Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Tendl (* 1938)

• narozen 17. února 1938 v Bedřichově (německy Friedrichsdorf)

• je německé národnosti

• vyprávění o strojírenské továrně Adam v Bedřichově

• svědkem pádu německého letadla u Bedřichova

• strýcové Rudolf a Josef Gabrielovi padli ve wehrmachtu

• v roce 1946 rodina týden ve sběrném táboře v Janovicích

• nezařazeni do odsunu Němců

• stále žije v Bedřichově

V chráněné krajinné oblasti Jeseníky, pod zříceninou hradu Rabštejn, stojí malá obec Bedřichov (německy Friedrichsdorf). Pro pouhých dvě stě místních obyvatel se v něm majestátně tyčí nezvykle velký novogotický kostel svatého Bedřicha. Je připomínkou zašlých časů, kdy v této původně německé obci žilo třikrát více lidí, a dokonce v místní strojírenské továrně vyrobili první letecký motor v Rakousku-Uhersku, v současnosti vystavovaný v Národním technickém muzeu v Praze. V Bedřichově dnes žije jen jeden německý předválečný rodák a zároveň pamětník těchto událostí – František Tendl.

Krutá válka

František Tendl se narodil 17. února 1938 ve Friedrichsdorfu (dnes Bedřichov). Jeho otec pracoval jako mistr v místní strojírenské továrně, která ve třicátých letech minulého století zaměstnávala 150 lidí. Továrna se specializovala na výrobu stacionárních motorů a různých druhů kompresorů. Nejprve byla pobočkou vídeňské firmy Gerhard Adam Maschinenfabrik Wien a od roku 1937 pracovala jako samostatná strojírna. Během druhé světové války se stala součástí válečného průmyslu nacistického Německa. Otec právě nejspíš díky tomu nemusel narukovat do wehrmachtu. Jeho tři nevlastní bratři takové štěstí neměli. Zatímco Osvald Gabriel se po třech měsících v armádě vrátil domů, Josef a Rudolf Gabrielovi se konce války již nedočkali. Josefa na frontě v Kerči na Krymu zabil v roce 1943 výbuch dělostřeleckého granátu. „Od toho máme fotky, dopis od oficíra, který babičce napsal, jak padl. Chodil s holkou z Dobřečova. Její fotku měl u dokladů. Střepiny zasáhly jeho peněženku a provrtaly i její fotku. Ta jeho snoubenka k nám sem jezdí. Ještě žije v Německu, má třiadevadesát. Potom se tam ještě provdala,“ vypráví František Tendl a drží přitom prostřelenou fotografii strýcovy snoubenky Steffi Bittnerové.

Dvaadvacetiletý strýc Rudolf zase padl v roce 1945 ve Wroclawi (tehdy Breslau), kterou Němci prohlásili za pevnostní město a kde proběhly velmi těžké boje. „Babička se těsně před vánočními svátky roku ’44 vydala za synem Rudolfem do Wroclawi. Jela vlakem vrchem přes Gluchołazy. Tehdy už měla pětašedesát let. Vzala mu civil, aby dezertoval a vrátil se s ní domů. On měl strach. Tak jistě, všude kontroly a jako zběh by dostal smrt. Ale babička říkala, že celá řada lidí projela a nekontrolovali je. Tak nepořídila a vrátila se bez něho domů, protože jí říkal, že už má jet, že za chvíli začnou vyhazovat mosty a už se domů nedostane. My jsme to potom honili přes Červený kříž. Nikdo nic nevypátral. Je nezvěstný. Při tom marastu ve Wroclawi zřejmě přišel o život,“ vzpomíná František Tendl a dodává, že v obci válku vyvolanou agresivní politikou nacistického Německa zaplatilo životem 60 mužů.

Bedřichov za války

František Tendl sice prožil válečná léta jako malý chlapec, přesto mu z tohoto období zůstalo několik vzpomínek. Vypráví o amerických bombardérech, které během návratů z bojových akcí přelétávaly nad Bedřichovem. Piloti tehdy odlehčovali své stroje od přebytečné zátěže a jedna z pum prý dopadla nedaleko strojírenské továrny. Vytvořila velký kráter, ale nevybuchla, a k jejímu zneškodnění došlo až za několik měsíců, krátce po příchodu sovětských vojsk. V lesích u Bedřichova na konci podzimu roku 1944 také došlo k havárii německého letadla. Šestiletý František s otcem se na místo havárie dostali jako jedni z prvních. „Ještě hořely stromy a kolem to bylo roztříštěný. Bylo vidět kusy plechu a části těl.“ Zbytky těl posádky pak prý byly uloženy na hřbitově v Bedřichově.

Další ze vzpomínek z válečného období se týkají sovětských, polských, italských a francouzských zajatců nasazených na práce v místní strojírenské továrně. S jedním ze sovětských zajatců měl otec údajně konflikt a uštědřil mu políček. Po příchodu sovětských vojsk v květnu 1945 přišel tento bývalý sovětský zajatec za otcem. „Místní, co byli venku, dali otcovi echo, ať zmizí, že je tam ten Rus s dvouma koltama a že mu asi chce ublížit. Kdekdo věděl, co se v továrně stalo. Ale Rus přišel k otci, facku mu vrátil a bylo to vyřízený.“

Těsně před příchodem sovětských vojsk Bedřichov opustil majitel továrny Robert Weber žijící se svou ženou v dodnes stojící honosné vile Mizzi. Podařilo se mu dostat do Rakouska. „Po tom, co odešel, tak Rusové vtrhli do jeho vily. Měl obrovskou sbírku porcelánu a Rusové to všechno rozbili. Babička to tam uklízela a týden vyvážela střepy z vily,“ vzpomíná František Tendl, který si s Robertem Weberem prý dlouhá léta dopisoval. Ten se v Rakousku stal úspěšným podnikatelem. Jeho bývalou továrnu v Bedřichově v roce 1947 převzal SKRAT Olomouc a následně MEZ Mohelnice. V roce 1965 se pak majitelem strojírny stal MEZ Postřelmov. František Tendl tvrdí, že po pádu komunistického režimu Robert Weber zavítal do Bedřichova, aby jednal o případné finanční pomoci nebo odkoupení jeho bývalé strojírny. Když však viděl zastaralé vybavení, od svého úmyslu upustil a v roce 1992 továrnu zcela uzavřeli a všechny zaměstnance propustili.

Výměna obyvatel

Na úplném konci války údajně přes Bedřichov ustupovala německá vojska. „Šlo o motorizované jednotky s tanky a pásovými vozidly. Kolona dlouhá tak šest kilometrů a samí černí, samí SS.“ Dne 8. května 1945 pak do Bedřichova přijeli vojáci sovětské armády. Místní ženy před nimi utekly do lesa, ale František Tendl si nevzpomíná, že by v obci došlo k nějakým výrazným násilnostem. Tak jako mnoho jiných pamětníků vypráví, že Sověti šli hlavně po hodinkách. „Dědovi v kredenci visely unikátní dvouplášťové hodiny Doxy. Rus přišel dovnitř, viděl hodinky, vzal hodinky. Šel pryč a už ho nic nezajímalo. Osobně jsem viděl, jak jel Rus na koni s povozem a veliký pendlovky měl přivázaný na zádech. Asi si je chtěl odvézt domů. Oni byli na hodinky. Někteří měli ruce plný hodinek.“

Podle knihy Heleny Novotné Ztracená Oskava[1] tehdy Sověti odvedli na východ šest místních mužů. Členové rodiny Františka Tendla mezi ně nepatřili, ale několik měsíců po válce zatkli společně s panem Schmidem otce. Oba pracovali jako mistři v místní strojírně a oba odvezli do vězení v Litovli. „Byli tam čtrnáct dní a leželi na betonu,“ dodává pamětník, který si myslí, že je zatkli na udání některého z českých zaměstnanců strojírny. Matka se pak šla za správním komisařem v Bedřichově přimluvit, že otec rozhodně nepatřil k nacistickým funkcionářům. Za tři dny poté se otec vrátil domů.

V roce 1946 v Bedřichově proběhl odsun Němců. Obec tehdy patřila do okresu Rýmařov, z něhož před odsunem většinu Němců shromažďovali ve sběrném táboře na zámku v Janovicích. V nevybavených přeplněných místnostech tam na slamnících spaly celé rodiny. Rodina Františka Tendla tam strávila asi týden. Osmiletý František se v táboře stal svědkem trestu dvou německých mužů. „Viděl jsem na vlastní oči, jak dva muži za trest hrabali díru lopatkou na uhlí. Lopatku měli za chvíli pryč a hrabali to holýma rukama. Prsty měli sedřené. Byla vidět krev a otevřené maso. Jestli tam něco vyvedli? Jestli si to kopali pro sebe? To nevím.“

Tendlovy nakonec do odsunu Němců nezařadili. „Ve strojírně v Bedřichově byli zaměstnáni dva Češi, kteří znali poměry. Přijeli do Rýmařova a vybrali několik rodin.“ Díky otcově nepostradatelnosti ve strojírenské továrně se rodina mohla vrátit do Bedřichova, v němž prý zůstalo celkem šest německých rodin. Mezi nimi i prarodiče Františka Tendla a strýc Osvald Gabriel.

Zcela vylidněný odlehlý Bedřichov se pak jen těžce dosídloval. Mnozí z nových osadníků do obce přišli jen ze zištných důvodů a poté, co vydrancovali přidělený dům, ji opět opustili. Neobydlené domy byly často rozebrány na stavební materiál a několik desítek z nich muselo být později strženo.

Už jen jeden

František stihl za války jen jeden ročník německé školy. V roce 1946 pak nastoupil do české obecní školy. „Neuměl jsem slovo česky. Za tři měsíce jsem se naučil mluvit plynně,“ dodává pamětník. Horší to měli rodiče. Otec měl prý alespoň základy ze školy a česky se ještě obstojně naučil, ale matka se dokázala až do konce života domluvit jen němčinou. František Tendl vzpomíná, že sama nemohla ani nakoupit v obchodě.

Po škole pamětník stejně jako jeho otec nastoupil do místní strojírenské továrny, kde pracoval až do penze. V roce 1962 se oženil s Alenou Kubovou, jejíž rodina do Bedřichova přišla po válce z Vysokého Mýta. Pamětník ani jeho rodiče prý již neuvažovali o dodatečném odchodu do Německa, protože za svůj domov považovali Bedřichov. Z rodiny v roce 1987 emigroval jen strýc Osvald Gabriel.

František Tendl dnes zůstal již posledním německým rodákem žijícím v Bedřichově. Se svým německým původem se prý nikdy netajil a nezpůsoboval mu v životě výrazné potíže. „Já nemám žádné špatné emoce a nenávist vůči Čechům. Nám tady neublížili,“ dodává na závěr pamětník.

[1]NOVÁKOVÁ, H., Ztracená Oskava. 2013.