„Johannes byl u luftwaffe na pozici technika a pečoval o letadla. Všechna letadla, která se vznesou, musí být pod kontrolou. Tři roky pracoval ve Velstwestbruku na letišti. Když opravil letadlo, musel zároveň absolvovat první let. To znamenalo, že když při opravě nebyl dost pečlivý a letadlo by spadlo, spadl by také on. Člověk si ten myšlenkový pochod musí představit. Ale taková byla doba.“
„Pak jsem se dostala na vyšší školu do Bergerova, kam jsme jezdili vlakem. Měli jsme na tehdejší poměry normální výuku. A co čert nechtěl, byly tyto koleje bombardovány, takže vlak už nejezdil. Bergerov byl od našeho domu asi osmnáct kilometrů daleko. Byly jsme čtyři děvčata, která kvůli tomu jezdila místo vlakem na kole. Osmnáct kilometrů tam a odpoledne zpět. Dříve bylo běžné, že podél silnice rostly ovocné stromy. Jely jsme jednou do školy, asi půl roku před koncem války, a najednou přiletěly taktické bombardéry. Začaly na nás střílet. Na nás – holky na kole. Tak jsme odhodily kola. Vedle silnice pod stromy byl příkop, moc vody tam nebylo, tak jsme skočily do něj. Pod stromy jsme byly chráněny. Pak nám rodiče řekli, že válka je prohraná. Britové už se blížili přes Sasko. S ježděním na kole byl konec. Bylo to příliš nebezpečné.“
„Manžel Johannes byl vyškolený na výsadkáře. Spojenci ho po konci války poslali do Čech, ani ne moc daleko od Prahy. Zde se dostal do ruského zajetí. Neměli nikdy možnost splnit své poslání, byla to jen výchova. Na konci války už panoval spíš jen chaos. Johannes vždy říkal, že neměli žádné dokumenty, všechno jim vzali. Nikdo nevěděl, jak se jmenují a kde byli. Ani mezi sebou se moc neznali. Takto se dostal do ruského zajetí. Byl v zajateckém táboře na Krymu. Nejprve se museli všichni zorganizovat a pak je (Sověti) přerozdělili k těžkým pracím na Sibiř. Časem se vzájemně začali poznávat. Johannes tam měl přátele, se kterými by rád zůstal, ale ti museli na Sibiř. Už za války jedli na letišti skromně. Při útěku ze zajateckého tábora v Čechách mu bylo dvacet jedna let a dlouho nedostal pořádně najíst. Negativně se to na něm podepsalo. Jednou našli pár plechovek s nějakým obsahem. Nemohli je ale otevřít. Když to pak dokázali, bylo to shnilé maso. V tomto stavu ho v Česku chytli Sověti. Když byl na Krymu, chtěl s tím jedním kamarádem strašně zůstat. Měli v táboře maďarského lékaře, který ho varoval, aby raději zůstal na Krymu a na Sibiř se nevydával. Johannes už nebyl moc zdráv. Později vyšlo najevo, což jsme zprvu nevěděli, že už měl tuberkulózu. Tím se brzy dostal ze zajetí, protože ho tam nechtěli. Co s ním? Pryč! Buď pracovat, nebo pryč. To byl přístup k zajatcům.“
„V době toho strašného bombového útoku na Hamburk v roce 1943 jsem byla s mou sestřenicí v Durynsku na návštěvě příbuzných, takže ty tři děsivé noci jsem nezažila. Ale samozřejmě jsem také byla svědkem bombardování. Bydleli jsme na venkově za městem, neměli jsme ani pořádný sklep. Jen takový sklípek na brambory. Moji rodiče se nikdy nebáli. Holt, když by se něco stalo, tak je po nás a nedá se nic dělat. Já spala nahoře, to mi bylo 15 let, a moji rodiče ještě dělali účetnictví. Účetní knihy si vzali do teplého pokoje. Najednou byl slyšet alarm, já stála nahoře nad schody a chtěla jít dolů. Ale náhle začalo všude pískat a v tom jsem mohla koukat na oblohu, protože ta síla bomby vzala střechu. Moji rodiče, ještě dnes to mám před očima, chtěli knihy uložit do skříně. Vyšli z pokoje, měli ty těžké knihy v ruce – a najednou si klekli. Já jsem tam stála v noční košili a koukala na noční oblohu nad sebou.“
Inge Tietjen, rozená Feine, se narodila 10. května 1928 v Kirchwerder poblíž Hamburku do zemědělské a kovářské rodiny. Během druhé světové války zažila několik bombardování. V době bombardování Hamburku se sedm měsíců ukrývala na dětském táboře v Bavorsku. Rodina udržovala kontakty s válečnými zajatci, kteří vypomáhali s hospodářstvím. V sedmnácti letech poprvé v televizi viděla hrůzy holokaustu. Její budoucí manžel Johannes Tietjen za války působil u luftwaffe, padl do sovětského zajetí, kde se nakazil tuberkulózou. Za Johannese Tietjena se provdala v roce 1953, narodily se jim tři děti. Od šedesátých let společně cestovali po světě. V devadesátých letech navštívila Indii, která ji motivovala k charitativní činnosti. Následně vstoupila do CDU a stala se zastupitelkou obce Hemdingen. V roce 2006 manžel zemřel. Pamětnice zůstala v Barmstedt téměř do konce života a zakládala si na pomoci ostatním. Zemřela v květnu 2023.
