Eugenie Točíková

„Celou dobu jsem se stýkala s jeho rodiči, měli mě hrozně rádi a já je. Jezdila jsem jeden týden do Dačic a jeden týden do Brna. Byla jsem s nimi i na dovolené. Strašně si přáli, abych na něho počkala, až se vrátí, a já si to taky přála. Jenomže po pěti letech už jsem z toho byla zoufalá, protože jsem chtěla mít samozřejmě děti, mít rodinu. Jenže všechno bylo strašně vzdálený. Pak když jsem za ním byla v kriminále a Vlastík mi napsal: ‚Prosím tě, buď tak hodná a najdi si někoho, protože já se nevrátím. Myslel jsem, že se vrátím brzo, ale já se nevrátím.‘ Ještě v kriminále jsem si ho chtěla vzít. Tajně mi odpověděl na toaletním papíru po nějakým, nevím, byl to falešný člověk, který chtěl, abych jemu posílala balíčky a nebyla to pravda. Donesl mi to, že to posílá můj snoubenec, ať si to dobře rozmyslím, že mi nechce kazit život. Tím to byla taková tečka, kdy jsem se rozhodla, že si zařídím svůj život.“

„Maminka byla tak duchapřítomná, že vzala dvě prostěradla, zatáhla mu břicho a já viděla tratoliště krve, a to mi bylo necelých patnáct roků. Přišel doktor a řekl, že se musí jet do nemocnice, a ta v Dačicích nebyla. Naložili ho do sanitky a jeli až do Počátek, což je daleko, a tatínek byl čtyři a půl hodiny na sále, maminka jela s nimi. V tom přijeli během dopoledne Rusové do Dačic a já byla zavřená v tom domě, ve vaně byla krev a prostěradla. Teď jsem otevřela dveře a všichni volali: ‚Jsou tady Rusové, přijďte je přivítat!‘“

„On mě tak strašně prosil, ať mu zařídím, ať ho daj do Jáchymova. Dovedete si to představit, jak se tam asi musel na těch Borech mít, když chtěl Jáchymov?! Samozřejmě to poslouchal bachař, okamžitě řekl, že jestli nepřestaneme, tak nám teda přeruší tu návštěvu, protože stejně, ta byla patnáctiminutová, a že by potřeboval zubní pastu. Zubní pastu jsem mu dát nemohla, pochopitelně... Měl zánět okostnice. Strašně ho to prej bolelo, jestli ho tam vůbec ošetřovali, to já nevím... Za patnáct minut jsem vypadla, od té chvíle jsem začala brečet a nepřestala jsem až do Dačic.“

„Někdo nám najednou přijel říct, že tam tatínek leží zakrvácenej... Tenkrát nevím, jestli vůbec byly nějaký ty rychlý sanitky, tak jsme prostě zverbovali tam u nás jednoho taxikáře, kterej tam prostě pro něj dojel. Zavezl ho do nejbližší nemocnice do Počátek, no a tam řekli, že je to infaustní stav, že asi pravděpodobně nepřežije. Měl dva průstřely: jeden břichem a jeden stehnem. V Dačicích už byli Rusové, oslavovalo se... Všichni se radovali, a já jsem byla doma zavřená a brečela jsem, protože jsme měli plnou vanu krvavých prostěradel a všeho... Trnula jsem hrůzou, že za chvilku – navíc tenkrát mobily nebyly – že tatínek prostě nebude. Takže takhle jsme s maminkou oslavily naše osvobození.“

„Měli jsme natištěný oznámení, už jsme měli dvě ohlášky v kostele. Já jsem byla zrovna v Dačicích, byla velká bouřka a já jsem se strašně bála. Já se bojím bouřky, tak jsem šla za maminkou a za tatínkem do ložnice. A maminka byla tak strašně divná a říkala mně: ,Neboj se, neboj se.‘ Pořád plakala a já jsem se zeptala: ,Co se stalo?‘ A ona odpověděla: ,Evženko, já ti musím něco říct. Včera odpoledne zavřeli Vlastíka...‘ No já jsem myslela, že mě teda raní mrtvice v tu ránu.“