Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ruslan Tebejev (* 1937)

• narodil se v Beslanu v roce 1937 jako syn kulaka

• dlouho pracoval jako ředitel zemědělské zásobovací společnosti Agrosnab

• jeho syn byl ještě před „Beslanem“ unesen do Čečenska

• ve škole zahynula jeho manželka, zeť a zeťova matka

Váš vztah k Sovětskému svazu je mi jasný. Jaké jsou dnes vztahy České republiky k Rusku?

Různé. Jak kdo.

Já bych řekl, že normální.

Různé?

Lidé mají různý vztah k Rusům, k Rusku.

Co vám chci říct o sobě. Narodil jsem se tady v Beslanu. Celý život jsem strávil tady. Jmenuji se Ruslan Tebejev. Narodil jsem se roku 1937. V srpnu mi bude sedmasedmdesát let. Narodil jsem se tady v Beslanu, vyrostl jsem tady, učil jsem se taky tady. Vysokou školu jsem ukončil ve Vladikavkazu. Začal jsem pracovat jako mechanik v dílnách, pak jako inženýr automobilového závodu, pak jako ředitel v Agrosnabu, to je republikový podnik. Pracoval jsem na místě ředitele sedmatřicet let. Co se týče rodiny, mám ženu, která zahynula v beslanské škole. Celou rodinu jsem tam měl. Žena, syn, snacha, dcera, obě vnučky a zahynula žena, zeť a jeho matka, tři lidi. Tak takovou tragédii jsem tu zažil.

Můžeme se vrátit k vašim rodičům? K vaší rodině. Bratrům, sestrám. Jak si pamatujete ty časy?

Doba Sovětského svazu? Pracoval jsem jako ředitel, takže u mě bylo všechno v pořádku. Žádné výhrady jsme neměli. Byly, pochopitelně, výkyvy, které do cesty stavěly překážky. Teď máme úplnou svobodu a tehdy bylo přece jen těžší pracovat. Ale práce byla, všichni pracovali. Být bez práce se pokládalo za potupu. Můj otec strávil skoro celý život ve válce, děda byl vyvlastněn, vzali mu dům, odsoudili ho na tři roky, pak ho pustili, ale dům už mu nevrátili. Protloukali jsme se, jak se dalo, pak jsem začal pracovat a postavil dům. Tak jsme žili, otec byl ve válce, pak v devětapadesátém umřel, matka byla v domácnosti. Po válce taky pracovala za Sovětského svazu. Po válce byly těžké časy. Ale dá se říct, že jsme to přežili. Matka umřela v roce 1993, když jí bylo sedmasedmdesát let. Měl jsem sestru, nebožku. Bratr umřel. A ještě mám mladší sestru, ta ještě žije.

Jaké národnosti jsou vaši předkové?

Osetinci. Všichni jsou Osetinci.

Kde žil váš dědeček, kterého vyvlastnili, do té doby?

Dřív žil v horách. Je takové místo, nazývá se Kurtatinská soutěska, tam žil. Pak přijel do Beslanu a postavil dům. Žil v dostatku. Měl svůj obchod. Někomu se to nelíbilo a poslal udání a pak ho vyvlastnili. V roce 1991 jsem si ten dům vzal zpátky, dědu rehabilitovali, protože ho neprávem zatkli a odsoudili, a tak dům vrátili. Teď tu žiji já.

Kde si odpykával trest váš dědeček?

Ve vězení ve Vladikavkazu. Takový jsme měli osud. Mě považovali za kulackého syna. Ve skutečnosti se děda zabýval obchodem, podomky žádné neměl, nikoho nezneužíval. Ale stalo se. Hodně lidí utrpělo, mnoho jich zastřelili. Byla taková doba. V roce 1929, ne v roce 1937, ale 1929. Takový jsme měli osud. V roce 2004 jsem pracoval jako ředitel Agrosnabu. Žena pracovala jako hlavní vedoucí důchodového fondu. Přesně měsíc předtím jsme oslavili jejích pětapadesát let. A pak zahynula v tělocvičně. Zaživa uhořela. Uhořelo tam 116 lidí, v té tělocvičně. Vy to asi víte. Strašná tragédie! Co by vás zajímalo? Ptejte se.

Ještě bych se rád vrátil k vašemu dětství. Pocítil jste někdy, že jste syn kulaka? Mělo to nějaký vliv na chování vašich spolužáků?

Ne, nemělo to žádný vliv. Za Chruščova to nebylo, ten všechny donutil pracovat. Dřív ano, předtím to bylo.

Jakým jazykem jste mluvili doma?

Osetinsky, rusky. Jsme bilingvní.

Do jaké školy jste chodil?

Právě tu školu jsem ukončil (1.). Deset tříd. Pak jsem šel na vysokou školu zemědělskou. Ukončil jsem ji v roce 1961 a začal jsem pracovat.

Kde jste pracoval?

V oddělení hospodářské techniky, bylo to v obci Chumolag. Tam jsem pracoval šest let, pak mne převeleli, na rozkaz Rajkomu, na pozici hlavního inženýra opravárenských závodů. U nás v Beslanu byl opravárenský závod, tam jsem pracoval několik měsíců jako inženýr a pak mne jmenovali ředitelem. Tam jsem pracoval tři roky. Pak mne převeleli do Agrosnabu a tam jsem zůstal sedmatřicet let.

Co je to Agrosnab?

To je zemědělské zásobování. My jsme zásobovali zemědělský sektor celé republiky vším, co bylo zapotřebí, až po jehly. Byla to taková velká republiková základna. Takže takhle dlouho jsem pracoval. V roce 2007 jsem šel do důchodu, víckrát jsem do práce nešel, teď žiji s dcerou a vnučkami. Syn pracuje a žije ve Vladikavkazu, má ženu a dceru. To je teď naše rodina.

Kdy jste se seznámil se svou ženou?

S ženou jsem se seznámil v roce 1970. Potkal jsem ji, když jsem začal pracovat v Beslanu, pracovala tam jako účetní. V třiasedmdesátém jsme měli svatbu. A za několik let ji převeleli do okresního výboru. Pracovala jako vedoucí okresního výboru strany. A když vytvořili penzijní fond, jmenovali ji okresní vedoucí.

Jak se jmenovala?

Občanské jméno bylo Larisa, ale všichni jí říkali Fatima. V práci měla přezdívku Matka Tereza. Slyšeli jste o Matce Tereze? Bylo to kvůli tomu, že se dobře chovala k důchodcům. A sem do školy šla do první třídy naše vnučka. Manželku tam poslali, aby připravila Den vědomostí 1. září. Takže tam byla oficiálně. Spolu s ní byly i vnučky.

Kolik jste měl dětí?

Měl jsem dvě děti, dceru a syna.

Jak se jmenovali a kdy se narodili?

Dcera se narodila v roce 1973 a syn v roce 1976. V roce 1997 byl tři měsíce v Čečensku ve sklepě jako rukojmí.

Jak se tam dostal?

Bylo to na hranicích, jeli tam s chlapci a tam je s bratrancem unesli spolu s autem. Proseděli tam spolu s bratrancem tři měsíce, pak ho pustili a bratranec tam ještě dvacet dní zůstal. Výkupné jsme zaplatili. Ale pustili je. To bylo poprvé a podruhé ho drželi jako rukojmího tady ve škole. Dvakrát byl rukojmím.

Jak vysoké bylo výkupné, které jste měl zaplatit?

Zaplatil jsem 120 tisíc dolarů. Dokonce si ani nepamatuji, jak jsem dal dohromady ty peníze. Zastavil jsem dům.

Jak to probíhalo? Jak a komu jste zaplatil?

Měli jsme takového člověka, který byl ve spojení s Čečenskem, zabili ho, mám pocit, že to bylo loni. Byl prostředníkem, měl tam známé. Takže to proběhlo přes něj, dal jsem mu 10 tisíc dolarů a syna druhý den přivezli, pak jsme mu dali ještě 50 tisíc dolarů, aby přivezli bratrance. To byla první zkouška, kterou jsme prošli. Ani nepříteli bych nepřál, aby jeho dítě sedělo tři měsíce ve sklepě. Člověk je proti tomu bezmocný, nemůže nic udělat.

Jak jste vnímali události, které probíhaly tady, když v Čečensku byla válka?

Samozřejmě, že jsme to vnímali negativně. Ale zavinil to Jelcin, který sem předtím přijel a řekl nahlas na sněmu svobody: „Berte si všechno, kolik chcete, kolik unesete!“ Tak pocítili svobodu a začali brát a Jelcin tou dobou už byl degradován, takže si všichni dělali, co chtěli. Brali spoustu rukojmích.

Myslíte Osetinců?

Ano. Byli tam Osetinci i Rusové. Ale oni se k nám chovali negativně i do té doby. Je přece v roce 1944 vyhostili. Myslím si, že nezaslouženě. Správné by bylo, kdyby to udělali v jedenačtyřicátém, ale je vyhostili na konci války. Člověk se ptá proč, ale o tom už nikdo nemluví. Protože se sousedé Inguši zabývali krádežemi a drancováním. Kradli skot, koně, zabíjeli lidi v Stavropolské oblasti, v Krasnodaru, Dagestánu, u nás do roku 1944. Za války, o tom sice nikdo nemluví, ale odtajnila to KGB, v lesích bylo takových tlup sto sedmdesát. Samí Čečenci a Ingušové. Naši bojovali, a oni se skrývali v lesích. Teď už je hrozně málo dědů, kteří si pamatují válečné časy. Dožíváme svou dobu a u nich je spousta šedivých vousatých starců, kteří posedávají na ulici a zdraví. Takže se dá říct, že je uchovali jako národnost. Oni se na nás zlobili, protože tam poslali k osídlení naše, Rusy, jižany, a když jim dovolili se vrátit, všechno už bylo rozebrané a všichni odjeli.

Jak jste vnímal dobu, kdy se začali Inguši a Čečenci vracet domů?

Jak? Já si například myslím, že ne všichni Inguši byli vinni. Tam byla určitá vrstva, která se tím zabývala, a ostatní s tím neměli nic společného. Pak už jsem mezi nimi měl hrozně moc přátel. Dokonce, když se vraceli, zastavil se u nás děda se synem, který se kamarádil s mým dědou, bylo to v roce 1957, do té doby jsme se taky vídávali. Takže s nimi jsme komunikovali. Vztahy byly normální. Potkávali jsme se s nimi, přijeli nám na svatbu. Já jsem k nim taky jezdil, znal jsem jejich syny, vnuky a oni znali moje. Normální, klidní, vyrovnaní lidi. Měl jsem taky hodně přátel. Vedoucí kolchozů, sovchozů mezi sebou komunikovali. Také jsme jim pomáhali a oni pomáhali nám. Vztahy byly normální. Jenže když se Jelcin vrátil, všechno zkazil. Tehdy jejich křivda vyplula na povrch. Začali válčit.

Jste dnes ještě v kontaktu se svými ingušskými přáteli?

Když tehdy byli ti rukojmí, komunikoval jsem s nimi. Měl jsem tam známé, takže jsem s nimi mluvil. Já jsem přece nevěděl, kde jsou. A když mi pak zavolali, řekli, že jsou v Urus-Martanu. Synovi dali sluchátko, abych s ním mohl mluvit. Zakázali mu mluvit osetinsky, on něco řekl a oni ho praštili pažbou do zad tak, že má doteď bolesti.

Jaký byl váš život v roce 2004 do teroristického útoku?

Všechno bylo normální, klidné. Vždyť říkám, že jsme ještě měsíc předtím oslavili manželčino 55. výročí. A tohle se přihodilo! To já jsem je měl odvést! Vnučka šla do první třídy a já jsem ji tam měl odvést, ale volali mi z práce, že vypnuli světlo. Tak jsem tam musel jet, abych to opravil. A oni jeli sami. Když jsem se to dozvěděl, pracoval jsem nedaleko, takže když oznámili, že obsadili školu, hned jsem sem přijel. Tady je to přímo naproti. Zaparkoval jsem naproti škole, ještě dobře, že nezačali střílet na auto. Šel jsem přes přechod a oni vystřelili z automatu, tak jsem běžel zpátky, sedl si do auta a odjel. Oni tam stříleli na auta a dvě rozstříleli napadrť.

Jak jste se dozvěděl o tom, co se děje ve škole?

To je cítit, jako když hoří břidlice. Slyšel jsem to a cítil, to je přece blízko. Díval jsem se z okna, ale nic jsem neviděl. Pak přiběhla náměstkyně a řekla, že obsadili školu, ona taky vedla neteř do školy, ale pak se vrátila. Tak jsem se to dozvěděl.

Kdo z vaší rodiny byl v té době ve škole?

Celá moje rodina. Zeť, jeho matka, ještě dva příbuzní. Do téhle školy jsme chodili všichni. Celá čtvrť. Tady nezbyla ulice, kde by neměli úmrtí v rodině, někdo i dvě tři. Hrůza!

Co jste dělal poté, co jste odjel?

Přijel jsem na druhou stranu, k oblastní policii. Tam mezitím přijel ministr vnitra. Chodili sem tam. U školy se střílelo, nedalo se tam projít. Takže jsme byli tam vedle policie. Celé tři dny.

Zašel jste během těch tří dní domů?

Chodil jsem tam večer.

A kdy jste se vracel?

Brzy ráno. Brzy ráno jsme přišli a celý den jsme tam stáli.

Povězte nám, jak reagovali lidé a co dělali?

Lidé nic nevěděli.

Ale nejstrašnější na tom bylo, že náš stát prohlásil, že v zajetí je 354 lidí. Celé tři dny tvrdili – 350. Lidi se naštvali tak, že z toho bláznili. Teroristi prý do tělocvičny přinesli televizi se slovy: „Poslechněte si, co o vás povídají! 350 lidí! Kecaj!“ Ale nemohli naladit ten program.

Opravdu to tvrdili. Hned první den jsme sestavili seznamy, já jsem zapsal své a byli jsme někde na 950. My už jsme věděli, že je tam asi tisíc lidí. Zúčastněných přes 800, učitelů a rodičů. Kolem 1200 rukojmích. A pořád dokolečka tvrdili to samé a spojení odmítli. My jsme se s úředníky kvůli tomu pořád hádali. Jak to, že nechtějí navázat spojení?! Oni hned poslali sestřičku, byla tam s dítětem, dítě tam nechali a ji poslali ven. Přinesla vzkaz, tam bylo napsáno, že prosí, aby k nim poslali ty a ty lidi. Takže všichni všechno věděli a říkali, že spojení není. Byly tam dva telefony, ty odpojili. Mluvili s nimi zvenčí z mobilních telefonů, takže se vším byli obeznámeni. Jejich lidi byli všude a oni věděli, co jim říkají. Na jejich 350 doteď někdy vzpomínám.

Co si myslíte, proč se rozhodli říkat, že je tam 350 lidí?

Nevím, z jakých důvodů to dělali. Náš bývalý prezident a jeho pomocník to tvrdili celou tu dobu. 350!

Zkoušel jste nějakým způsobem předat úřadům nebo novinářům informaci o tom, že je tam více lidí?

Samozřejmě. Udělali jsme přece seznamy, to celé jsme předali novinářům, byli jsme v klubu. Všechno jsme předali, o všem věděli!

Pamatujete si konkrétně, komu jste to předal?

Já osobně jsem to nepředával, byly tam ženy, ty to předávaly.

Z toho místa, kde jste stál tři dny, jste viděl budovu školy?

Škola nebyla vidět. Tam je budova policie a za policií školu vidět nebylo. Kolem školy byly třípatrové domy a přes ně nebylo vidět.

Snažil jste se chodit i na místa, kde byla vidět škola?

Ano, na ulici 1. máje, odtud už bylo vidět.

Povězte mi prosím, co jste dělal druhý den, 2. září.

Druhý den proběhl ve stejném očekávání. V noci hodně pršelo a část teroristů odešla. Tam byla žena, nebylo jasné, jestli Estonka, nebo Ruska, už tam nestála. Teroristi odešli, několik lidí odešlo.

Jak mohli odejít, když kolem školy byly zátarasy?

Nám říkali, že škola byla obklíčena trojmo. Ale pokud to tak skutečně bylo, jak mohli odejít?! Ale oni odešli.

Jak je to možné?

Velmi snadno, oblékli si obyčejné oblečení a odešli po cestičkách. Mohli tam projít horem.

Co se dělo třetího dne?

Přišel tam Chodov. Slyšeli jste o něm? Po jejich vůdci to byl druhý nejdůležitější. On se v té škole kdysi učil. Přivezl ho otčím z Ukrajiny. Byl z banderovské rodiny, přivezl ho sem, tak se tady nějakou dobu učil. Tak přišel do tělocvičny a zeptal se, kde jsou Frajevovi. A to byl můj zeť. Matka zetě vstala a řekla, že ona je Frajevová. „Jdeme k vůdci!“ řekl. A ona řekla, že tam nejde, ať tam jde snacha. Dcera vzala starší vnučku, ona se polekala a on ji odvedl k tomu jejich vůdci. A říká mu, že je tady rodina Frajevových, mistrů světa ve volném stylu. Zeťův bratr byl skutečně mistrem Evropy, ale on řekl „světa“. A řekl, že je třeba je pustit. Ten popřemýšlel a pak řekl: „Dobře. Jděte, pustíme vás.“ A přivedl ji zpátky. Neuplynula ani hodina, proběhl jeden, pak druhý výbuch a všechno se spustilo. Já vám o všem povyprávím.

My jsme se zabývali vyšetřováním, bylo nás několik.

Situace je taková, že vláda zpochybnila všechny odpovědi. Tady je budova sportovního komplexu, tam přijel tank, který střílel na školu, a nám se snažili dokázat, že ten tank nestřílel. Ale existují očití svědkové, kteří viděli, jak ten tank střílí. Vyšel terorista, začal střílet z automatu a trefil se do tankového pláště, náboj se odrazil a trefil se do zdi sportovního komplexu. Podle mne je tam doteď černá skvrna. Pak tu budovu rychle opravili, ale tahle skvrna se setřít nedá. Odsud stříleli a pak stříleli od prvního domu vedle školy. Tank vystřelil na metalické dveře a ty se ohnuly. Taky se to pokoušeli vyvrátit. Ptal jsem se, proč tam střílel, a on na to, že se tam usadili teroristi. Já jsem jim říkal, že sami tvrdili, že se teroristi kryli za rukojmími. Jak tedy mohli střílet na teroristy?! Copak ten náboj si sám vybíral teroristu?! Rozumíte? Takže tak. Nic nepřiznali, dokazovali svou nevinu. To, že ten tank opravdu střílel, jsme dokázali 5. dubna roku 2005. Sedm měsíců nepřiznali, že tanky střílely. A když tank střílí, tak vybité patrony padají vedle něj. Když ten tank odjel, tak můj přítel vzal tři patrony, umyl je a přinesl mi je. Pak našli granátomety. Vedle školy v zahrádce našli granátomety a plamenomety. To byli vojáci, kteří stříleli z pětipatrového domu do střešních oken. Mysleli si, že je tam betonová konstrukce, ale byla tam měkká střecha, byla tam skelná vata. Většina lidí zemřela právě kvůli té hořící skelné vatě, včetně mé ženy.

Všechny děti měly popáleniny. Zeť, vnučky, všichni měli popáleniny. Dcera a starší vnučka ležely na oddělení popálenin v Moskvě celý měsíc. Pak jsem je vozil do Německa, tam dceru operovali. Vzali jí kůži ze zad a operovali ji, teď je to snad už v pořádku. První výstřel byl z granátometu, ale to se jim nepovedlo dokázat. „Nestříleli jsme,“ to je jediné, co řekli. A druhý výbuch? Tam byla jedna jediná bomba, vyrobená po domácku, ostatní byly atrapy. Víte, co je to atrapa? Byla to taková plastová nádoba a v ní něco bylo, ale nebyla to bomba, to pověsili, jen aby lidi zastrašili. Atrapy. Takže vybuchla jedna jediná bomba. Ještě předtím tam přijel náklaďák, aby mohli posbírat těla zastřelených, vyhazovali je z okna. Řídili mladí kluci, chtěli ta těla odvézt, v tu chvíli se něco stalo. Dva teroristi vyšli ze školy, snad si něčeho všimli a rychle vběhli zpátky. A potom přišel výbuch. Kdyby k tomu výbuchu nedošlo, hned bychom je osvobodili.

Co jste viděl z místa, kde jste stál? Viděl jste výbuchy?

Výbuchy jsme neviděli, ale věděli jsme o nich každou minutu. Každé dvě minuty výstřel, pak za čtyři minuty výbuch a pak začali střílet hlava nehlava.

Co jste v tu chvíli dělal?

Co jsme v tu chvíli dělali, tam se střílelo, nikdo nás tam nepouštěl. Nepustili nás tam.

Kdy jste se mohl dostat ke škole?

Když se rukojmí odtud prodrali. Tam byly dveře do dvora, které byly zabarikádovány školními lavicemi. Syn vyprávěl, že ty stoly odklidili, vylomili dveře a začali odtud utíkat. Syn popadl obě vnučky a utíkal dolů. Odtud do nemocnice, tam jsem je taky našel. A když tam ještě byli, vedle bylo učiliště obehnané cihlovým plotem. Tak ten plot jsme společnými silami zbourali. Oni pak utíkali tím směrem.

Vy jste pak šel ke škole, nebo přímo do nemocnice?

Tam už byli naši a některé raněné a děti vynášeli ven a tam už čekaly záchranky a odvážely je do nemocnice. Byla tam i soukromá auta. Odvážela je tam nonstop. Bylo hrozně moc raněných.

Co jste v tu chvíli dělal vy?

Taky jsem pomáhal raněným. Svoje blízké jsem neviděl. Pomáhal jsem tam a pak mně někdo řekl, že můj syn je u nemocnice. Byl popálený a raněný, ale mohl chodit. Takže mi někdo vzkázal, že je tam. Tak jsem jel za ním, tam jsem ho našel. Dceru s vnučkou s těžkými popáleninami hned odvezli do Vladikavkazu. A odtud za den, za dva do Moskvy.

Poté, co jste našel syna a vnučky, kam jste šel?

Oni je obvázali a syna s mladší vnučkou jsem odvezl domů, bylo jí tři a půl roku. Snacha byla taky vážně zraněná, měla v těle střepiny, byla těžce popálená, takže ji také hned odvezli do Vladikavkazu spolu s dcerou a vnučkou. Pak jsme je našli.

Kdy potom, kdy jste je našel?

Po obědě, k večeru. Hledali jsme je, tady už nebyly, tak jsme jeli tam, prohledali jsme jednu nemocnici, pak druhou, tak jsme je našli.

Jak jste se dozvídal o tom, v jakých nemocnicích se dá hledat?

Oni je tam zapisovali, tam už byly seznamy. U každého, koho přivezli, hned zapsali jméno a příjmení.

Kdy a jak jste našel ostatní příbuzné?

Vždyť říkám, syna jsem našel u nemocnice, dcera s vnučkou byly ve městě na popáleninách. A zetě zastřelili jako prvního ještě na ulici. Hned tady naproti. On seděl v autě, pak z něj vyskočil a oni do něj začali střílet z automatu. Ženu jsme hledali několik dní, ale nemohli jsme ji najít. Nejprve nám řekli, že je v Nalčiku. Tam jsme přijeli, příbuzní taky chodili po nemocnicích, nebyla tam. Hledali jsme ji po všech nemocnicích ve městě, taky tam nebyla. Je taková ves tady, Chotovo, tam je taky nemocnice, i tam jsme byli, ale nenašli jsme ji. Jak říkám, nemohli jsme ji najít několik dní. Matku zetě a moji ženu jsme nemohli najít. A oni dělali to, že zabité dávali do chladicích boxů do auta, do lednice. Ve městě na místa, kde dělají expertizy, se nevešli, tak je schraňovali v těch lednicích. A jak se uvolňovalo místo, tak je tam vykládali. Tak tam jsme ji našli. Příšerný! Tohle se mohlo dít jenom za války. Byla to hrůza! To, v jakém stavu jsme byli my a lidi vůbec. V jedné rodině zahynulo sedm lidí. To byl nejstrašnější zážitek!

O prvních dnech vám lidé vyprávěli, co se tam dělo?

Samozřejmě. Syn a dcera vyprávěli. Oni čekali, že je osvobodí každou chvíli. Říkali, že spojení nefunguje. Kdyby nebylo spojení, jak by se Aušev, bývalý prezident Ingušska, jak by se tam mohl dostat?! Jak ho tam pustili?! Když nebylo spojení. Když komise Matky Beslanu dovolila setkat se s Putinem, měl jsem tam jet já a redaktor okresních novin. A oni nás vyškrtli, nepustili nás tam. Protože jsme měli v rukou veškeré důkazy.

Kdy se konalo to setkání?

To setkání proběhlo asi v roce 2006. Putin byl tehdy ještě prezidentem.

Kdo se rozhodl vás vyškrtnout?

Mamsurov, náš předák. On a bývalý prezident, oni věděli, že se zabývám vyšetřováním. Já jsem vám to nedopověděl do konce. Oni se snažili dokázat, že z tanků nestříleli. Prokurátorem byl Ščepel, Kolesnikov byl jeho prvním zástupcem, já jsem přinesl patrony a položil je na stůl a oni tehdy, po sedmi měsících, poprvé přiznali, že stříleli, ale sedm měsíců popírali, že stříleli z tanků, plamenometů a granátometů. Proč to dělali, mi doteď není jasné. Ačkoli teď už mi to jasné je. Všichni pohlaváři tzv. operativního štábu dostali vojenskou hodnost, dokonce mimo své funkce. Byl plukovník, stal se z něj generál. Všichni povýšili, jediného člověka nepotrestali! Stala se taková tragédie, a jediného viníka nenašli! Tak to mě pobuřuje! My už teď víme, že v noci k ránu odtud přišel telegram, že se v Beslanu chystají obsadit školu. Přišlo to v pět hodin ráno. Kdo to poslal, nevím.

Odkud?

Z Ingušska.

A kam?

Na ministerstvo vnitra. Ten telegram tam měli. Ella vám to nevyprávěla? Že se chystá teroristický útok na školu. A hlavně přišli do takové školy! Jestli šli přes ves Bachatajur, tak měli po cestě školu v Chumolagu. I v Beslanu měli po cestě nejprve jednu, pak druhou školu. Celkem vzato, projeli kolem tří škol a obsadili 1. školu, která je vedle policie. A nepřijeli ráno, ale byli tu už večer. V noci to auto bylo tady. A nám se dodnes snaží dokázat, že přijeli ráno.

Odkud víte, že auto tady bylo už v noci?

Viděli ho. Beslanští obyvatelé ho viděli. Tam je takový stánek, obchůdek, hned vedle školy. Ona ho viděla, na autě bylo napsáno „Prokuratura“ a projíždělo tam.

Proč myslíte, že si vybrali konkrétně tuto školu?

Vždyť vám povídám, kdyby chtěli prostě obsadit školu, mohli cestou obsadit tři různé školy. Tohle byla na jejich cestě čtvrtá škola. A hlavně vedle policie! To je to nejhorší.

O čem tom podle vás vypovídá?

Že se na to normálně připravili. Byli tady, prozkoumali to tu. Ten den jsem je ráno nemohl odvézt a místo toho jsem hned jel do práce. Policajti tam stáli, měli službu. A když obsadili školu, nebyl tam jediný, všechny odvolali. Nemohli jsme určit, kdo dal příkaz je odvolat. Proto docházíme k takovým závěrům, protože tak to také bylo. Že tanky nestřílely! Tanky střílely! Živí lidé je viděli.

Co teď chcete dokázat?

A co komu mohu dokázat? U nás se říká jako hrách o zeď házet. Hodíš hrachem o zeď a on se odrazí, u nás je to stejné. Nikomu nic nedokážeš.

Teď se ale připravuje projednání tohoto případu u Evropského soudu ve Štrasburku. Účastníte se přípravy k tomuto soudu?

Připravuji se, připravuji. Taky jsme tam psali. A co udělá Evropský soud? Myslíte, že to uznají? Oni na nás kašlou.

Co si myslíte? Může tento soud něco udělat?

Nic neudělá, Putinovi nic neudělá. Co mu mohou udělat? Nejlepší, co může Putin udělat, je poprosit národ o odpuštění. Nechceme krev! Nechci nikoho zabíjet, ačkoli jsem mohl zabít člověka, který držel mého syna v zajetí. Ale já nezabíjím ani slepice. Když jsem byl ještě mladý, zabíjel jsem slepici a ona dlouho umírala. Tak od té doby jsem na slepici ruku nevztáhl. Kdybych mohl, přijel bych za Putinem a řekl bych mu: nechci nikoho zabíjet ani soudit, všichni byli omluveni, ale lidsky se dá aspoň říct – ano, chyby byly, odpusťte jim – to se přece dá říct, zcela lidsky. Rozumíte mi? Jediné, co požaduji od vlády, je, aby řekla, že to tak bohužel dopadlo, nedá se nic dělat. Kdybych byl nějak hloupý a nerozuměl bych těmto věcem, ani bych je neříkal. Ale já všechno perfektně vím. Perfektně! Znáte Alfovce? Oni za víc než třicet let práce ztratili jediného člověka. A ten zahynul náhodou. A tady zahynulo deset lidí. 

Proč?

Máme takové pořekadlo: učit učeného je ztráta času. Jsou všichni zkušení, prošli celou školu. Začali je školit. Jak se dají školit tím, že je budou někam posílat? Na co to je? A oni hned nato šli do útoku a teroristi je hnedle rozstříleli na cucky. Rozumíte mi? Kdyby jim to Putin dovolil, mohli tam vniknout v noci, potřebovali by vteřinu na to, aby zneškodnili teroristy v tělocvičně. Ale oni jim nedali povolení.

Proč si myslíte, že nikdo nedal povolení k jinému řešení?

Báli se zodpovědnosti. Kdyby provedli útok, zahynulo by několik lidí, dejme tomu, ale ostatní by byli zachráněni. Bomba tam byla jediná. Oni věděli, kde ta bomba je. Po dešti zašli do školy. Mohli během okamžiku tu bombu zneškodnit. Nedošlo by k výbuchu. Proto tak uvažujeme. Tak to také bylo.

Můžeme se vrátit k okamžiku osvobození školy? Jakým způsobem pomáhal obětem a jejich rodinám stát?

Jediné, co bylo, že nám pomáhal celý svět humanitární pomocí. A stát nic neudělal. To vám říkám oficiálně. Já jsem například od státu nic nedostal. Teď se rozhodli všem poskytnout byty. Už dva roky se to táhne, mně je sedmasedmdesát let, takže já se toho bytu nedožiju. My ten byt ani nepotřebujeme. Já bych si vzal kompenzaci a něco koupil dětem. Ale já ji nedostanu, není koho se zeptat. Říkají, že převedou peníze, postaví dům a poskytnou byt.

Vaše dcera dostala kompenzaci?

Dostala, syn taky, ale já ne. Jsem nejstarší z poškozených, v Beslanu nikdo starší z poškozených není.

Jak se k vám chovají úřady během těchto deseti let po teroristickém útoku?

Normálně. Teď je vůdcem náš prezident, to je syn mého známého, jsou to naši sousedi, žijí nedaleko. Vyrostl mi před očima. První ministr je můj vzdálený příbuzný, toho taky znám od dětství. Můžu za nimi kdykoli přijít. Ale oni taky nic nezmůžou. Moskva nechce poslat peníze. Není koho se na to zeptat. Teď ženy stávkují, nevím, čeho dosáhnou.

Jak žila vaše rodina po těchto událostech?

Jak jsme žili? Těžko, ale žili jsme. Uklidňoval jsem je. Těžce to nesli. Vnuci to cítí doteď, poznám, kdy to na ně přijde. Sám mám od nervů vřed na žaludku. Vyčerpal jsem se, dělali mi operaci tříselní kýly. V důsledku toho mám alergii. Z ničeho nic mám alergii, ani nevím z čeho. Teď chci jet do Kislovodsku, tam probíhají léčebné kúry. Bolí mne krk, jmenuje se to osteochondróza. S obtížemi otáčím hlavou. Dá se říct, že jsem celý nemocný.

Často se vracíte ve vaší rodině k tomu, co se stalo?

Ne. Dcera je statečná, nevrací se k tomu. Starší vnučka je premiantka, teď ukončila devátou třídu, všechny zkoušky má za jedna. Mladší teď půjde do sedmé třídy, je taky premiantka. Teď je všechno zase normální.

Přemýšlel jste během těchto deseti let o tom, že byste se přestěhovali z Beslanu někam jinam?

Byli jsme v roce 2006 v Berlíně. Nejprve tam byl na operaci syn se snachou. Když se vrátili, jel jsem tam s dcerou a vnučkami. Také je tam vyléčili. Tam jsme měli známé, sestra mé snachy žila v Berlíně, teď žijí v Bostonu v Americe, tam se učí podle směrnic OSN. Tak když jsme tam byli, říkali dceři, aby tam zůstala, že jí zařídí trvalý pobyt, že bude mít kde bydlet, že bude dostávat dotaci, ale dcera kategoricky odmítla. Přemlouval jsem ji, aby zůstala, že pak přijedu. A myšlenka byla taková, že jsme Putinovi napsali dopis, a on nám odpověděl, že každý má právo žít, kde chce. Že můžeme odjet. Ale já už neměl v úmyslu někam se stěhovat. A tak jsme měli možnost jet do Kanady, do Německa. V Kanadě hned dávali k dispozici bydlení. Takže od státu jsem nic nedostal. Vedu s vámi upřímný rozhovor. Proč se drbat pravou rukou za levým uchem? Když někdo nechce byt, proč mu ho vnucovat? My bychom chtěli kompenzaci. Ne, dostaneš byt a pak, jestli budeš chtít, ho můžeš prodat. Tohle mě rozčiluje. A teď chudinky ženy chodí a nevědí, kde dostanou dekret na byt, aby alespoň něco v rukou měly. Tak například já nic nemám. Samé sliby. Náš stát je takový, že nikdy nevyplácí peníze, které má. Teď jsou například na Sibiři povodně, mnozí ztratili obydlí, tak jim začali stavět byty, začali dostávat kompenzace. Ale my ne.

Proč si myslíte, že se tak chovají právě k vám?

Já si to nemyslím, tak to je. Jen jsem vám pověděl, jak to je. Druhý rok čekám na odpověď. Dejte mi dekret, to je přece kus papíru! Nedají. Prý až dostanou peníze. Ale to není zapotřebí, ať mi ten dekret dají teď a až přijdou peníze, přinesu dekret. Proto dělám takové závěry.

Koho považujete za viníka těchto událostí, které se uskutečnily?

Myslím si, že je to Putin a náš prezident. Kdybych jel za Putinem, řekl bych mu to do očí. Co mohu ztratit, jak dlouho ještě budu žít? Řekl bych mu to na rovinu. K nám jezdilo hodně korespondentů, proto mě za ním asi nepustili. Nemám, čeho se bát. Ztratil jsem takového člověka, že nemám, co ztratit.

Ale k čemu potřeboval to, co se stalo?

Odvolal volby na post gubernátora. To je všem známo. Místo toho začal jmenovat vlastní lidi. Teď znovu volby povolili, všude kromě severního Kavkazu. Naši podali návrh a volby se neuskutečnily. Řekněte mi proč. On někoho jmenuje, já ho nechci, a on ho přesto jmenuje.

Jaký je podle vás rozdíl mezi severním Kavkazem a vlastním Ruskem?

Povím vám to. Nedávno vysílali v televizi, že u nás během války bylo nejvíc hrdinů na světě, z našich řad. Procentuálně. Rozumíte mi? V Osetii je, dejme tomu, 600 tisíc lidí a na Ukrajině kolik, pět milionů?

Čtyřicet.

Čtyřicet milionů, tak jestli se vezme počet hrdinů na počet obyvatel, tak jsme na prvním místě. Tak je to i s ostatními republikami. Osetie je na prvním místě. Říká vám to něco? 92 000 lidí bojovalo ve válce. Odedávna jsou Osetinci bojovný národ. Asi jste slyšeli o Skytech a Amátech. Nejbojovější národy byli Alanové a Osetinci. Za hranicemi pracuje hodně Osetinců a tam, kde pracují, o nich nikdo nic špatného nemůže říct. My jsme spolu v kontaktu, a ať pracují kdekoli, všude se odlišují svou lidskostí, pracovitostí a pořádkumilovností. Takový je náš národ. Kdysi, ještě před útokem, jsem byl se ženou v Arabských emirátech. My jsme si tam povídali s tamními obyvateli. Měl jsem tam známého, Syřana. Byl několikrát u nás. Tam jsme se potkali, všude nás vozil a jeho sestra se provdala za Araba z Emirátů. Tak jsme se bavili a položili jsme stejnou otázku jako vy. U nás žijí Inguši, Čečenci, říkám mu, a on mi na to, že Inguši nejsou praví muslimové. Oni je nevnímají jako pravé muslimy, i když Inguši sami sebe nazývají pravými muslimy. Jak je možné jít na bohoslužbu a pak krást a zabíjet koně? Copak je to pro šadaty přijatelné? Podle mne ne. Souhlasíte se mnou? A oni se tak chovali. Dokonce koluje takový vtip: Jeden člověk vytáne pistoli a začne střílet. Sousedi se ho ptají, proč střílí. A on na to, že střílí na Měsíc. „Proč střílíš na Měsíc?“ ptají se. A on jim odpoví: „A co s ním, nehřeje a krást mi taky nedovolí!“ Rozumíte mi? Takový jsou Inguši národ. Vyhnali Inguše, Čečence, Balkarce, Abigeje, Karačajevce. Oni nechtěli bojovat, schovávali se v lesích. A v roce 1944 je vyhostili. Tady máte jejich charakteristiku. Je tam hodně poctivých lidí, ale je tam taky hodně plevele, tak je nazývám.

Moc vám děkujeme.

Nemáte zač, žádné výmysly neříkám. Říkám jen, jak to je, jak to bylo a co si myslíme. Jediné, co si myslím, že stát se musí veřejně omluvit. A jak je to teď mezi Čechy a Slováky?

Máme mezi sebou velmi dobré, velmi klidné vztahy.

Chtělo by to, aby to u nás bylo taky tak.

Řekl bych, že to, jak se tehdy stát rozpadl, mělo příznivý dopad na vztahy mezi Čechy a Slováky. Dřív Češi všechno svalovali na Slováky a naopak. Teď je každý národ zodpovědný sám za sebe, už nejde svalovat vinu na někoho jiného. Takže to mělo dobrý vliv.

Tak to je moc dobře, já jsem teď slyšel v televizi, že Češi vyjádřili svou podporu Rusku v ukrajinsko-ruských vztazích.

Myslím si, že to není oficiální stanovisko České republiky. Jsou sice různé politické názory a směry...

Řekl to prezident.

Ne. Možná, že bývalý prezident. Protože jsme měli prezidentem Klause, který velmi podporoval Putina, tak ten jo.

Možná.

Nynější prezident je opačného mínění.

Zbytečně, zbytečně se tak chovají. Střílet do vlastních lidí, do vlastního národa je velmi špatné. Kdyby udělali povstání a osamostatnili se a pak pozvedli zbraně, pak to chápu, pak mohou střílet. Ale oni mírně odhlasovali republiku, možná že to bylo z právního hlediska špatně. Nevím. Nemohu soudit, ale všechno udělali v klidu. Na co střílet? Umírají děti, civilisti. Pro to není omluvy.

Máme na vás ještě jednu prosbu. Máte u sebe nějaké fotografie své rodiny? Abychom mohli připojit k archivu fotografie lidí, o kterých jste mluvil.

Fotky mám, musím se na to zeptat.

Sbíráme fotografie lidí, kteří nám vyprávějí o svých blízkých, o sobě. Takže jestli si můžeme udělat kopie některých vašich fotek, například z dětství.