vojín Miroslav Toman

„Tam leželo čtyřiadvacet a zůstali jsme jenom dva na té místnosti. A najednou, v rohu byla taková škvíra, vylezl potkan a mně předtím sundali sádru. Já jsem ležel a už berle byla nachystaná, že mě budou učit chodit. Tamten byl nějaký raněný tak, že mohl chodit. A chytil tu hůl a u mé postele toho potkana zabil. A jak ho vzal na tu hůl, tak mně to hodil na prsa. Já vylétl, zařval, teď ta noha povolila, do rána byla jako konev. Dvě neděle jsem nezamhouřil bez morfia. Mně dávali na spaní a pak se to nějak uvolnilo. A pak nás dali Čechy všechny dohromady. Bylo nás tam dva, čtyři… sedm Čechů. A tak tam nám dávali hodně rýže. A já říkám, že ta rýže mně zachránila život. Kluci kouřili a cigarety jsme dostávali. Já jim dával cigarety a oni co mohli za ty cigarety chudáci - cukr, rýži. A tak já už jsem jim nechal zase ten chleba. A cukr jsem nechtěl: ‚Ne, já sladký nepotřebuji. Jen si oslaď.‘ A takový kamarádství. Ale ono jak se říká: ‚V nouzi je každý člověk dobrej.‘"

„To bylo od miny. Já jsem se schoval - přišla tam ta palba - za strom, skrčil a ta noha byla venku. A já nevím, z čeho, ale myslím… protože to vybouchlo. Přišel hned poručík, byl nablízku: ‚Co je, Mirku?‘ Já povídám: ‚No, já nevím, co je… nohou nemůžu hnout.‘ Tak hned zavolal dva chlapce. A kdo se hlásil, byl tam nějaký, taky to byl Žid. Přiběhli, tak mě položili na mojí flintu a že mě ponesou. A on že nemůže nést. Tak povídám: ‚Tak se postav.‘ A zavolal jsem na toho poručíka a povídám: ‚Dejte sem druhého, on nemůže nést.‘ A tak hned povídá: ‚Mazej!‘ A byl to taky Žid, ten Steiner. Ale my jsme spolu dobře vycházeli. Velitel roty. A taky jsem přehazoval kulomet, už jsme nastupovali přes potok, má devadesát kilo. A já jsem ho chytil a hodil jsem ho. A tady ta rána mě praskla. Tak na ošetřovnu, tak mě to tam sešili a dali obvaz a já jsem nechtěl jít do nemocnice.“

„A na tatínka ranění Němci německy. Tak tatínek se chystal. Já povídám: ‚Nikam nepojedeš, já už jsem jednou rozřezaný, tak když mě trefí ta kulička, tak máš ještě čtyři doma děti.‘ Tatínek se dal do breku. Povídám: ‚Nebreč a mlč. Zapřahej a já jedu.‘ Tak jsem jel a přijel jsem, tam byl štáb německý. Taková nemocnice taky polní. A nalétly ty sovětský kaťuše. Tráva létala. A nás to nějak přelétlo, přijeli jsem do dědiny. Čtyři jsem vezl, ti tři seskočili a čtvrtý chudák se plazil z toho vozu a lehl si do žita. Žito bylo pak už přizelenalý. Tak lehl do toho žita. Já jsem plánoval, tak už tady je fronta, tak otočím toho koně a povalím domů. Ujel jsem asi do třiceti kilometrů s těmi raněnými. A když jsem se otočil a viděl jsem ho tam ležet, tak mě to vzalo. Zatočil jsem se k němu a já ho nemohl zvednout, byl to pořádný. A ti tři, ti skočili. A tam byla řeka Styr, tak skočili pod ten břeh. Tak viděli, že mu nemůžou pomoct. Jeden byl do ramena raněný, do levé či do pravé ruky. Tak jsme ho naložili a jeli jsme do nějaké dědiny.“

„Tak jsem se narodil v okrese Luckým. Volyňská oblast to byla, město Luck. A narodil jsem se v Ozeranech Czeskych. Bylo nás čtyři bratři, jedna sestra a žili jsme spokojeně, klidně. Na hospodářství, na zemědělství. Narukovali jsme čtyři, nejmladší bratr zůstal doma. Ten ještě nepodléhal mobilizaci. Oni ani někteří kluci taky nepodléhali, byl to šestý ročník a šli dobrovolně. My taky dobrovolně, každý byl rád, že se jde. U nás byla škola, to si obec musela učitele platit. Česky jsme se učili a polsky, dvě třídy. Pak přišli v tom čtyřicátém prvním roce Sověti. Tak jsme chodili do sovětské školy. Ale já namísto do sovětské školy jsem šel dělat nákupčího do spotřebního obchodu. Jezdil jsem s koňmi do města pro zboží všechno. A od nás se to rozdělovalo ještě do pěti obcí. Takový byl můj začátek. A pak přišla ta mobilizace, tak jsme narukovali, ale otce už nepřijali.“