Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Teschinská (* 1946)

• narodila se 2. května 1946 ve Smržovce jako Růžena Lamačová

• v Jablonci vystudovala střední umělecko-průmyslovou školu, poté pracovala jako malířka kovové bižuterie a jako vzorkařka

• ještě před maturitou měla dcerku Inku

• v roce 1964 se přivdala do smíšené česko-německé rodiny

• její tchán bojoval za druhé světové války v Rusku u Moskvy

• utrpěl zranění, později padl do zajetí spojeneckých vojsk ve Francii

• v roce 1943 se mu narodil syn, z Francie se vrátil kolem roku 1950

• Růžena Teschinská vyjádřila po roce 1968 nesouhlas s okupací ČSSR vojsky Varšavské smlouvy

• dcera Inka se kvůli jejímu špatnému kádrovému posudku nedostala na vysokou školu

• po sametové revoluci byla svědkyní krachu bižuterní firmy, kde pracovala

• do důchodu vystřídala zaměstnání v továrně, v prodejně obuvi a pak nastoupila do rodinné restaurace

• v roce 2022 žila ve Smržovce a měla tři vnoučata

Sama pochází z ryze české rodiny, ale její děti v sobě mají i německou krev. Růžena Lamačová ze Smržovky si vzala Němce Ottu Teschinského v roce 1964.

„Můj tchán Otto Teschinsky se po obsazení Sudet v roce 1938 přihlásil k Němcům a bojoval za války až v Rusku u Moskvy. Byl tam zraněný a léčil se někde nahoře v Německu u Baltu. Tchyně mi vyprávěla, jak tam za ním jednou jela,“ říká Růžena Teschinská. „Bála se, že manžel půjde do války znovu a umře. Tak se rozhodla, že si udělají dítě. V roce 1943 se jim narodil syn Otto, můj budoucí manžel.“

Otto Teschinsky musel po vyléčení opravdu znovu na frontu. Ve Francii ho zajali a na obnově zničené země tam pracoval ještě dlouho po válce. „Domů se vrátil, až když Otto chodil asi do první třídy,“ dodává pamětnice.

Manželka Otty Teschinského byla Češka a za svobodna se jmenovala Markéta Štefanová. Když jejího muže odveleli na východní frontu, dělala si o něj velké starosti i kvůli třeskutým mrazům, které německou armádu sužovaly na pláních před Moskvou.

„Po svatbě mě tchyně poprosila, že by potřebovala pomoct uplést svetr. Začala si dělat pořádek v nějaké krabici a přinesla bavlnky v košíčku. Vytáhla takový váček ze šedé vlny se šňůrkami,“ vzpomíná Růžena Teschinská. „Nejdřív se děsně smála a pak mě nechala hádat, jestli vím, co to je. Řekla jsem: ‚No, nevím.‘ Pak mně prozradila, že měla strach o dědečkova pytlíčka, aby mu v hrozné ruské zimě neumrz. Takže mu na něj uháčkovala chránič proti mrazu. Moje tchyně měla z téhle historky druhé Vánoce.“

V žilách jí nejspíš proudí hraběcí krev

Růžena Teschinská se narodila 2. května 1946 jako Lamačová. Tatínek Otakar Lamač pocházel z Českého ráje. Jeho dědeček pracoval ve Smržovce při budování velkého železničního viaduktu jako polír – tedy dnešní stavbyvedoucí. Jeho manželka Anna Nowakova byla kuchařkou rakousko-uherské císařovny Sissi. Na Smržovce vařila italským dělníkům, kteří viadukt na trati Liberec–Tanvald stavěli. Po jeho dokončení v roce 1894 Lamačovi udělali z dřevěné kantýny pro dělníky dům, kde od dětství žila i Růžena Teschinská.

Její pradědeček Jaroslav Vlk se narodil hluboko v 19. století na zámku Hrubý Rohozec u Turnova. Rodina Růženy Teschinské se domnívá, že šlo o levobočka hraběte Walderode. „Kdyby nebyl jeho nemanželským synem, určitě by ho pan hrabě nenechal vyučit a neudělal by z něj správce svého panství v kraji kolem Smržovky,“ upozorňuje pamětnice. „Můj dědeček Lamač válčil za Rakousko v první světové válce, převedl v Itálii kumpačku přes Piavu a dostal za to medaili. Jako holce mi ukazoval i další medaile z války.“

Měla dobrou nucenou práci. Starala se o děti

Maminka Růženy Teschinské pocházela z Libodřic u Kolína a jmenovala se Růžena Dittrichová. Na Smržovku se dostala během druhé světové války. Hrozilo jí nasazení na nucenou práci do Německa, ale zachránil ji sklářský podnikatel ze Smržovky, který jezdil do Libodřic na hony.

„Jmenoval se Grossmann a maminku si vzal k sobě. Starala se o jeho děti a o děti převezené na Smržovku z území Říše, kde je ohrožovaly letecké nálety Spojenců,“ tvrdí Růžena Teschinská. „U pana Grossmanna se maminka měla hezky a ještě se zamilovala do českého kluka, mého tatínka Oty Lamače.“

Po druhé světové válce odsunuly československé úřady majitele sklárny Grossmanna do Německa. „Než museli Grossmannovi odjet, tak mojí mamince vzkázali, ať si k nim přijde a vybere si nějaké věci, které si s sebou nemohli vzít. Tatínek byl za války zaměstnaný u nějakého Němce v Jablonci, byl prý výborný. Než ho odsunuli i s rodinou, taky tatínkovi něco dali.“

Sudetští Němci vyhnaní po prohrané válce do Německa si směli odnést jen osobní věci o váze 30 kilogramů.

Komoušci dostali všechny krásné domy

Rodina Teschinských, jež ve Smržovce vlastnila obchod, se odsunu vyhnula, poněvadž matka Otty, budoucího manžela pamětnice, byla Češka. Její muž navíc zůstával v zajetí ve Francii, kde odstraňoval škody napáchané za války nacisty.

Po odsunu sudetských Němců osídlili Smržovku lidé z českého vnitrozemí. „Když odněkud přišli, hned zabavili dům po Němcích. Od školy nahoru stála samá vila, nastěhovali se tam nemajetní lidé odněkud z kopců u Železného Brodu,“ prohlašuje pamětnice. „Byli to samí komoušci a dostali všechny krásné domy. Dcera jedněch z nich se mnou chodila do třídy a někdy jsem k nim šla na návštěvu. Tatínek neměl komunisty rád a doma si pořád nechával černobílou zarámovanou fotku prezidenta Beneše s trikolórou. Jako malá jsem neměla rozum a strašně jsem záviděla své kamarádce, že u nich v domě visí krásně barevné obrázky Stalina a Lenina. Bylo mně líto, že my je nemáme.“

Přihláška do KSČ jako dárek? Běžte do pr….

Tatínek Otakar Lamač pracoval jako účetní na Městském národním výboru Smržovka, ke komunistům se však nedal. „Pamatuju se, jak měl jednou narozeniny a předseda národního výboru s tajemníkem mu přinesli jako dárek přihlášku do KSČ. Řekl jim: ‚Běžte s tím do prdele!‘ Ale vyhodit ho nemohli, město ho potřebovalo,“ upozorňuje pamětnice.

Po základní škole nastoupila na jabloneckou uměleckou průmyslovku. Ve třetím ročníku ještě před 18. narozeninami ovšem otěhotněla se spolužákem Ottou Teschinským. „Za to se tenkrát ze školy vyhazovalo, šla jsem ale k profesoru Maryškovi. Byl zástupce ředitele a řekl, že musím školu dodělat. A ředitel mě na ní nechal,“ svěřuje se Růžena Teschinská. „Když se tatínek dozvěděl, že s Otíkem čekáme dítě, pronesl: ‚Vůl jeden.‘ Brali jsme se v létě 1964. Naši rodiče se naštěstí kamarádili, znali se z turistického oddílu. O dceru Inku se až do mojí maturity starali naši.“

Růžena Teschinská vystudovala na malířku kovové bižuterie, její manžel dělal technologa v bižuterní továrně. Když 21. srpna 1968 vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy a zmařila snahy o obrodu komunistického režimu a takzvaný socialismus s lidskou tváří, pracovala pamětnice ve vzorkovně ve Smržovce.

„Jely ruské tanky a člověk nevěděl, jestli to někam neprásknou. Koukala jsem na ně a cítila nenávist. Nikdo je nevítal. Maminka běžela s Inkou domů z mateřské školky,“ podotýká. „Naše rodina byla protiruská a protikomunistická. Ale když se na protest proti okupaci upálil Jan Palach, říkala jsem si: ‚Kluk jeden hloupej.‘ Byl hrdina, ale co z toho měl.“

Nejsem žádná vaše soudružka

Po návratu konzervativních komunistů k moci nastala takzvaná normalizace politického a společenského života. Během ní museli lidé na svých pracovištích vyjádřit názor na okupaci země, označovanou funkcionáři KSČ za bratrskou internacionální pomoc.

„Byla jsem černá ovce a napsala jsem, že se nesouhlasím se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. A pak jsem jednou šla za ředitelem Morávkem, už ani nevím proč. Zaťukala jsem, vešla a řekl mi: ‚Posaďte se, soudružko Teschinská.‘ Řekla jsem mu: ‚Já nejsem žádná vaše soudružka.‘ Divím se, že mě ve vzorkovně vůbec nechali.“

Odpor proti okupaci a protikomunistické kverulantství se vymstilo dceři Růženy Teschinské. „Chtěla na vysokou školu a ti hajzlové poslali k přihlášce můj špatný kádrový posudek. Inka se po gymplu na vejšku nedostala a zlobila se na mě,“ dodává. „Zavařila jsem jí. Syn se nám narodil v roce 1973 a problémy jako Inka už neměl.“

Díky práci ve Francii měl tuzexové bony

Za totality odešla sestřenice Otto Teschinského i s rodinou do kapitalistické Německé spolkové republiky. Zpočátku se těžce protloukali. „Jejich maminka jim odsud posílala v balíkách oblečení,“ tvrdí pamětnice. „Když přijeli poprvé na návštěvu, dali nám otlačené banány v druhé jakosti a mysleli si, bůhvíco nám nevezou.“

Tchán Růženy Teschinské měl za socialismu bony, tedy tuzexové poukázky na vzácné zboží, které lidé získávali výměnou za zahraniční kapitalistickou měnu. Z Francie mu totiž posílali penzi, jež odpovídala době, kdy tam po válce jako německý válečný zajatec pracoval. „Takoví to byli grandi,“ říká pamětnice. „Nám ale dědeček žádné bony nedal, i když Inka moc chtěla západní značkové džíny z Tuzexu. Říkal, že si přece může koupit české kalhoty. Tchán vrazil všechny své bony do čokolád ze západního Německa nebo ze Švýcarska.“

Cestou k moři poznali bídu v Rumunsku

Manžel pamětnice se za socialismu dostal služebně do Španělska, odkud dovezl rodině v zimě pytlík nedostatkových pomerančů. S manželkou Růženou se podívali k Černému moři do Bulharské lidové republiky. Trmáceli se tam jeden a půl dne autobusem přes další země východního komunistického bloku – Maďarsko a Rumunsko.

„Cestou přes Rumunsko jsme se zastavili v Kluži. Hledali jsme záchody, poslali nás do místnůstky s asfaltovou podlahou a jako WC tam nám musely stačit takové čtverečkové otvory. V Rumunsku bylo hodně žebráků, obléhaly nás děti s nataženýma rukama, vypadaly hodně cikánsky.“

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 Růženu Teschinskou potěšil, ale také připravil o práci. Zkrachovala totiž bižuterní firma, kde pracovala. „Vzorkovnice, co zůstaly ještě po Němcích, naše představenstvo rozprodalo po burzách. Později jsem se tam šla podívat a chtělo se mi plakat, všechno bylo prázdné, vykradené,“ tvrdí. „Pak jsem prodávala v Jablonci v obuvi, pracovala jsem i v Tofě Albrechtice. Nakonec jsem šla k nám do hospody.“

Do rodiny přibyla mongolská krev

Dcera Inka si vzala za muže sáňkařského reprezentanta a později slavného kreslíře a humoristu Petra Urbana, autora vtipů s Rudou Pivrncem a Květou Pěničkovou. V devadesátých letech založila rodina vyhlášenou hospodu Pravá Pivrncova putyka. „Dohlížela jsem tam na pořádek, byla jsem na ně jako pes. Moje bývalé kolegyně z fabriky mi říkaly: ‚Tak čisté záchody nemáme ani doma.‘ Chtěla jsem, aby špína nezůstávala ani v nejmenším koutku, tak mi začali říkat Koutek,“ svěřuje se Růžena Teschinská.

Na přelomu 20. a 21. století se podílela jako členka Spolku smržovských žen na vytvoření Muzea místní historie Smržovka. Vzniklo v roce 2003 v bývalém zámečku hraběcího rodu Walderode, jehož geny si v sobě pamětnice pravděpodobně nese. „Vytvořila jsem tam expozici se smržovskými bižuterními knoflíky. V muzeu jsou i starožitnosti, vánoční ozdoby, nádobí, ukázka staré kuchyně s pecí a koutek o historii sáňkování na Smržovce. Sedí v něm vycpaný sáňkař Roland Urban, v kuchyňce jeho žena Eva v zástěře od mojí babičky. Obličeje jim udělal Petr Urban,“ uvádí Růžena Teschinská.

Zásluhou jejího vnuka Petra Urbana mladšího se česko-německé kořeny rodiny pozoruhodně rozšířily. Vzal si totiž dívku z Mongolska. „Říkáme jí Aňuška, její mamince Soňa – a moc si rozumíme,“ prozrazuje. „Petr s Aňuškou mají dvě děti, moje vnučka Markéta jedno. Rodina a děti pro mě byly v životě vždycky nejdůležitější.“