Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Miloslav Tesař (* 1929)

• 1929 narozen v České Třebové

• žil s rodiči v domě, kde bylo v roce 1942 zřízeno shromaždiště Židů před deportací do ghetta Terezín

• rodina pomáhala židovským sousedům – s nákupy, s poštou

• 1943 pomáhal se zavazadly deportovaným židovským sousedům

• květen 1945 zažil příjezd Rudé armády do České Třebové

• po osvobození zažil perzekuci a vraždy Němců v České Třebové

• svědek poválečných událostí v České Třebové (revoluční garda, národní výbor)

• 1945–1949 studoval průmyslovou školu

• s manželkou vychoval čtyři dcery

• žije v České Třebové

Miloslav Tesař byl desetiletý kluk, když začala válka a válečné kulisy pro něj byly normální realitou. Jako my každý den zamykáme dveře a zatahujeme závěsy, za války se k tomu ještě na okna nasazovaly rámy z dřevěných latěk s připevněným zatemňovacím papírem, aby piloti letadel v noci neviděli obce a města. „To se na okna prodávaly takové lišty,“ pamatuje si pan Tesař.

Život v domě se sběrným místem

Žil s rodiči a bratrem Josefem v nájemním bytě v domě na náměstí v České Třebové. Dům patřil židovským majitelům, kteří v něm obývali celé jedno patro. Otec této zámožné rodiny se jmenoval Ignác Arnstein a byl lékařem. 5. prosince 1942 vešlo v platnost nařízení k vystěhování židovských občanů z jejich domovů na sběrná místa. Z prostorného bytu byly zřízeny tři malé a vzniklo zde jedno ze dvou sběrných míst v České Třebové, kde čekali Židé na transport do Terezína v počtu asi deseti osob, celkem se tedy jednalo přibližně o dvě desítky Židů z České Třebové. V době těchto událostí bylo Ignáci Arnsteinovi už třiaosmdesát let, jeho syn Leo, právník, uprchl do Prahy, kde však byl dopaden a následně se dostal prvním transportem do koncentračního tábora v Lodži, kde zahynul. Mezi Židy, kteří měli nařízeno vystěhovat se do sběrných táborů, byly také dvě židovské ženy ze smíšených manželství, které se rozvedly, aby zachránily zbylé členy rodiny.

Cesta do transportu s kufry na sáňkách

Židé žili v rámci svých povinností a zákazů několik měsíců, než se museli odebrat k transportu do Terezína v roce 1943. Z čeho žili? Z potravinových lístků a darů. „To byli všechno zámožný lidi, mezi Židy moc chudých nebylo. Proto jim to taky lidi přáli. – Naše rodina jim pomáhala, co to šlo. Chodili jsme jim na nákupy, posílali dopisy.“ Miloslav Tesař si pamatuje mezi jinými na paní Chotkovou, paní Pecháčkovou, na rodinu Popperovu se třemi syny, na Arnsteinovy. Těm pomáhal s kufry na vlak do Terezína, které vezl na sáňkách 8. 11. 1943. Sáňky si pak směl nechat. Ignác Arnstein zemřel 28. 11. 1943. Před deportací Židé poschovávali svůj majetek u přátel – porcelán, příbory a podobně, aby nepadl do rukou Němcům. „Pomáhali jsme jim to schovat u lidí, u nás to nešlo, Němci tu dělali časté kontroly, konkrétně starosta Schmit a jeho komisař Hublík. Kdo přežil koncentrační tábor a vrátil se, tomu prý bývalí sousedé uschované věci zapřeli. Takoví jsou český lidi. Ale samozřejmě ne všichni.

Příbuzní Arnsteinových, Hellerovi, jimž po válce dům patřil, v roce 1948 emigrovali do USA. Všichni Židé z České Třebové byli deportováni ve dvou dnech.“

V domě žila také četnická rodina. Lidé trpěli nedostatkem potravin a jídlo získávali často od příbuzných na venkově. Od souseda četníka dostávali rodiče Miloslava Tesaře občas echo, když byla kontrola na silnicích, aby toho dne pro potraviny nejezdili. Mimoto žila v domě jedna českoněmecká rodina, Sitařovi. Paní Sitařová, Němka, měla na konci války strach o život a šla se s provazem na půdu oběsit, ale sousedky ji zadržely.

Málo idylické obrázky po skončení války

Další vzpomínky Miloslava Tesaře na období těsně po válce odkrývají tu část minulosti Československa, kterou totalitní režim vymazal z učebnic dějepisu a nahradil ji idylickým obrázkem, vytvořeným v prvním díle seriálu Třicet případů majora Zemana, kdy pobíhající děti vesele vítají sovětské vojáky a vlak přiváží tlusté protagonisty seriálu Zemana a Kalinu z koncentráku. Pamětníkovi bylo tenkrát patnáct let, když na náměstí v České Třebové občané očekávali vítězné vojsko.

Vítání prvních ruských osvoboditelů

Pátého května lidé na náměstí vztyčili československý prapor. Byla sobota. Asi do poloviny následujícího týdne odjížděli Němci i na civilních vozech, vyměňovali cigarety a zbraně za potraviny. Z tlampačů se ozývalo vysílání z Prahy, která volala o pomoc. Lidé provolávali sláva, jenže najednou se objevily z Nádražní ulice tři transportéry s německými vojáky, ti zastavili před radnicí, vešli dovnitř a přikázali prapor zase strhnout. A do lidí, jako když střelí, najednou bylo na náměstí prázdno, všichni se zamkli doma. Pro uklidnění situace policie rozestavěla ve městě hlídky. Odpoledne začalo pršet a do večera se už nic nedělo.

Rusové přijeli až třetího dne. „Přijeli nečekaně od Skuhrova, což byla silnice 3. třídy, přičemž my je čekali ze směru hlavního tahu. Byly to tři povozy tažené párem takových  pochybných koní, za moc nestáli. Lidé vykřikovali radostně: Svoboda! Svoboda! A Sověti mysleli, že volají jméno generála Svobody. Další Rusové přijeli až později.“

Spravedlnost vůči kolaborantům a Němcům

Poté se na radnici objevilo nové osazenstvo, nově uvědomělí bojovníci proti fašismu, kteří za války byli zticha, a najednou z nich byli hrdinové, ale také byli mezi nimi slušní lidé. Miloslav Tesař byl tou dobou prvním rokem na průmyslovce v Litomyšli. „V ročníku spolužáci postupně přestali chodit do školy, pak přestaly jezdit vlaky, já jsem zůstal mezi posledními. Zpátky do školy jsme nastoupili znovu až po prázdninách.“ V tomto období se částečně rozpadal nejen vzdělávací systém a doprava, ale přestala fungovat i policie a zákony. Ty vzali do svých rukou samozvaní vykonavatelé, kteří se určili sami. Němce z radnice nikdo vyhánět nemusel, utekli sami. „Vykonavatelé spravedlnosti se dostali ke zbraním a nikdo s tím nemohl nic dělat, četníci se jich taky báli, protože za války museli spolupracovat s Němci a nikdo jim nevelel. A tak začala msta na Němcích. Odnesli to skoro všichni, spoustu jich ztloukli nebo byli zavražděni, byli mezi nimi i slušní lidé, ale také kolaboranti. Třeba pamatuju jednoho učitele, byl to slušnej člověk, dokonce sloužil v československé armádě a k Čechům se choval solidárně, ale byl to prostě Němec, člen NSDAP a nacista, později musel s bílou páskou na rukávě zametat ulice. Nebo jedna Němka ze smíšeného manželství, paní Macková, která udala vlastního manžela, aby ho zavřeli do koncentráku, a sama pak měla pletichy s Němci. Tu přivlekli na radnici, ostříhali dohola a tloukli do hlavy. Později ji zavřeli a ona ve vězení po dvou letech spáchala sebevraždu. V zemi bylo tři a půl milionu Němců, to bylo víc než Slováků.“  

„Předsedou národního výboru byl profesor Vitkovský, a to byl slušnej člověk, bydlel mimochodem v naší ulici, ale kromě něj tam bylo taky plno takovejch pochybných existencí. Tam (na radnici) se každej den ozývala střelba a každej den odváželi koňskej potah plnej mrtvejch Němců na hřbitov. Na hřbitově vznikly tři hromadný hroby po sobě asi po sto lidech, tři takový pásy, který byly viditelný hodně dlouho, teď už to zmizelo, už to zarovnali a udělali z toho vsypovou loučku. Tak tam jsou pochovaný Němci, asi tři sta Němců, kteří tady žili, spoustu z nich nevím z jakejch důvodů utloukli a zavraždili ti hrdinové, co se probudili až v tom pětačtyřicátým roce. To se všechno odehrávalo v následujících měsících po květnu 1945, o těch prázdninách. Já jsem to kolikrát viděl, jak měli přikrytý plachtou ty mrtvoly, jako děti jsme se na to dívaly. Z radnice to vozili na hřbitov, a jak z toho vozu visely ruce nebo nohy, přikrytý tou zakrvácenou plachtou…“

Soudy nebyly – lid vzal spravedlnost do vlastních rukou. Nic z toho se později nevyšetřovalo. Kdo měl hubu a uměl křičet, tak se zmocnil zbraně. Byl konec války, prostě revoluce, kdy se vlády ujímají ty nejhorší živly ze všech, flákači bez svědomí, pro které život neměl žádnou cenu. Například v gymnáziu byl zřízen lazaret, kde leželi němečtí vojáci, později je přesunuli do sklepa. Ti tam pak bez lékařské pomoci zemřeli a jsou zřejmě také společně pohřbeni s těmi těly lidí zavražděných na radnici.“ Zavražděn byl i jeden člen rodiny sousedů Tesařových, kterého dcera požadovala vyjmout ze společného hrobu – tělo poznala podle bačkor, které ubitému darovala.

Prokleté Sudety

K novým pořádkům také přibylo rozkrádání majetku sudetských Němců. Lidé vozili denně z nedalekých německých usedlostí vozy plné věcí. Na požádání se za pakatel rozdávaly domy, usedlosti a půda po Němcích. „My jsme bydleli v pronájmu a nabízeli nám tam ve Svitavách vilku. Máma ale řekla, že tam nepůjdem, protože ty Němky, když odtamtud odcházely, tak to tam všechno proklely.“ 

Vše patří vítězům

„Rusové obsadili obecnou školu a udělali si z ní sklad zbraní.“ (O hromadném znásilňování německých žen vytažených z vlaků vypráví v samostatném příběhu manželka Miloslava Tesaře Marie Tesařová, pozn. aut.) Jednou, když se vrátil Miloslav Tesař s bratrem v neděli z kina, našel doma Rusa, který požadoval jídlo, takže mu matka musela dát svačinu, chleba se salámem, co měla připravenou pro otce do práce. Jindy, když se otec vrátil domů, nenašel na svém místě své jízdní kolo, na tu dobu velmi drahé kolo značky Eska. Později se domohl náhrady v podobě nějakého starého kola po Němcích, aby mohl jezdit do depa do zaměstnání.

Po skončení vojenské služby nastoupil Miloslav Tesař do zaměstnání, při kterém studoval a stal se inženýrem. Oženil se a s manželkou Marií Tesařovou vychoval čtyři dcery.