František Tendl

„Babička se těsně před vánočními svátky roku ’44 vydala za synem Rudolfem do Wroclawi. Jela vlakem vrchem přes Gluchołazy. Tehdy už měla pětašedesát let. Vzala mu civil, aby dezertoval a vrátil se s ní domů. Teď odskočím. Mluvil jsem tady s nějakým Čechem z Šumvaldu, který byl v Německu na práci. Dělal topiče na lokomotivě a jezdil mezi Berlínem a Wroclawí. Říkal, že tam potom byly obrovský boje, jak začali Sověti útočit na Odru. On měl strach. Tak jistě, všude kontroly a jako zběh by dostal smrt. Ale babička říkala, že celá řada lidí projela a nekontrolovali je. Tak nepořídila a vrátila se bez něho domů, protože jí říkal, že už má jet, že za chvíli začnou vyhazovat mosty a už se domů nedostane. Tak to ještě stihla a vrátila se domů. My jsme to potom honili přes Červený kříž. Nikdo nic nevypátral. Je nezvěstný. Při tom marastu ve Wroclawi zřejmě přišel o život.“

„Byli tam dva, ale nevím, co provedli. Ale viděl jsem na vlastní oči, jak za trest hrabali díru lopatkou na uhlí. Prsty měli sedřené. Byla vidět krev a otevřené maso. Jestli tam něco vyvedli? Jestli si to kopali pro sebe? To nevím. Mám akorát v paměti, jak lopatku měli za chvíli pryč a hrabali to holýma rukama.“

„Matka z otcovy strany, nějaká Gabrielová, měla čtyři syny. Osvald zůstal tady a dva padli. Jeden padl ve Wroclawi a druhý na Krymu v Kerči. Od toho máme fotky, dopis od oficíra, který babičce napsal, jak padl. Chodil z holkou z Dobřečova. Její fotku měl u dokladů. Střepiny zasáhly jeho peněženku a provrtaly i její fotku. Ta jeho snoubenka k nám sem jezdí. Ještě žije v Německu, má třiadevadesát. Potom se tam ještě provdala.“