Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Tázlar (* 1932  †︎ 2022)

• narozen 26. června 1932 v Pecce

• strýc Jan Vokatý popraven během heydrichiády

• po válce se v Nové Pace vyučil hodinářem

• v roce 1967 absolvoval stáž ve Švýcarsku

• 21. srpna 1968 byl v Praze svědkem bojů u Československého rozhlasu

• v 90. letech založil s manželkou v Semilech soukromé hodinářství

• v rodinné hodinářské tradici pokračují pamětníkovi potomci

• zemřel 13. září 2022

Ladislav Tázlar se narodil 26. června 1932 v městečku Pecka u Jičína. Zde vychodil obecnou školu. Vzpomíná, jak jim ve škole za války měřili hlavy – prý kvůli plynovým maskám. Ve skutečnosti přeměřovali jejich hlavy, aby zjistili, zda jsou žáci vhodnými kandidáty k arizaci. „Hitler si představoval, že vypěstujou v Evropě čistou rasu, a nepřekáželi jim jenom Židé, ale i Slované.“

Po konci války začal chodit do Sokola a především začal hrát na housle. Na ty ho učil hrát pan učitel Muzika, který byl předtím věhlasným učitelem v Petrohradě. Ladislav měl jasno, že hrou na housle se chce i živit, a chtěl ji tedy jít studovat. Po roce 1945 však přijímali na konzervatoř přednostně starší ročníky, které kvůli válce nemohly do školy nastoupit. Ladislav dostal odklad a rozhodl se vyučit řemeslo. „Abych si neponičil ruce, tak jsem si vybral hodinářské řemeslo a začal jsem chodit k soukromníkovi panu Záveskému Františkovi.“ Tak se Ladislav dostal k hodinářství, které se začal učit v Nové Pace.

Ladislav přišel do Nové Paky, ale komunistický režim krátce nato zrušil soukromé praxe a všichni hodináři z kraje byli soustředěni v Hradci Králové. Když se Ladislav vyučil, pokračoval ještě na průmyslové škole pro jemnou mechaniku, kterou otevřeli v Novém Městě nad Metují. „Tam se stala učnicí moje budoucí manželka a dalších sto čtyřicet děvčat. Jedna hezčí než druhá.“ I zde to Ladislava táhlo k hudbě a založil pěvecký sbor, ve kterém zpívala také jeho budoucí žena Jana. „Ona se mi pak přiznala, že v tu dobu se do mě zamilovala. Ale nepoznal jsem to, i když jednou mi dala do houslí růži!“

Růže hrála symbolickou roli rovněž v dalším Ladislavově životě. Před pár lety mu jeho milovaná manželka zemřela na leukemii, a to těsně před šedesátiletým výročím jejich svatby. Od svého bratra se pak dozvěděl, že manželka schovala růži, kterou mu v mládí položila na housle, a vylisovanou mu ji chtěla dát k jejich diamantové svatbě. „To jsou věci, který mě jako vždycky dojímaj.“

I Dvořák se vrátil

Ladislav Tázlar se věnoval hodinářskému řemeslu dál v národním podniku Klenoty, kde pracovala i jeho manželka. V roce 1967 se mu naskytla příležitost stáže ve Švýcarsku u významné firmy Omega. Za svou práci zde obdržel mistrovský diplom a nabídli mu, aby u firmy zůstal. Slíbili mu dobrý plat a služební byt. Ladislav to zvažoval, ale převážil stesk po domově, kde žili jeho rodiče a kamarádi. Vzpomíná, že když ho místní přítel přemlouval, tak mu pouštěl hudbu – mimo jiné skladby Antonína Dvořáka, který odjel do Ameriky, ale ze stesku po domově se vrátil. „A já mu říkal: ,Koukej, to je česká hudba. Ten Dvořák taky odešel, ale mohl se kdykoliv vrátit. Já bych tu zůstal, za hodinu bych byl na hranicích, ale nemohl bych dál. Já bych byl najednou měkkota.‘“ Možná i Dvořákova Devátá symfonie tedy nakonec donutila Ladislava vrátit se domů.

Takhle se nestřílí ani zvířata

Když se Ladislav Tázlar vrátil ze Švýcarska, přijel zrovna do proudu pražského jara. Reformní myšlenky ho nadchly a v době, kdy byl prvním tajemníkem Alexandr Dubček, vstoupil do komunistické strany. „I v tý partaji jsem poměrně rychle stoupal, do tý doby, než přišel 21. srpen.“

Ráno 21. srpna 1968 jel Ladislav autobusem do Prahy na sjezd odborových svazů. „Sedl jsem si do autobusu vedle člověka, který říkal: ‚To jsem zvědavý, jestli se dostaneme do Prahy.‘ A já povídám: ‚Proč ne?‘ – ‚Vy to nevíte? Od půlnoci jezdí tanky přes Polsko a jedou sem vojska!‘“ Jízda do Prahy byla poměrně komplikovaná. Cestou potkávali vozy a tanky. Silnice byly rozbité. „Přijedeme do Prahy a tam plačící soudružky a soudruzi a ten jeden z nich mě vzal na to, abychom šli působit k rozhlasu na mladý lidi, aby se něco nestalo. Měl asi nějaký pověření. A já trouba jsem s ním šel.“

Na Václavském náměstí se tanky armád Varšavské smlouvy snažily dobýt rozhlas. Nejprve si spletly budovy a začaly střílet do Národního muzea. Na místě bylo mnoho lidí, kteří se snažili vojákům domlouvat. „Najednou lidi řvali: ,Šajbu, šajbu!‘ Jako na hokeji. Byl jsem svědkem toho, že ta vlna mě sebrala, a natlačili jsme se do toho průjezdu. V tom průjezdu začala ječet holka, že její kluk dostal zásah. Pod ním tratoliště krve. Vzadu měl jen takový vpich, ale zepředu, když ho otočili, tak bylo vidět, že má břicho úplně vyhřezlý.“ V davu se objevil lékař, který se ke chlapci skláněl, a zjistil, že byl zastřelen takzvanými střelami dum-dum. „Lidi to komentovali, že je to nezákonný takový střely používat na lidi. Ten doktor, co u něj byl, se otočil a řekl: ,Ani na zvířata, protože taková střela ve vás uvízne.‘“

Brácha vám taky nevyrazí o půlnoci dveře

Z Prahy do Semil se Ladislav vracel v silném šoku: „Já jsem viděl, že ta reakce byla nepřiměřená. Naprosto nepřiměřená na to, když chce někdo něco reformovat, to znamená zlepšit stávající stav. A oni na to reagovali silou naprosto brutální a bezohlednou.“ V zemi zůstalo obrovské množství sovětských vojáků a nějakou dobu nebylo jasné, co se bude dít. „Řekl jsem pak někde, že jsou to naši bratři, kterým dlužíme osvobození v roce 1945, ale když mi přece přijde brácha pomáhat, tak mi taky nevyrazí o půlnoci dveře s tím, že mi jde pomoct.“

Po nějaké době začaly takzvané prověrky. Lidé, kteří nesouhlasili s okupací, byli různými způsoby perzekvováni. Ladislavovi začali jeho straničtí kolegové vyčítat jeho postoj k okupaci a rozhodli se ho vyškrtnout[1] ze strany. „Pak přišla taková soudružka. Tvrdý jádro. A ta říkala: ,Ne, takový se vylučujou. A bude se i popravovat!‘“ Ladislav byl tedy ze strany vyloučen, ale naštěstí nepřišel o zaměstnání.

Nejstarší syn Ladislav byl kvůli jeho stranickému prohřešku poslán na obzvlášť tvrdý vojenský výcvik na československé hranice, kam zamířily i děti dalších vyloučených komunistů. „Oslovil jsem jeho velitele a říkal jsem mu, že ten kluk přece nic neudělal. Velitel mi řekl, že ví, že je to hodný kluk, ale že on s tím nic neudělá, že je taky trestanej za nesouhlas.“

Udělali mi místo

V 90. letech založil Ladislav Tázlar s rodinou hodinářství v Semilech,[2] kde dodnes působí on i jeho děti a vnuci. Se ženou měli tři děti, má sedm vnoučat. Jeden vnuk velmi úspěšně vystudoval hodinářství. „Ten mi dělá radost. Jeho mistr mu napsal do pamětní knihy, že za třicet let své práce neměl lepšího učně, než byl on. Tak to je opravdu vyznamenání.“ 

Ladislav dnes žije v Semilech, i když se každý týden vrací do rodné Pecky, kde má stále mnoho přátel. „Já už vidím to nádraží, který je mimo tenhle svět. Tam na mě čekají ti kamarádi, co už odešli. Oni mi udělali místo pro toho nejlepšího hodináře. Oni byli lepší, ale umřeli, takže já jsem se díky nim vlastně dostal na ten post a můžu tady říkat ty svý rozumy.“

Ladislavovi hodně chybí jeho manželka Jana, se kterou byli celoživotními partnery v životě i v práci. „Já jsem to poznal, kdykoliv jsem se rozhodoval sám, tak jsem chyboval, a když s ní, tak to bylo správně. Dodnes mi chybí, ale žije dál v našich dětech.“

Pamětník byl nahrán v rámci vzdělávacího projektu Příběhy našich sousedů.

[1] Straníci mohli být ze strany buď vyškrtnuti, anebo vyloučeni. Vyškrtnutí bylo mírnějším trestem a bylo odezvou spíš na pasivitu straníka. Vyloučení ze strany bylo přísnějším postihem a bylo doprovázeno následnou diskriminací bývalého člena a jeho příbuzných.

[2] http://www.tazlarovi-hodinarstvi.cz/o-nas/