Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ondřej Tichý (* 1972)

• narodil se 13. března 1972 v Pacově

• vyrůstal v Táboře

• kvůli pozdnímu návratu z cesty do Spolkové republiky Německo počátkem listopadu roku 1989 mu hrozilo vyloučení z gymnázia

• jako studentský aktivista se v listopadu 1989 účastnil revolučního dění

• 27. listopadu 1989 okupoval sborovnu táborského gymnázia

• je důstojníkem Armády České republiky

• účastnil se vojenských misí do Iráku a Afghánistánu

Koncem listopadu 1989, v situaci, kdy se z vedení Československé lidové armády stále ještě ozývaly hlasy, že by armáda měla zasáhnout proti probíhající revoluci, přišel sedmnáctiletý Ondřej Tichý z města domů. Celé odpoledne vylepoval letáky, mluvil s lidmi, sbíral informace a domů se vrátil až po půlnoci. Jeho otec, voják z povolání, vyšetřovatel vojenské kontrarozvědky, která za socialismu spadala pod Státní bezpečnost, seděl u stolu se svou služební pistolí. „Podle lógru ve sklenici jsem viděl, že tam zažil svých pár těžších hodin osamoceného rozjímání,“ vypráví syn Ondřej. „Říkám: ‚Tati, proč tady máš tu pistoli?‘ On na to: ‚Neboj, to není nic, z čeho by sis měl dělat vrásky. Ale přemýšlel jsem o tom, jak bych se zachoval, kdybych dostal rozkaz, že se musím zúčastnit nějaké akce na potlačení demonstrace. Přemýšlím, co bych udělal. Jak bych zareagoval, kdybych najednou stál na jiné straně barikády, než stojíš ty.‘“

Nemohli jít tak zcela rovně, jak by chtěli

Ondřej Tichý se narodil 13. března 1972 v Pacově, odmalička ale vyrůstal v Táboře. Bez ohledu na dobu a režim, „který třídil lidi, kádroval je a přehazoval z hromady na hromadu,“ prý prožil fantastické dětství. Byla to zřejmě zásluha především jeho rodičů, kteří pro něho byli spíš přátelé a jimž věřil, třebaže později začal vnímat, že nemohou jít životem tak zcela rovně, jak by chtěli jít.

Maminku Kateřinu, rozenou Denemarkovou, učitelku českého jazyka a výtvarné výchovy, líčí Ondřej Tichý jako empatickou, chápavou a svobodomyslnou ženu a „sympatickou rebelku“, která intenzivně vstřebala příval energie během pražského jara v roce 1968. Když pražské jaro v srpnu téhož roku ukončila invaze vojsk Varšavské smlouvy, maminka se podle vyprávění svého syna vydala na kraj Tábora na předměstí Náchod, kudy mířila do města kolona okupantů. „Se svojí kamarádkou se postavila do silnice těm ruským tankům a vysvětlovala vojákům, že v Táboře žádná kontrarevoluce není. Že tam není žádná válka, ať ty tanky otočí a jedou pryč,“ vypráví Ondřej Tichý a dodává, že tento čin své maminky považuje za fenomenální. „Hlídka je pak pod zbraněmi dovedla do Tábora a poslala je pryč. A ty tanky do Tábora přijely.“

Tatínka Ladislava Tichého má jeho syn v paměti jako rovného člověka se smyslem pro spravedlnost – přestože byl profesionálním vojákem komunistického státu a vyšetřovatelem vojenské kontrarozvědky. Jeho osobnost přibližuje příhoda, která se odehrála kolem roku 1984, když bylo Ondřejovi asi dvanáct let. „Přišel jsem domů ze školy a v mém pokoji byla postavená osmimilimetrová promítačka a z prostěradla udělané plátno. A táta mi říká: ‚Dneska se podíváme na Hvězdné války. Je to slavnej film a já bych potřeboval od tebe vědět, co na ten film říkáš.‘ Podobné filmy v té době nebyly v Československu dostupné. Ladislav Tichý ale podle svého syna s démonizací západní kultury nesouhlasil. „Táta se na mě podíval a říká: ‚Viděl jsi v tom snímku něco, proč by se na něj nemohli lidi v týhle zemi dívat?‘ Já jsem si tehdy nebyl jistý, jestli mu úplně dobře rozumím, ale říkám mu: ‚Ne, přišel mi úplně velkolepej.‘“

Lidé, kteří se schovávají za fráze

Tou dobou už i Ondřej začal nahlížet, že komunistická ideologie je falešná. V dětství ještě mohl mít pocit, že všudypřítomná oslava dělnické moci dává smysl – „vždyť jestliže strejda Luba, horník, má moc, tak je to perfektní; babička je taky prima, krejčová, dělnice – tak to je bezva, když tyhle lidi to mají v ruce.“ Jak ale Ondřej dospíval, zjistil, že ve skutečnosti „to mají v ruce“ úplně jiní lidé než jeho dělnický strýc či babička. „Že to mají v ruce lidé, kteří se schovávají za fráze, za prázdné řeči vlastně pouze proto, aby na tom společenském systému urvali nějaký kus výhody, kus vlivu, a aby naplnili svoje ega. Že ten systém je o přetvářce. Že nedovolí nikomu vyčnívat. Že kdo nejde s proudem, automaticky jde proti proudu – a tudíž pryč s ním.“

To, že systém nestrpí individualitu, bylo ostatně cítit i na gymnáziu, kam Ondřej docházel, a kde vládla atmosféra přísné konzervativní instituce. Ve třetím ročníku se Ondřej jednoho dne objevil ve škole s pramenem vlasů delším než zbytek ofiny. „Při hodině dějepisu ke mně přišla profesorka, chytla mě za ten pramínek, vytáhla mě za něj nahoru, požádala spolužačku o nůžky a řekla mi, že žádné takové fašistické výstřelky nebude na gymnáziu tolerovat.“ Ondřej podle svých slov tehdy zareagoval velmi drze a velmi sprostě, takže kantorka nůžky nepoužila a ze třídy odešla. Ondřej nosil pramínek dál – jen přestal být učitelčiným oblíbencem s výbornými referáty na téma antiky.

Taška plná černého svědomí

V říjnu 1989 se Ondřejovi s bratrem a bratrovou ženou podařilo navštívit Spolkovou republiku Německo. Umožnilo jim to pozvání kádrově spolehlivé tety Oliny, která pracovala v SRN v řeckém diplomatickém sboru – teta pocházela z rodiny řeckých komunistů, jež získala v Československu azyl. „Poslechl jsem si spoustu fantastických kapel na MTV, nakoupil jsem si Bravíčka, nové boty,“ líčí Ondřej Tichý tehdejší pobyt v kapitalistické cizině. Před zpáteční cestou se ovšem vyskytl jakýsi technický problém na autě, což způsobilo, že se jejich návrat o den zpozdil.

Zpožděný návrat z dovolené měl nečekaně vážné důsledky. Další den, 9. listopadu 1989, Ondřej po náročné cestě zaspal, a když do školy kolem desáté hodiny konečně dorazil, zjistil, že právě skončila mimořádná třídnická hodina. Na ní měl prý ředitel gymnázia třídě oznámit, že se jejich spolužák Ondřej Tichý nevrátil ze zahraničí, a tím se dopustil vlastizrádného jednání. Požadoval proto jeho vyloučení ze všech studentských institucí a organizací. Pamětník uvádí, že ředitel nechal o této otázce třídu hlasovat: devětadvacet spolužáků z třiceti vyjádřilo svůj souhlas s tím, že Ondřejovo jednání je odsouzeníhodné, jeden – Ondřejův nejlepší kamarád – se zdržel hlasování. „A mně došlo, že přestože každého z těch svých spolužáků a kamarádů jsem bral jako lidi s čistým srdcem, úplně stejné jako já – že to nejsou špatní lidi – tak v tu chvíli je vlastně něco hrozně dotlačilo k tomu, že ohnuli páteř,“ zamýšlí se dnes Ondřej Tichý. „Takže já jsem vlastně nebyl duch,“ říká v narážce na své pocity ve chvíli, kdy spolužáci po jeho nečekaném příchodu hleděli skrze něj, jako by ho neviděli, „já jsem byl sedmnáctiletej kluk v nových Adidaskách, který jim přivezl plnou tašku černýho svědomí.“

Důsledky hlasování vlastně nebyly pro Ondřeje nijak závažné – naopak to, že byl vyloučen ze studentských organizací, ho osvobozovalo od povinností k režimu – každý z devětadvaceti hlasujících si ale prožil okamžik zrady, popření svého přesvědčení. „Nebyli to oni, kdo by mi nějak ublížili – oni ublížili sobě,“ poznamenává k tomu pamětník. Mnozí spolužáci se mu později přišli omluvit a v následujícím dění, kdy se nad Ondřejem stahovala podstatně černější mračna, už cítil jejich jednoznačnou podporu.

Staří muži s nekouzelnými zaklínadly

Ředitel gymnázia, „bývalý komunistický bafuňář“ docent František Bílý se totiž nehodlal spokojit s vyloučením ze studentských organizací, které by pro Ondřeje bylo maličkostí, a chtěl ho potrestat exemplárně. Navrhl proto Ondřejovo vyloučení z gymnázia a vidina maturity, studia na vysoké škole a toho, že si začne budovat svůj život – to vše najednou pro Ondřeje splasklo jako propíchnutý balónek. „On to tak zvláštně balil – jak to dělá většina lidí, kteří si rádi hrají se svou mocí,“ líčí Ondřej Tichý ředitelovo jednání, „on mi toto oznámil, a tím to skončilo, neoznámil mi žádné další kroky, co bude následovat. V tu chvíli jsem si uvědomil, že tam je takové to vyčkávací období, jestli náhodou mu nezavolá nějaký silnější komunistický zvíře a neřekne: ‚Hele, tady toho mladýho nech vystudovat.‘“ To byl podle Ondřeje Tichého moment, kdy mu v plné síle došlo, jak je systém, ve kterém žije, směšný. „Že je to systém starých mužů, kteří se snaží požívat výhody svých funkcí, a prázdnými – vůbec ne kouzelnými – zaklínadly vytváří zvláštní společenskou magii, která ohýbá lidem páteř.“

Tou dobou už ale zaklínadla definitivně přestávala působit – týden po Ondřejově návratu z dovolené přišel 17. listopad 1989. „Když jsem přišel domů, tak rodiče seděli u stolu a poslouchali rádio Svobodná Evropa. Naslouchali zprávám, které popisovaly, k čemu došlo na Národní třídě,” líčí Ondřej Tichý onen pátek, kterým začala Sametová revoluce. „Vypadalo to, že se odehrává něco podobného jako to, co se odehrálo během Palachova týdne,” odkazuje k událostem z ledna téhož roku, kdy byly protesty provázející dvacáté výročí sebeupálení Jana Palacha surově rozehnány příslušníky Sboru národní bezpečnosti a Lidových milicí. Během víkendu se pak ale objevila zpráva o údajné smrti studenta Martina Šmída, který měl zemřít během zákroku na Národní třídě, a jak vzpomíná Ondřej Tichý, události rychle akcelerovaly. „Najednou bylo jasné, že věci budou jinak.”

Pro Ondřeje přišel zásadní zlom v pondělí 20. listopadu 1989. Před školou potkal absolventa táborského gymnázia Dana Kučeru. Ten tou dobou už studoval vysokou školu v Praze a do Tábora přivezl zprávy o tom, co se v Praze děje. Podobné aktivity pražských studentů byly v době mlčení státní televize a rozhlasu zásadní. „Já jsem toho Dana poslouchal a přesně v duchu hesla té doby: ‚Komu je přes třicet, tomu nevěř, když je ti sedmnáct,‘ – tak když přede mnou najednou stál o rok starší kámoš, který měl modřiny na ruce a moncla, mně bylo v tu chvíli úplně jasný, komu věřím a kdo mi říká ten pravdivý příběh.” Ondřej si vzal od Dana materiály, dal dohromady skupinu kamarádů a společně roznášeli letáky, na faře Československé církve husitské cyklostylovali texty od pražských studentských vůdců či Václava Havla, šířili informace mezi lidi.

Tíha ruských tanků

Naděje, touha po svobodě a euforie listopadu 1989 mu pomohly lépe pochopit i generaci jeho rodičů a jejich osudovou dějinnou chvíli – rok 1968. Uvědomoval si obavy rodičů, že jejich děti spadnou do problémů, vnímal „tíhu ruských tanků”, kterou tato generace nesla na bedrech. Po dvaceti letech přišel nový závan naděje, že věci mohou být jinak – ale fakt, že tanky mohou přijet do ulic a rozjezdit onu naději pásy, byl pro rodičovskou generaci osobní zkušeností. „Pro mě ne,” říká Ondřej Tichý, „pro mě to byla v tu chvíli stejná fikce a virtuální realita jako bitva Luka Skywalkera v Hvězdných válkách.”

Obzvlášť Ondřejův otec Ladislav, voják z povolání, si během listopadu 1989 prošel těžkými dilematy. Zatímco Ondřej se vrhl do víru revolučního dění, Ladislav byl vojenskou přísahou vázán k věrnosti socialistické vlasti. Syn Ondřej je dnes také profesionálním příslušníkem armády – ačkoliv armády demokratické České republiky – a dosvědčuje, že složení přísahy je „zvláštní fenomén v životě chlapa“. Jeho otec tehdy podle něj musel těžce zápasit mezi tím, co mu říkalo srdce, a tím, na co přísahal. „Samozřejmě že v jeho případě by to srdce vyhrálo,” tvrdí Ondřej Tichý přesvědčeně, „ale jak se vyrovnat s tím, že něco, co slíbil – a kde to sliboval socialistické vlasti a Komunistické straně Československa – vezme a hodí za hlavu? Samozřejmě že by to za tu hlavu hodil. Ale jak to zpracovat a zachovat si vnitřní důstojnost?“

Okupace školního rozhlasu

Milníkem v překotných listopadových událostech se stala generální stávka, která se odehrála 27. listopadu 1989. Šlo o celorepublikovou mobilizaci občanské síly, ve které kulminovaly aktivity předchozích dní. Ondřej Tichý přišel toho dne do gymnázia připraven. Když studenti zmizeli ve třídách a vyučování začalo, rozvěsil u šaten transparent „Generální stávka” a spolu s kamarádem – oním jediným statečným, který se o několik dní dřív zdržel hlasování – vstoupili do sborovny gymnázia. „Tam byla paní asistentka ředitele. My jsme stáli mezi dveřma s boomboxem ostře nabitým Karlem Krylem a říkáme: ‚Dobrý den,‘ a ona: ‚Ahoj, kluci, co potřebujete?‘ Já říkám: ‚My jsme přišli okupovat školní rozhlas.‘ Ona se rozhlídla – což nějak patřilo k té době, vždycky doleva doprava, za dveře, jestli někdo neposlouchá – a řekla: ‚Tak si zamkněte tyhle dveře. Zamkněte i tyhle dveře. Tady se to zesiluje. Tady si to připojíte. Tady se to pouští. A kdyby sem vlítla policie s pendrekama, tak jim řekněte, že jste mi ty klíče sebrali.‘ A odešla z té sborovny. V tu chvíli najednou u mikrofonu školního rozhlasu gymnázia, kam tehdy mohlo chodit pět set, šest set lidí, stojí dva sedmnáctiletí kluci a rozjedou svoji show.”

Sedmnáctiletý Ondřej tedy v přímém přenosu začal vysvětlovat, co je to generální stávka a proč je důležitá, písně Karla Kryla prokládal úvahami o svobodě a hesly jako „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí”. „Po asi dvaceti minutách jsem zjistil, že už všechno bylo řečeno – místo setkání, čas, smysl události, vše bylo vysvětleno – a že se vlastně trochu bojím otevřít ty dveře. Buď tam bude nějaký policajt, který si mě odvede, nebo tam budou dva a jeden z nich mi dá pendrekem – nebo tam nebude nikdo,” říká Ondřej Tichý a upřímně vyznává, že „je strašně fajn okupovat školní rozhlas. Já jsem si říkal, že dřív než otevřu ty dveře, tak tohle je chvíle, kterou si fakt chci užít.”

Vysílání z okupované sborovny se nakonec protáhlo asi na hodinu a půl, pak už byl nejvyšší čas pokusit se odejít na táborské náměstí, kde se generální stávka měla konat. „Tak jsem otevřel dveře sborovny – a tam stáli všichni, celej gympl včetně učitelů. A takoví ti nejbližší týpci na nás: ‚No tak pojďte! Je to dobrý, dobře se to poslouchá, ale už musíme jít.‘ Tak to bylo úplně skvělý.” Proud studentů se potom vydal na náměstí – a to bylo v okamžiku Ondřejova příchodu více méně plné. „Bylo jasné, že generální stávka v Táboře funguje. A že pokud ostatní náměstí na tom budou podobně jako to táborské, tak to už je hlas, který se přeslechnout nedá,” říká Ondřej Tichý a vzpomíná, že na zcela zaplněném náměstí nebyla žádná davová tíseň. „Ta doba, ten dech té události – byl úplně plný lidské slušnosti.”

Dar, který si člověk nemůže zasloužit

Když se dnes Ondřej Tichý ohlíží za událostmi starými třicet let, nazývá listopadový převrat, který ukončil dlouhý komunistický režim, požehnáním. Ve svobodné době nemusel podle svých slov nikdy ohýbat páteř, nikdy nemusel jít sám proti sobě. To považuje za jeden z velkých darů, který si člověk nemůže zasloužit, ale který mu byl dopřán. Vše, co v jeho životě následovalo po roce 1989, bylo prý „fenomenální”, protože to bylo prožité na základě svobodné volby.

Ve svých sedmačtyřiceti letech Ondřej Tichý nepokládá hledání pravdy za skončený úkol: „Necítím, že bych nějak vstřebal nebo se dotýkal životní moudrosti. Spíš si myslím, že ten sedmnáctiletý kluk, který tam je – který si přivezl nový ‚Ády‘ z Německa a pak okupoval školní rozhlas – tak toho že je ve mně pořád víc než moudrého zralého muže, který má v pravdě zcela jasno.” Na svém životě by Ondřej Tichý nic neměnil, a jak říká, hlavně je rád, „že se nebojí konfrontace s ničím zlým”. Za to prý vděčí svým rodičům. „Jestli pro to někde hledat vysvětlení, tak já osobně to cítím v té velkoleposti mých rodičů, kteří – i když vlastně nemohli jít tou dobou úplně rovně a museli jít trošku bokem – tak tohle mi dokázali dát: nějaký smysl pro to, co je dobré, a co je špatné. To je dar od nich,” uzavírá otec pěti dětí a důstojník Armády České republiky Ondřej Tichý.

Poznámka redakce:

Po odvysílání rozhlasového dokumentu z cyklu Příběhy 20. století kontaktovali autora dokumentu Mikuláše Kroupu někteří tehdejší spolužáci Ondřeje Tichého z gymnázia. V rozhovorech zpochybnili, že by se jakékoliv takové hlasování odehrálo. Hájí třídní učitelku, která prý studentům všemožně pomáhala, vycházela vstříc a mnohokrát se jich prý při různých studentských malérech před ředitelem zastala. Naopak potvrzují, že ředitel školy doc. dr. František Bílý představoval typického ideologického soudruha té doby. Ondřej Tichý přítomný hlasování - jak je z kontextu příběhu zřejmé – nebyl. Jak to 9. listopadu 1989 vypadalo ve třídě, měl zprostředkovaně od svého přítele. 

Zpočátku si bývalí spolužáci Ondřeje Tichého nepřáli zveřejnit svá jména. Své stanovisko ale mezitím také zaslali redakci portálu Hlídací pes, kde byl uvedený příběh rovněž zveřejněn. Redakce Hlídacího psa stanovisko dotyčných studentů nakonec v článku publikovala poté, co získala svolení s uvedením jmen signatářů. Jelikož jsme dne 21. listopadu 2019 souhlas se zveřejněním jmen od pana Tomáše Novotného obdrželi, prohlášení bývalých spolužáků pamětníka v původní neredigované verzi zpřístupňujeme v sekci dodatečné materiály u portrétu pamětníka. Tamtéž najdete i plnou verzi reakce pamětníka na uvedené prohlášení. Zde z textu zaslaného Ondřejem Tichým krátce citujeme: „Chci se omluvit všem bývalým spolužákům i profesorům, kteří s tehdejší mašinerií neměli nic společného, za to, že jsem je zranil svojí nevědomě nepřesnou vzpomínkou. A za příležitost osvěžit pravdu v událostech starých třicet let děkuji.“

V dodatečných materiálech jsou dále uloženy psané vzpomínky Ondřeje Tichého, kde den po dni rekapituluje dění na táborském gymnáziu v období 20. - 27. listopadu roku 1989.