Růžena Teschinská

* 1946

  • „Potom v roce 1968 přišla normalizace, prověrky – a ptali se lidí v práci, jestli souhlasí se vstupem vojsk, nebo nesouhlasí se vstupem. Jak to bylo u vás?“ – „Byla jsem taková černá ovce, napsala jsem, že s tím nesouhlasím. Jasně že jo. Potom jsem byla u ředitele Morávka, zaťukala jsem – a už ani nevím, proč jsem tam šla. On mi říkal: ‚Posaďte se, soudružko Těšínská.‘ ‚Já nejsem žádná vaše soudružka.‘ To byl vrchol, to se vůbec divím, že mě tam nechali.“ – „A netáhlo se to s vámi nebo s rodinou?“ – „U Inky, u Inky.“ – „Co se stalo?“ – „Chtěla na vejšku – a ti hajzlové mně dali špatný posudek. Se na mě zlobila, že se kvůli mně nedostala na vejšku. Pak šla… nějakou ekonomku si dělala.“

  • „A že jsem strašně záviděla. Když přišli odněkud, zabavili dům. Od školy nahoru byla samá vila. Tak přišli odněkad a tam zabavili domeček, jejich dcera se mnou chodila do třídy a někdy jsem přišla k nim na návštěvu. Měli obrázky Stalina a Lenina v barvách, mně to bylo tak líto, že my nemáme. Jsem tomu jako moc nerozuměla. To byli nemajetní lidi, přišli z kopců někde u Železného Brodu. A všechny krásné domy dostali oni. To byli samí komoušci.“

  • „S tím dědečkem? Jenom s tím pytlíčkem. Jak bojoval dědeček u Moskvy. Bydleli tady v poschodí nahoře a ona si dělala nějaký pořádek v krabici a přinesla bavlnky v košíčku. Teď něco vytáhla, bylo to šedý, byla to šedá vlna. Takový váček to byl, mělo to nějaké šňůrky. Nejdřív se začala děsně smát a pak mě nechala hádat, jestli vím, co to je. Říkám: ‚No, nevím.‘ Měla strach o dědečkova pytlíčka, aby mu v Rusku neumrz, takže mu uháčkovala takový chránič. Měla z toho moje tchyně druhé Vánoce, smála se. Ale byla to taky těžká doba.“

  • „Můj tchán byl v Rusku až. A pak ho Francouzi zajali a nevím přesně, kde v zajetí byl. Asi ve Francii, když Francouzové. Potom už jsem tady bydlela, byla jsem vdaná, a oni byli takoví grandi, že mu posílali bony, protože oni tam někde pro ně pracovali. On pro ně taky pracoval. Už nevím, proč se dostal z východní fronty. Vím, že jak byl zraněný, tak byl na Baltu. Vím, že tchyně na to vzpomínala, že tam za ním byla – někde nahoře v Německu že byl.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Smržovka, 20.04.2021

    (audio)
    délka: 01:21:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěla děti, tak musela manželovi uplést do války chránič na pytlík

Růžena Teschinská v roce 1965 při přípravě na složení maturitní zkoušky na střední umělecko-průmyslové škole
Růžena Teschinská v roce 1965 při přípravě na složení maturitní zkoušky na střední umělecko-průmyslové škole
zdroj: archiv pamětníka

Růžena Teschinská se narodila 2. května 1946 ve Smržovce. Maminka pocházela z české rodiny na Kolínsku, tatínek z české rodiny ze Smržovky. Jeho předek má v sobě pravděpodobně geny hraběcího rodu Walderode, který měl nemanželské dítě se svou služebnou. Růžena Teschinská se v roce 1964 přivdala do rodiny s německými kořeny. V témže roce se jí narodila dcera Inka, v roce 1973 syn Oto. Tchán Růženy Teschinské bojoval za druhé světové války na východní frontě u Moskvy, po zranění se léčil u Baltského moře. V dalším průběhu války padl do zajetí ve Francii, kde zůstal několik let na práci. Domů se vrátil kolem roku 1950, kde ho čekal sedmiletý syn. Po roce 1968 Růžena Teschinská uvedla, že nesouhlasí s okupací, na což doplatila její dcera. Kvůli špatnému kádrovému posudku se nedostala na vysokou školu. Růžena Teschinská po střední umělecko-průmyslové škole pracovala jako malířka kovové bižuterie, pak ve vzorkovně, v továrně na hračky, v obchodě a v rodinné restauraci. Po sametové revoluci byla svědkyní krachu bižuterní firmy, kde pracovala. V roce 2022 žila ve Smržovce.