Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Tázlar (* 1932  †︎ 2022)

• narozen 26. června 1932 v Pecce

• strýc Jan Vokatý popraven během heydrichiády

• po válce se v Nové Pace vyučil hodinářem

• v roce 1967 absolvoval stáž ve Švýcarsku

• 21. srpna 1968 byl v Praze svědkem bojů u Československého rozhlasu

• v 90. letech založil s manželkou v Semilech soukromé hodinářství

• v rodinné hodinářské tradici pokračují pamětníkovi potomci

• zemřel 13. září 2022

Ladislav Tázlar zažil za svého života vzestupy i pády. Během války postihla jeho rodinu tragédie, když pamětníkův strýc Nývlt spáchal během vojenské služby ve wehrmachtu sebevraždu. Jiný strýc Jan Vokatý byl popraven za heydrichiády kvůli zapojení do sokolské odbojové buňky. Jeho manželku odvlekli nacisté do koncentračního tábora, kde porodila Janu Vokatému po jeho smrti dceru. Nacisté ji odvezli na převýchovu do Německa, odkud se už po válce nevrátila, protože tam přilnula k adoptivní rodině. V původní české rodině to zanechalo bolestnou ránu.

Místo houslí hodinářství

Pamětník se narodil 26. června 1932 v městečku Pecka, ležícího poblíž Jičína. Chtěl studovat housle, ale nakonec byla jeho životní dráha směřována ke kariéře úspěšného hodináře. Rovnocennou průvodkyní životem se mu stala jeho životní láska Jana, kterou poznal už za dob studií. V hodinářském řemesle pokračuje úspěšně už třetí generace Tázlarů.

Ladislav Tázlar vychodil v Pecce základní školu, kde žákům za války měřili hlavy, aby zjistili, zda odpovídají zvrhlým nacistickým představám o správné rase. 

Po osvobození začal chodit pamětník do Sokola a především začal hrát na housle. Na ty ho učil pan učitel Muzika, věhlasný pedagog působící dříve v Petrohradě. Ladislav se chtěl hrou na housle živit a plánoval, že půjde hudbu studovat. Po roce 1945 však přijímali na konzervatoř přednostně starší ročníky, které kvůli válce nemohly do školy nastoupit. Pamětník dostal odklad, rozhodl se vyučit řemeslo, a aby si neponičil ruce, zvolil obor hodinářství.

Začal se učit u soukromníka Františka Záveského v Nové Pace, ale komunistický režim krátce nato zrušil soukromé praxe a všichni hodináři v kraji byli soustředěni do Hradce Králové. Po vyučení pokračoval ve studiu na Průmyslové škole pro jemnou mechaniku v Novém Městě nad Metují.

Moje žena byla světice

Právě v Novém Městě nad Metují, kde založil pěvecký sbor, poznal také svoji ženu. Ladislav vzpomínal: „Ona se mi pak přiznala, že v tu dobu se do mě zamilovala. Ale nepoznal jsem to, i když mi jednou dala do houslí růži.“ Když před pár lety – těsně před šedesátým výročím jejich svatby – jeho milovaná manželka zemřela na leukemii, řekl mu o schované růži její bratr. Jeho sestra, pamětníkova manželka, ho pověřila vzkazem, že mu schovanou růži chtěla dát vylisovanou k plánované diamantové svatbě. Když na to Ladislav vzpomíná, neubrání se dojetí. 

Pamětník na svoji manželku Janu, se kterou byli celoživotními partnery v životě i v práci, nedal dopustit. Pocházela z česko-německé rodiny a byla velice zručná a schopná na jeden zátah rozložit a zase složit třeba i dvacet hodinek. Pamětník o ní několikrát zmínil, že to byla opravdová světice a hodně mu odpouštěla jeho prohřešky.

Lepší ženu prý za celý život nepoznal. Pracovali v dílně společně a společně také rozhodovali o věcech, ačkoliv mu jeho německá tchyně před svatbou pověděla, že Jana je vychovaná tak, aby ctila rozhodnutí svého muže. „Já jsem to poznal – kdykoliv jsem se rozhodoval sám, tak jsem chyboval, ale když jsem se poradil s ní, tak to bylo správně. Dodnes mi chybí, ale žije dál v našich dětech,“ vyslovil se.

Nad vidinou švýcarských franků převážilo vlastenectví

Ladislav Tázlar se věnoval hodinářskému řemeslu spolu s manželkou v národním podniku Klenoty. V roce 1967 se mu naskytla příležitost stáže ve Švýcarsku u významné firmy Omega, kam byl vybrán jako jeden ze šesti hodinářů z 1200 z celé republiky. Za svou práci zde obdržel mistrovský diplom a nabídli mu, aby u firmy zůstal. Slíbili mu dobrý plat, 3400 švýcarských franků, a služební byt.

Pamětník to zvažoval, ale převážil stesk po domově, kde žili jeho rodiče a kamarádi. Vzpomínal, jak ho tamní přítel přemlouval při poslechu německé vážné hudby. On si vzpomněl na životní příběh skladatele Antonína Dvořáka, který odjel do Ameriky, kde složil symfonii z Nového světa, ale ze stesku po domově se vrátil. Pocit, že by se nemohl kdykoliv beztrestně vrátit domů, převážil, a pamětník proto emigraci zavrhl.

Při invazi vojsk Varšavské smlouvy viděl zastřeleného mladíka 

Když se Ladislav Tázlar ze Švýcarska vrátil, probíhalo už Pražské jaro. Reformní myšlenky ho nadchly a v době, kdy byl prvním tajemníkem Alexander Dubček, vstoupil do komunistické strany.

Ráno 21. srpna 1968 jel pamětník autobusem do Prahy na sjezd odborových svazů, kam byl vyslán. „Sedl jsem si do autobusu vedle člověka, který říkal: ‚To jsem zvědavý, jestli se dostaneme do Prahy.‘ A já povídám: ‚Proč ne?‘ – ‚Vy to nevíte? Od půlnoci jezdí tanky přes Polsko a jedou sem vojska!‘“

Jízda do Prahy byla komplikovaná. Cestou potkávali vojenské vozy a tanky. Silnice byly rozbité. Ladislav vzpomínal: „Přijedeme do Prahy a tam vidíme plačící soudružky a soudruhy. A ten jeden z nich mě vyzval, abychom šli působit na Vinohrady k rozhlasu na mladé lidi, aby se něco nestalo. Měl asi nějaké pověření. A já, trouba, jsem s ním šel.“

Nad Václavským náměstím se tanky armád Varšavské smlouvy snažily dobýt budovu Československého rozhlasu. Nejprve si ho ale spletly s Národním muzeem a začaly střílet do něj. Na místě bylo mnoho lidí, kteří se snažili vojákům domlouvat.

„Najednou lidé řvali: ,Šajbu, šajbu!‘ Jako na hokeji. Byl jsem svědkem toho, že ta vlna mě sebrala a natlačili jsme se do toho průjezdu. V tom průjezdu začala ječet holka, že její kluk dostal zásah. Pod ním tratoliště krve. Vzadu měl jen takový vpich, ale zepředu, když ho otočili, tak bylo vidět, že má břicho úplně vyhřezlé,“ líčil pamětník.

V davu se objevil lékař, který se k chlapci skláněl a zjistil, že byl zastřelen takzvanými střelami dum-dum: „Lidé to komentovali tak, že je nezákonné tyto střely používat na lidi. Ten doktor, co u něj byl, se otočil a řekl: ,Ani na zvířata, protože taková střela ve vás uvízne.‘“

Z Prahy do Semil se Ladislav vracel v šoku: „Já jsem viděl, že ta reakce byla nepřiměřená. Naprosto nepřiměřená na to, když chce někdo něco reformovat, to znamená zlepšit stávající stav. A oni na to reagovali silou naprosto brutální a bezohlednou.“

A bude se i popravovat!

Po nějaké době začaly stranické prověrky. Lidé, kteří nesouhlasili s okupací, byli různými způsoby perzekvováni. Ladislavovi začali jeho straničtí kolegové vyčítat jeho postoj k okupaci a rozhodli se ho vyškrtnout z komunistické strany. „Pak přišla taková soudružka, tvrdé jádro. A ta říkala: ,Ne, takoví se vylučují. A bude se i popravovat!‘“

Což mu připomnělo, jak byl během invaze vojsk Varšavské smlouvy svědkem slovní potyčky, kdy jeden soused vyhrožoval druhému, že ho zastřelí, protože hrozil „osvoboditelům“ pěstí. Ladislav byl tedy ze strany vyloučen, ale naštěstí nepřišel o zaměstnání. Stáhl se do ústraní a s manželkou si na otcovu radu přebudovali bývalou drůbežárnu na krásnou chatku s výhledem na hrad Pecka, kde společně trávili čas.

Ten kluk nic neudělal

Pamětník vypráví, že jeho nejstaršího syna Ladislava právě kvůli špatnému kádrovému profilu poslali na obzvlášť tvrdý vojenský výcvik na československé hranice, kam zamířily i děti dalších vyloučených komunistů. „Oslovil jsem jeho velitele a říkal jsem mu, že ten kluk přece nic neudělal. Velitel mi řekl, že ví, že je to hodný kluk, ale on že nic nezmůže, že je taky trestaný za nesouhlas.“

V roce 1989 se však komunistický režim v Československu zhroutil a nová doba přinesla nové příležitosti. V devadesátých letech založil Ladislav Tázlar se svojí manželkou Janou rodinné hodinářství v Semilech, kde dodnes působí on i jeho děti a vnuci. Se ženou měli tři děti, v době posledního rozhovoru měl osm vnoučat a celkem dvanáct pravnoučat. O jednom z vnuků pamětník hrdě vypráví: „Ten mi dělá radost. Jeho mistr mu napsal do pamětní knihy, že za třicet let své práce neměl lepšího učně, než byl on. Tak to je opravdu vyznamenání.“ 

V roce 2020 žil Ladislav Tázlar v Semilech, i když se každý týden vracel do rodné Pecky, kde měl stále mnoho přátel.