Дмитро Терзі Dmitro Terzi

Do kolchozu jsme vstoupili v roce 1949 — jako jedni z posledních. Nevím, proč se tak stalo, ale nebyli jsme pronásledováni — naše rodina. Děda uměl rusky, šel učit do školy — chyběli učitele pro první třídu, aby se děti seznámili s abecedou, se slabikářem. A pak se přistěhovali vojáci, v lodičkách, ve vojenské uniformě, Ukrajinci. Takže učili oni a se stal hospodářským správcem školy. Vzdal se pluhů, jiných věcí, aby ve škole… tak to bylo ve všech školách. No, stručně řečeno — škola byla krásná, učitelé byli dobří, oni v té době… válka skončila, oni byli vojáci — nastupovali na tiraspolské, oděské pedagogické instituty, paralelně studovali na dálku a učili nás a samozřejmě škola byla slabá. Ale učili číst a knihovny se rychle naplnili knihami. A tohle čtení, řeknu vám, vzbudilo soutěživost. Lampa je petrolejová a už tě bolí oči, a v noci sedíš a čteš, protože zítra musíš předat tuto knihu své spolužačce. No, stručně řečeno — bylo to milé, krásné, klidné. A po válce se vše nějak obnovovalo. A v bulharských vesnicích to bylo mnohem klidnější a bohatší než na ostatní Ukrajině. Tam probíhala válka. A my jsme měli jsme tamhle válku — v roce 1941 vstoupili Rumuni a Němci. A z nějakého důvodu si vybrali náš dům. Měli jsme velkou místnost v domě, velmi velkou. A jeden Němec říká: „Zavolejme děvčatům a uděláme taneční večer.“ Nastavoval se obrovský gramofon a desky byly takové německé, víte, když je pustíš, rozbijí se. Zapomněl jsem, co to bylo za písničku, proboha. Jakpak se jmenovala tato písnička, která byla v té době populární, německy. Zatančili si tam v tomto domě a odešli. A o tři nebo čtyři roky později přišli Sověti. A jeden z mých příbuzných (už zemřel), Dimitr Pejčev, umělec z Kišiněva, byl z mé vesnice. A tak jednou přišel a řekl dědečkovi, no, rodina byla velká, hodně starých lidí. Říká: „No, čím se budete zabývat?“ Říkám: „No, chci být pilotem.“ — „No, a co ty?“ — „Umělcem.“ — „Přijdeš, natřeš mi plot.“ Stal se lidovým umělcem. A zemřel. A portrét jednoho z carů na jejich žádost byl nakreslen tužkou. A vzpomínám si, jak přišel enkavéďák a podíval se: „A kdo je tohle?“ Babička říká: „Myslím, že je to car.“ Odešel — a tak jsme to neschytali. Protože takové věci, měli jsme totiž štěstí — naše vesnice. Protože tehdy byly to těžké časy. A byli lidé, kteří jako by chtěli vyšvihnout se, chtěli vyniknout, naplnit plán. A kosili napravo nalevo.

V desáté třídě se učitelka ptá: „Co se děje?!“ Šli jsme se podívat. Příjmení a jméno stranického tajemníka v tuto chvíli říkat nebudu. Ale kopal tam ikony a ničil oltář. A byl při tom tak chladnokrevný. My, děti, školáci, už trochu odtržení od víry, od církve, jsme se na to dívali tak nějak se zájmem a údivem. Starší generace — v blízkosti kostela se neobjevil ani jeden člověk. Ani jeden. Nikdo tomu nebránil. Buď se báli, nebo všichni řekli: ne, dělejte si, co chcete. Zkrátka byl to rok 1961.

Stát se snažil prezentovat co nejlépe. Byly dokonce případy, což, řekněme, bylo normální chování, jdete do restaurace, jste například Rumun nebo Francouz, a zalíbila se vám vidlička nebo talíř — máte právo si je odnést jako suvenýr. To bylo zahrnuto, víte, jakákoliv vzpomínka. Až budete doma, začnete vyprávět — šíříte propagandu. Takové bylo oddělení. Zpočátku jsem byl tlumočník, jsem muž a bylo tam asi 80 procent žen. Jedna rodila, druhá je těhotná, u třetí onemocní dítě. Vezmi skupinu a leť, vezmi skupinu a leť. Jednou vlakem, jednou letadlem, jednou velkou lodí. Pak jsem vedl oddělení speciálních služeb. Jste například ze Spojených států a chcete se v Baku setkat s nějakým stranickým pracovníkem nebo spisovatelem. Vaše vízum vypršelo, tak to vyřídíme a zajistíme vám cestu. Nebo chcete třeba dnes navštívit nějakou sovětskou rodinu v Oděse. V Petrohradu, Kyjevě — na tom nezáleží. Máme celý seznam těchto rodin. Platíme za ně, máme dohodu. Kdo z nich mluví tímto jazykem. Dejme tomu, Francouzi — dáme francouzského tlumočníka, vezmeme ho tam k této rodině. Jsou to tři nebo čtyři lidičky. Navazují kontakty, vyměňují si adresy, popíjejí, fotí se. Stávalo se to, navštívit domácnost, podívat se nejen z hlediska propagandy. Ale samozřejmě bylo vše uspořádáno tak, jak se patří.

Když jsou tradice a zvyky — to je velmi důležité. Ve vesnici je to snadné. Babičky si navzájem diktují jednu věc, druhou. Dělají. Děti běhají, vnoučata: „Nech mě to zkusit.“ Ví všechno. A ve mnohonárodnostním městě tohle mizí. Mizí, a je to velká škoda, a my se snažíme nějak [lidi] přilákat. Řekněme, že dnes máme ve městě 5 000 až 7 000 bulharských studentů. Asi 500 lidí tvoří nedělní školu. Chápu, že je těžké vodit dítě o víkendu, rodiče nemají čas a tak dále. Přesto lidé přicházejí. A s takovým potěšením běhají, klábosí, studují, zpívají, tančí. A obohacují se — umíš ukrajinsky, umíš rusky, umíš anglicky, umíš bulharsky. Ocitneš se v Evropě nebo někde jinde. Ale stejně se ocitneš v Evropě, protože nevíš jak. A absolventi naší nedělní školy mají nárok na bezplatné vzdělání v Bulharsku.