Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Tenková (* 1948)

• narozena 27. července 1948 na Nové Hospodě u Plzně

• otec v roce 1956 aktivně vystoupil proti okupaci Maďarska

• jako dítě ze špatně zapsané rodiny pak nesměla ona ani její děti studovat

• vyučila se zahradnicí - aranžérkou květin

• dědeček vedl v 60. letech pohostinství v Sokolovně na Nové Hospodě

• v 19 letech prožila šok, když v oné hospodě před jejíma očima umlátili velitelé okupačních vojsk k smrti sovětského vojáka

• jako aranžérka květin se v 70. letech dostala několikrát do Sovětského svazu, do Moskvy a do Soči

• až po Sametové revoluci pamětnice mohla dostudovat a složit maturitu a její děti vystudovat vysoké školy

• po revoluci si otevřela vlastní květinářství v Tylově ulici v Plni, které provozovala až do odchodu do důchodu

• v roce 2023 stále pracovala jako aranžérka květin v Plzni

Psal se rok 1956.  Deset let po válce dostávalo impérium SSSR první vážné trhliny. Po tzv. červnové revoluci v Polsku došlo na podzim k velkému povstání proti sovětské nadvládě v Maďarsku.  Armáda SSSR brutálně zakročila. Na rozdíl od Polska, kde si místní zákonodárné složky komunistické moci bleskově a brutálně poradily sami, v Maďarsku Rusové ostatním státům tzv. východního bloku poprvé od konce 2. sv. války předvedli, co dovedou. Kam až jsou ochotni zajít pro udržení moci. Otec pamětnice Jan Hrabě, v tu dobu ještě člen KSČ, proti tomu aktivně vystoupil. Vrátil stranickou legitimaci. Stal se režimu nepohodlným. Jeho dcera mohla na studia zapomenout. A tak se Jana Tenková vyučila zahradnicí. Krátce po vyučení, v uvolněné atmosféře Pražského jara, dokonce nahlédla i za hranice. „Jak se to začalo uvolňovat, tak mně v květnu 1968 poprvé dovolili vyjet do Jugoslávie. Zaplatili jsme si s kamarádkami zájezd do Chorvatska [tehdy Jugoslávie]. Když jsme měli po třech nedělích odjet, všichni nám tam říkali, nejezděte domů, my Vám tady všechno uděláme, budete moct dostudovat, co budete chtít... Nejezděte, napadnou Vás Rusové!“ líčí pamětnice a hořce dodává, „my si ještě klepali na čelo, co to kecaj takový blbiny, proč by nás měli napadnout Rusové??? Tak jsme se vrátili v červnu domů a v srpnu tady byli.“ 

Američani přišli od Vejprnic

Rodina Jany Tenkové pochází z Nové Hospody nedaleko Borských polí. V původně zemědělské usedlosti v sousedství  Plzně se po vzniku Škodových závodů začaly usazovat i dělnické vrstvy. Domov zde našli i prarodiče paní Tenkové z matčiny strany, Růžena a Jaroslav Rumlovi. Na konci 2. světové války našla v lokalitě kolem Borského letiště zázemí také Spojenecká vojska. „Američani nepřišli do Plzně od Zbuchu,“ upřesňuje pamětnice, „to je historický omyl. Přišli od Vejprnic přes Brůdek. Od Zbuchu šli Němci. Celá ves stála a koukala, Němci jeli a napřahovali na ně flinty. Babička vyprávěla, že na konci války tu byli na letišti už jen patnáctiletý německý kluci, co obsluhovali děla. Když Američani bombardovali Plzeň, ty kluci tam úplně šílený běhali a brečeli, aby je někdo schoval.“ 

Babička Růženka se sestrou Marií Vilímkovou po osvobození praly a žehlily americkým vojákům košile. Pamětnice vypravuje své vzpomínky: „První Amíci, co sem přišli, byli strašně hodní, ti druzí už byli frajeři. Moje máma byla krásná ženská. Stalo se, že když šli s tátou na rande, zastavil u nich džíp a dva vojáci ho chtěli kvůli ní zbít!“  Na Nové Hospodě má každý na Američany nějakou památku. „U nás v rodině se nezapomnělo nikdy. Ve škole nás učili, že Plzeň osvobodili Rusové převlečení do uniforem americké armády!“ vzpomíná pamětnice, „ale děda nám doma nic nenutil, přitom byl ve straně. Babička, jeho žena, antikomunistka, ta ho vždycky poslala někam. Děda vstoupil do strany za války, byl ve speciální protifašistické skupině. Druhá skupina má na Nové Hospodě pomníček, skončili všichni v koncentráku. Dědu nechytli. Byl přesvedčenej, jak je to dobrý, až do srpna 68.  Ale takovejch bylo.“

Byt plný cizích lidí

Rodiče Jany Tenkové bydleli po válce u tety Marie, která měla pět dětí. Tady se Jana v říjnu 1948 narodila. „Narodila jsem se v podkrovní místnosti, tenkrát se porodnice moc nepropagovaly. Bydleli jsme v domě s obrovskou rodinou, žádné byty. Pro vodu se chodilo do ulice k pumpě, topilo se kamny, piliňáky, žádná elektřina,“ popisuje pamětnice nelehká poválečná léta. „Pak jsme chvíli bydleli v jedné místnosti u lesa a potom nám strýcův vzdálený příbuzný pronajal dům naproti kapličce. Tam jsme bydleli s babičkou a dědou, každý dvě cimry, půl domku.“ Maminka pamětnice Libuše Hraběová byla vyučená švadlena. Během války byla totálně nasazená v plzeňské Škodovce. Po válce šila v salonu paní Lehečkové ve Františkánské ulici v Plzni. Její manžel, Jan Hrabě, pracoval jako elektrikář. 

Jana Tenková vypravuje, jak se celá rodina složila a jako jedni z prvních si pořídili televizi. „Pro mne jako dítě byla televize příšerná věc, my byli asi třetí rodina, která si jí dovolila koupit. Načež bez dovolení, bez ptaní se u nás scházelo ve dvou místnostech asi 40 lidí! Já musela spát v komoře, abych byla čerstvá ráno do školy.“ Když v roce 1953 přišla měnová reforma, dědeček si chtěl těsně před tím koupit Harley. „Babička mu na to řekla, to teda ne, celý život jsme střádali na baráček. A druhý den byla měna a dědovi nezbylo ani na tkaničky od bot!“ doplňuje vzpomínku na 50. léta pamětnice.

To je přece Tonda Zápotocký!

Svůj díl si pamětnice užila už ve školce. „Poprala jsem se s kamarádem. Paní učitelka mi zalepila pusu náplastí, na krk dala cedulku Pozor kouše. Ostatní děti šly spát, já musela sedět v kuchyňce, protože jsem si to nezasloužila. Počkala jsem, až všechny děti usnou, vylezla okýnkem ze sklepa a utekla domů. Tam jsem se schovala pod schody. Byly mi čtyři, možná pět let. Když už mě celá rodina začala hledat a chtěli volat policajty, tak jsem vylezla. Od té doby mě nikdo do školky nedostal,“ vybavuje si pamětnice i po letech nepříjemný zážitek. 

Další střet s autoritou přišel hned v první třídě. Jana Tenková vypravuje: „Pan učitel se ptal, kdo to je na zdi na obraze. A děti říkali, pan prezident, pan učitel ... on chtěl, abychom řekli soudruh. Koho to v té první třídě napadne! Já to nevydržela, přihlásila jsem se a říkám: ,To je Tonda Zápotocký!‘ A už musela celá rodina do školy.“ Jenomže dědeček prostořeké žačky pracoval se soudruhem prezidentem na Kladně, směje se i po letech pamětnice: „Děda mu povídá, já ho znával, hrál nám v hospodě na harmoniku, tak co z toho děláte? Ale už jsem to nikdy neřekla.“ 

Do základní školy chodila zprvu na Nové Hospodě. „Byly dvě místnosti, první a třetí třída v jedné, druhá a čtvrtá třída v druhé. Pan učitel přebíhal z jedné do druhé. Zadal úkol a přeběhl zas vedle. Topilo se tam do kamen, vždycky ráno se musely kamna roztopit, když jste chtěli mít teplo,“ popisuje pamětnice, jak v padesátých letech běžně fungovaly malotřídky. „Pak jsme přešli na Husovku, dnes je tam myslím gymnázium. Tam jsem dochodila až do deváté třídy. Chodily tam děti kulaků, lidí, kterým sebrali majetek, ti, co věděli, že dál studovat nepůjdou,“ vysvětluje.

František Lobkowitz byl perfektní kluk

Z Nové Hospody se rodina odstěhovala v roce 1959 do Radčic. Čekal je tu nový prostorný byt v bytovce pro zaměstnance vodárny. „Poprvé jsme bydleli v moderním bytě, kde tekla teplá voda, koupelna, vymoženost! Tam se narodil bratr Ivan, je o 13 let mladší než já,“ vzpomíná pamětnice. „Bydleli jsme v kolektivu celkem stejně smýšlejících lidí. Maminka tam dělala v laboratoři, táta strojníka.“ To už chodila do základní školy v Husově ulici v Plzni. Seděla v lavici s Františkem Lobkowiczem: „To byl perfektní kluk. Na toho si nikdo z učitelů nedovolil, byl úžasně inteligentní!“ 

Františkův otec musel dělat cestáře. „Nikomu si nestěžoval. Když byly mrazy, začínal ráno v Křimicích a silnice byly posypaný, žádný problémy, že by nešlo projet. Když to nestihl, družstevníci z Račic to dosypali až ke Kalikováku,“ vypravuje pamětnice. „Jeho rodiče byli úžasně skromní. Paní kněžna celý život snídala čaj a rohlík s máslem a marmeládou. Byla jsem u nich, to už bydleli v pivovaře. Tam je komunisti nastěhovali, mohli si tam vzít jen to, co jim nechali.“ Později už se nestýkali, František Lobkowicz šel na studia, Jana do učení. Víc jí soudruzi nedovolili. Proč?  

Táta vrátil knížku v roce 1956 

Tatínek pamětnice, Jan Hrabě, byl také v KSČ. Prozřel po událostech roku 1956. Tehdy bylo v Polsku krutě potlačeno tzv. Červnové povstání dělníků v Poznani. Na podzim pak v Budapešti přerostla demonstrace solidarity s Polskem ve spontánní výbuch odporu obyvatelstva proti autoritářskému režimu SSSR. Budapešť obsadily sovětské tanky. Maďaři se nevzdali, dokonce 1. listopadu vystoupili z Varšavské smlouvy. Boje po celé zemi trvaly bezmála dva týdny. Oběti lze počítat na deseti- až statisíce, přesný počet nikdo nezná. Maďarská komunistická vláda nechala většinu důkazů zničit.

Otec proti těmto událostem aktivně vystoupil a brojil. Vrátil stranickou legitimaci a odešel z KSČ. Stal se režimu nepohodlným. Jeho děti ani později vnoučata nesměli studovat. Bratr Jany Tenkové, Ivan, měl po vyučení jezdit po světě na montáže, to ale nakonec nesměl. Pamětnice si z omezené nabídky zvolila zahradnictví a aranžérství květin. Nikdy nelitovala. Práce s květinami jí paradoxně přinesla jistou míru svobody i omezené příležitosti cestovat. Jakmile měly tu možnost, všechny její děti po revoluci vystudovaly vysoké školy. Ona sama ve 40 letech dokončila alespoň maturitu. 

Proč si vybrala zrovna květinářku? „Ten, kdo nemohl na studium, si musel vybrat ze seznamu ve škole. Já odmalička chodila s babičkou do lesa, do přírody, tak se mi zalíbilo zahradnictví,“ vysvětluje Jana Tenková. „Šla jsem na zahradnici a dodnes toho nelituju. My byli perfektní třída, spolužačky a lidé, kterým tady v Plzni znárodnili zahradnictví, co by se jinam nedostali. Tam nebyl nikdo, kdo by slepě věřil. Na učňáku byla perfektní atmosféra, učitelé skvělí. Museli jsme také na brambory, na chmel, ale to nám nevadilo,“ vzpomíná. 

Okupanti, táhněte domů

Srpen 1968 byl šok. Jana Tenková si hned vybaví maminčin neohrožený zásah. „Večer jsme šli spát a ráno byla celá vodárna obšancovaná tankama. Nikdo nevěděl, co se děje. Táta se sousedem nám říkali: ,Holky, jak se řekne Okupanti, táhněte domů?‘ Tak jsme jim to řekli a oni to napsali vápnem na silnici. Přišel chlap v dlouhým kabátě, vytáhl pistoli mému tátovi k hlavě a už je oba odváděli. Maminka zrovna pekla amolety a měla ten horký rendlík. Vyběhla ven a začala toho Rusáka mlátit tím horkým rendlíkem do hlavy. Pustili je, ale ten nápis museli potupně drbat z asfaltu rejžákem.“ 

Vojska armád Varšavské smlouvy obsadila také borské letiště. Vojáci, kteří tu přebývali, měli přísný zákaz družit se s místními lidmi. Přesto se stávalo, že utekli a zašli do hospody na pivo. Hostinec Sokolovna na Nové Hospodě provozoval v tu dobu dědeček pamětnice, Jaroslav Ruml. Devatenáctiletá Jana tam prarodičům o víkendech vypomáhala roznášet pivo. „Starý komunisti, válečníci, kupovali těm ruským klukům pivo. Ti netušili ani, proč jsou tady, vůbec nevěděli, která bije. Jednou zase přišli, a buď už je jejich velitelé pozorovali, nebo je někdo práskl. Najednou přijela ruská lítačka, vyskákali, děda stačil pustit zadem čtyři kluky k lesu, pátej to už nestihl. Všichni ti starý komunisti měli huby na zem, protože ho tam před námi utřískali, umlátili k smrti! Děda mě odtáhl, abych nekoukala, jak ho třískají. Nikdo si nemohl dovolit mu pomoci. Mířili na nás puškama, aby se do toho nikdo nemíchal. Nemohli jsme v té situaci vůbec nic dělat!“ vzpomíná pamětnice. Ti čtyři vojáci pak přinesli dědovi holící strojek. Vyryli na něj hřebíkem poděkování za záchranu života. Jaroslav Ruml z komunistických ideálů nadobro vystřízlivěl.

Ani manžel Jan Tenk, se kterým se seznámila na turnaji vodního póla, neušel následkům srpna 68. Hrál pólo v národní reprezentaci, dokonce měl už vyřízený přestup do Švýcarska. Ale přišel srpen a hranice země se zavřely ten den, kdy měl odjet. Jeho sestra Alena to stihla. Emigrovala do SRN. Manžel pamětnice v ten okamžik dostudoval. Z pedagogické fakulty musel odejít 14 dní před státnicemi. „Měl perfektního lektora, poradil mu, ať okamžitě přeruší studium. Až po narození našeho třetího dítěte mu dovolili dostudovat. Papírny, kde pracoval, potřebovaly odborníky, a tak vystudoval aplikované vědy. Švagrová vystudovala na univerzitě v Münsteru. Učila tam a překládala knihy disidentům,“ uzavírá vzpomínky na okupaci pamětnice. 
 

Dej tam Plzeňačce 20 beden navíc

Nastala normalizace. Vstup do KSČ Jana Tenková odmítla, a tak byla v zaměstnání přeřazena z mistrové do distribuce květin. „Květin byl v Plzni nedostatek, já byla placená z provize, takže jsem si tak platově polepšila, to kdyby  soudruzi tušili, tak mě tam necpali,“ vysvětluje. „V Praze se rozdělovaly kytky z Holandska. Říkám šéfovi: ,Vy nám dáváte před Vánoci 10 beden pro celou Plzeň, to si děláte srandu, my tam máme 15 krámů!‘ A on: ,To ti nemůžu, Plzeňačko, dát, to by mě ti ostatní zabili! Franto, pojď sem, hoď tam Plzeňačce 20 beden navíc, ale ať to nikdo nevidí‘,“ směje se pamětnice. „My jsme mu vždycky přivezli pivo!“ S manželovou sestrou si mohli jen telefonovat, posílala balíky. Nestalo se, že by jeden přišel v pořádku. Celníci se na nich vyřádili. Až zkraje 80. let jim dovolili s mužem švagrovou navštívit. Bez dětí. „Švára říkal, zůstaňte, dostanu je sem přes červený kříž. Já na to, v žádném případě, to neznáš komunisty! Ale ani se nám nechtělo. Ano, když jsme tam jeli, viděli jsme tu rozsekaný pohraničí, tam jedna vesnička hezčí než druhá. Ano, obchody narvaný vším, co jste mohla chtít, akorát ... nelákalo nás to tam zůstat, nezáviděla jsem. Říkala jsem si, třeba k tomu taky jednou dojde tady,“ konstatuje.

Každý každému věřil 

Na sametovou revoluci vzpomíná ráda: „Byli jsme strašně nadšený! Pamatuju si, když to propuklo, chodili jsme s naším šoférem na demonstrace. Zastavili jsme na rohu náměstí vedle květinové síně a šli. Cinkali jsme klíčema a řvali jsme. Nakoplo mě to, vlastní obchod s kytkami byl můj sen! Měla jsem obchod v Tylovce, všichni škodováci tam chodili nakupovat kytky,“ vypráví. Pak ale přišlo rozčarování. „Když si to s odstupem času člověk přebere a přemýšlí, euforie opadne, tak si myslím, že to všechno mělo být úplně jinak,“ říká přesvědčeně Jana Tenková, „to byl takový elán, nadšení, každý každému věřil a nikoho nenapadlo, jak to může dopadnout.“  Když ještě chodila na vzdělávací školu v Praze Krči, chodily s kamarádkou kvůli Třískovi, který se jim líbil, do kavárny Slávie. „Chodil tam i Havel. My si vždycky říkaly, tak copak to tam zase debatoval? To bylo, než sem vtrhli Rusové. Tak si ho, Havla, pamatuju. Havel byl moc hodný, snílek, nevěřil, že by to mohlo být špatný. Tady jsme léta nebyli zvyklí na svobodu a najednou jste mohl všechno,“ zamýšlí se pamětnice. „Dneska chce každý jen zbohatnout, ale proč? K čemu jsou prachy? Stejně všichni umřeme, člověk je tu chvilku a prásk, je po vás. Ale třeba se ještě lidi probudí a dožijeme se něčeho pěkného,“ uzavírá optimisticky Jana Tenková.