Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

vojín Miroslav Toman (* 1924)

Šlo se bojovat pro český národ a pro Československou republiku Nadšení byli všichni Češi z té Volyně

  • narozen 24. června 1924 v Ozeranech Czeskych u Lucka na Volyni

  • do roku 1940 jezdil jako zásobovač pro obchod

  • poté byl mobilizován v Rovně, tam začal výcvik, který byl dokončen v Besarábii

  • působil v armádě u těžkých kulometů a jezdil jako člen jezdecké čety na koni

  • z Besarábie odešel na Duklu a 21. září 1944 byl raněn u Krosna, v armádě působil přibližně půl roku

  • odvezen na léčení do Tádžikistánu, do města Derbent, kde strávil čtyři měsíce

  • odešel z Volyně do Prahy, dostal modrou knížku a byl vyloučen z armády

  • byl mu přiznán invalidní důchod za válečné zranění a začal hospodařit na statku v Medlově u Uničova

Před mobilizací

Miroslav Toman se narodil v okrese Luck, v Ozeranech Czeskych. Měl čtyři bratry a jednu sestru. Narukoval spolu se svými třemi bratry, přičemž čtvrtý byl na vstup do armády ještě příliš mladý. „Ani někteří kluci také nepodléhali, byl to šestý ročník, a šli dobrovolně. No my taky dobrovolně. Každý byl rád, že se jde.“ Chodil do české školy, učili se česky a polsky. Obec si musela učitele platit.

Pak přišli ve čtyřicátém prvním roce Sověti, tak jsme chodili do sovětské školy. Ale já namísto do sovětské školy jsem šel dělat nákupčího do spotřebního obchodu.“ Jezdil koňmo do města pro zboží, které bylo dále rozdělováno do pěti obcí. Tuto činnost dělal krátkou chvíli, do roku 1942. Po příchodu Němců už nebylo čím zásobovat.

Výcvik a vojákem ve Svobodově armádě

Pak přišla mobilizace. „Tak jsme narukovali, ale otce už nepřihnuli.“ O mobilizaci se dozvěděli od Rusů. „V tom městě. I oni už měli ruskou kancelář. Takže se můžeme hlásit do té ruské armády, do té Svobodovy.“

V Lucku nastoupili. „Ještě bez žádného cvičení, bez ničeho. Už byla fronta u Torčína.“ Torčín byl třicet kilometrů na západ a Luck byl směrem na severozápad. Nejstarší bratr už tam bojoval, byl u těžkých minometů. „A ten se šťastně vrátil. Tam ten útok odrazili, Němci ustoupili a my jsme byli evakuovaní do Rovna.“

Zde byla rota organizována, dali jim zbraně a vycvičili je. „To jsme pochodovali a zpívali jsme.“ Z Rovna jeli do Besarábie, kde pokračovali ve cvičeních. Ta trvala necelý půlrok a poté odešel pan Toman na frontu. „Měl jsem těžký kulomet, jednoho koně a sedlo na něj. Když bylo třeba do hor, tak se ten kulomet dal na koně. A tam jsme nastoupili do boje. U nás už byla rota. Kulometná rota, pěší rota, minometná rota, automatici, výzkumná rota. To už všecko bylo.“

V rotě panovaly kamarádské vztahy. Hodně vojáků z Volyně bylo posláno na důstojnické cvičení. „Jeden od nás byl taky poslaný do Šepetovky, tam dostal poručíka. A na frontě ho zabili. Mého kamaráda švagr. Hodný člověk a zůstal tam. Dva strýcové mi tam položili život.“

Jeden z bratrů byl u minometů a druhý byl u dělostřelectva. Miroslav Toman byl u kulometů. „A já jsem se držel u jezdecké čety. Tam byly čtyři vozy. Ale ti měli po páru koní a já jsem měl jednoho. Ale pěkného. Nějaký poručík Steiner měl ze sousední vesnice koně. Byl to pěkný kůň, takový mladý. A co jsem já měl, tak zase byl trochu těžký. Ale pod sedlem ohromně chodil. A ten jeho kůň onemocněl, tak on přišel za mnou a povídá: Mirku, já si vezmu tvého koně. Jedeme večír do Snátina.‘ ‚Tak si ho vem.Ale on byl choulostivý. Když na něj sedal, tak si rád vyhodil. A jednou z něj spadl. Tak potom vždycky přišel, abych zapřáhl a jel s nimi, s těmi oficíry. Tam harmonika hrála, děvčata, tancovalo se.“

Otec se vrátil zpět domů, v armádě zůstali jenom tři bratři. „Na dech byl špatný, a když se podíval, že jdeme tři, tak možná ho to obešlo. Já vím, že tatínek nešel na frontu.“ Přesun za frontou byl rychlý. Dostali se do Sandoku, kde byl zbořený most. „Tak já jsem (přecházel) s tím koněm přes tu řeku. Stoupl jsem na sedačky, a tak jsme přeplavali. A musel to být nejednou mastí kůň mazaný, protože do té vody šel a plaval pěkně, že žádné trable s ním nebyly. To sovětské vojsko ho tam nechalo a vzali nám krásného jezdeckého koně. Na něj sedlo nemohli dát, tak na něj Rusák vyskočil a přijel.“ Rusové zabavovali koně.

Odjezd z domova se zraněnými Němci (před vstupem do armády)

Před Kyjevem se už armáda účastnila bojů, ale Miroslav Toman ještě nemohl. Stále bylo jeho území okupované německou armádou. „Taky přišli Němci na tatínka. A bratři s matkou a dvěmi mladšími se odstěhovali na druhý konec dědiny, protože tam dole už obsazovali Němci. Tam ještě byli Němci. A přišel Čech a povídá: Jestli můžete...,z těch Němců, Sudeťák asi to byl, mluvil česky… tak ať se matka s těmi mladšími vystěhuje. Tak se matka vystěhovala jinam, kde ještě nebyly zákopy. Němci byli nastěhovaní v obydlí Miroslava Tomana a sudetský Němec občas mluvil s rodinou: „A povídá: Ty se nemusíš bát, ty jsi operovaný, tak tebe nebudou (chtít),protože dva bratři chodili kopat zákopy.“ Miroslav Toman byl po operaci slepého střeva.

Němci přišli a chtěli od tatínka Miroslava Tomana, aby odvezl raněné německé vojáky do nemocnice. Němci přišli s puškami do chalupy, a tak je někdo musel odvézt, přikázali jim to. „Tak tatínek se chystal, já povídal: Nikam nepojedeš, já už jsem jednou rozřezaný, tak když mě trefí ta kulička, tak máš ještě čtyři děti doma.Tatínek se dal do breku. Já povídám: Nebreč a mlč. Zapřahej a já jedu. Tak jel a přijel k německé polní nemocnici. V tom okamžiku nalétly sovětské kaťuše. „Tráva létala. A nás to nějak přelétlo. Přijeli jsme do dědiny. Ty čtyři nemocné jsem vezl, tři seskočili a čtvrtý chudák se plazil z toho vozu a lehl si do žita. Žito bylo už přizelenalý. A potom jsem se musel otočit – já jsem plánoval, že už tady je fronta, tak otočím toho koně a povalím domů, ujel jsem asi do třiceti kilometrů s těmi raněnými. A když jsem se otočil a viděl jsme ho tam ležet, tak mi to nedalo. Zatočil jsem se k němu a já ho nemohl zvednout, byl pořádný. A ti tři skočili, a tam byla řeka Styr, pod ten břeh. Tak viděli, že mu nemohu pomoct, jeden byl do ramena raněný. Tak mi pomohli, naložili jsme ho a jeli jsme do nějaký dědiny. Kněhno se to jmenovalo.“

Poté přišli k rodině Jonášů do Kněhna. Pan Jonáš zemřel na Sibiři v gulagu, kvůli svému bohatství. „Ti Němci odstupovali. A já jsem ty raněné a koně nechal na silnici. Tam střela taková a rachot. Opratě jsem hodil na plot. Ale vylezu odtamtud, utichlo to, koně nikde a vůz taky ne. A byla tam dvě děvčata, loupala Němcům brambory.“ Byly to Češky, ale okolo byla ukrajinská vesnice. Poté taky utíkaly. „Byl tam Čech. A oni ho zavolaly, že je to Čech. Povídá: Co si přejete?Já povídám: Tam to…Povídá: Dobře, tady přes tu řeku je strom, tak přes něj přejdete a běžte do Lisyna. My za chvilku budeme za vámi.Oni taky už nebyli všichni pro tu válku - jako my jsme nebyli.“ Miroslav Toman se dostal do Lisyna. „A tam už byli jenom dědeček a babička. A ona s těmi dětmi už ustupovala, že pojedou s Němci. Ale do české vesnice to bylo asi do čtyřiceti kilometrů. Měli dva páry koní, a tak ta holka jela s těmi starými koni a ten chlapec jel s matkou. Ten měl asi osm let a ona měla tak šestnáct sedmnáct.“ Poté se s chlapcem vrátili ještě pro krávu. Dívka neznala Miroslava Tomana, ale od rodičů se to dozvěděla. Povídá: „To jsem ráda. Vy pojedete s těmi mladými klisnami, já si vezmu ty starý a Anička pojede s vámi.“ Miroslav Toman vzal mladé koně. Pustili ho přes most, přestože neměl žádné doklady. „Ten Němec chtěl doklady, Ausweis. Já povídám: Nemám, nemám.On začal po česky: A kde ho máš?Já povídám: Tak přiběhli ranění, honem jsem musel vézt. Koně mně to zabilo, tak mě poslali kamarádi sem do toho Lisyna. Miroslav Toman se dostal posléze na Michnu a odsud to bylo k domovu osmnáct kilometrů.

Druhý den přišel soused. „Povídá: Tak jsme se zase sešli.Povídám: No jo, ale já jsem přivedl koně na pichlavém drátu z plotu.Všechno mu sebrali, i postroj. A oni měli srab ty koně.“ Právě tam probíhala fronta a lidé se raději venku moc nepohybovali, aby je Němci nezabili.

Na Dukle

Poté narukovali v Lucku. Rusové je odvezli na cvičení. „Tam jsem ještě měl harmoniku. Tak vždycky ten četař Vospálek přišel a povídá: Mirku, zašij se. Večer bude zátah, musíš jít hrát.Tak já jsem šel. Ale já jsem zase na střelnici musel jít. A byl jsem mezi prvními. Člověk taky koukal se něčemu přiučit. Tak to bylo. A na Dukle, čtyři kilometry od hranic mě to křáplo.“

Miroslav Toman se svou rotou odešel na Duklu s ruskou armádou. „Němci ustupovali až na tu Duklu, do Karpat - tam byli zakopaní.“ Poprvé na Dukle byl nasazen v boji. „Byla tam taková roklina. Tak v té roklině jsme se zakopali a viděli jsme baráček a v něm byli Němci.“ Zde se zakopali a čekali na boj s Němci.

Vypráví příhodu s černou ovečkou, která se udála právě v té roklině: „Tak čtyři metry to bylo nasypané do výšky z břehu. Už to bylo večír, jsme čekali na sůl. Než se to potom nasypalo, tak už se setmělo, hodně šero bylo. Teďka vidím, něco se po břehu plazí na vrch. Povídám si: Ó jej!A já vozil sekyrku vždy ve voze. Tak jsem si tu sekyrku připravil a povídám: Jestli jsi ty jeden a budeš něco chtít, co já ti nemůžu dát, tak já dám tobě.Už člověk byl připravený. A přijedu blíž, vidím to a ona černá ovečka. Zabečela ještě. A tak na to do smrti nezapomenu, protože takový mráz po mně přejel. Povídám: No co jsi na mě, když nebudu chtít nic dát, tak mě odpraví a sedne a odveze celý vůz.

Na Ukrajině měli totiž problémy s banderovci, Ukrajinci, kterým slíbil Hitler samostatnost. „A oni šli hodně s Němcem. Část jich utekla do lesů. A vymetali ještě Čechy, kteří něco měli a neměli to schovaný, tak oni si to vypůjčili.“

Zranění

Miroslav Toman se vrací k Dukle. „Já jsem byl jednadvacátého září raněn a odtamtud mě odvezli do Března na operaci.“ Zde se setkal se židovským doktorem. „On přilétl a chytil mě za tu nohu, já zařval a on zařval na mě. A tou nohou jsem se opřel, a jak jsem ho narazil, tak jen hlava narazila na zeď. Povídám: Já jsem takový člověk jako ty. Zacházej se mnou jako s člověkem a ne jak s dobytkem.Ale hned zavolal sanitárka, dal mně dlahu, na auto a zavezl mě do Března do nemocnice. Já jsem byl takový, mně to bylo všecko jedno, ale vždycky jsem měl rád lidské jednání. Ale když na mě chtěl nějak syrově, pokud na to stačily moje síly...“

Miroslav Toman byl zraněn minou u Krosna. „Já jsem se schoval - přišla tam palba - za strom, skrčil a ta noha byla venku. A já nevím z čeho, ale myslím (z miny), protože to vybouchlo. A přišel hned poručík, byl nablízku, povídá: Co je, Mirku?Já povídám: Já nevím, co je. Nohou nemůžou hnout. Poručík zavolal dva vojáky, ti položila Miroslava Tomana na flintu, ale jeden nemohl nést. „Já povídám: No tak se postav.A zavolal jsem na toho poručíka: Dejte sem druhého, on nemůže nést.Tak povídá: Mazej! Velitelem roty byl Žid Steiner a s Miroslavem Tomanem dobře vycházeli.

Při přechodu potoku hodil Miroslav Toman kulomet, který měl devadesát kilogramů, přes potok a přivodil si tak další zranění. „A ta rána mně praskla. Tak na ošetřovnu - mně to tam sešili a dali obvaz. Já jsem nechtěl jít do nemocnice.“

V roce 1954 dostal Miroslav Toman mrtvici a šel do nemocnice do Šternberka. „Tak mě tam spravoval a povídá: Co to máš tady?Já povídám: No, co to mám. To mně udělal kulomet.A co jak? To tě střelili?Ale byl jsem operovaný. A jak mně to vyoperovali, tak už to bylo trošku prasklé, tak se to špatně hojilo. Ale dali mně tam knot a ono to vytékalo. A nějak jsem z toho vylezl.“

Bojovalo se za osvobození. „Šlo se bojovat pro český národ a pro Československo. Nadšení byli všichni Češi. Šlo nás dvanáct tisíc posbíraných z té Volyně a dvanáct tisíc tam bylo.“ Z rodiny Miroslava Tomana padli dva jeho bratři a strýc. „A kamarád můj. Tomu jsem šel kopat hrob. V Kobylanech v Polsku u hřbitova ho to trefilo.“ U statku, kam přišli, byly také postřílené všechny jalovice. „A přišel jeho bratr. Prý: Mirku, pojď, zavezeme Josefa na hřbitov pochovat.Jen jsme vystrčili hlavy a už po nás šli. Tak jsme couvli. Povídám: Víš co? Necháme to až na večer.‘“Ale přišel nástup a bratra zemřelého již neviděl, až po válce v Čechách.

V nemocnicí v Tádžikistánu a v Rovně

Vztahy s ruskou armádou byly na normální úrovni. S tím rozdílem, že je měli všichni raději. Miroslav Toman se do Prahy už nedostal, byl v té době v nemocnici. Na Dukle byl navíc postřelen do krku, takže odjel do nemocnice do Tádžikistánu do města Derbent. „Devět dní a devět nocí jsme jeli. Všude bylo plno, až kde přijímali. Tam ještě vozili mléko v kožených pytlích na velbloudech.“ Jeli vlakem v dobytčích vagonech a strávil v nemocnici čtyři měsíce. „Oni zase uvolňovali, protože fronta pořád fungovala.“

Poté odjel s nemocniční sestřičkou do Rostova a tam se rozešli. „A ona za nic nechtěla. Povídala: Kdybych se nemusela vrátit zpátky do špitálu, tak bych tě nikam nepustila. Až bys mohl na nohu. Jestli bys chtěl, tak bych tě zavezla do Rovna, z Rovna bych se vrátila a ty bys pokračoval domů.A tak jsme se rozešli.“ Ruské sestřičky byly na Čechy hodné, říkaly jim: „milěnkije Čechi.“

Miroslav Toman byl v místnosti spolu s dalšími 23 lidmi a zůstali tam jen dva, zbytek se odešel dívat do kina. „A v rohu byla škvíra, vylezl takový potkan a mně předtím sundali sádru. Já jsem ležel a berle už byla nachystaná, že mě budou učit chodit.“ Druhý muž v místnosti mohl chodit. „Chytil tu hůl a u mé postele toho potkana zabil. A teď jako ho vzal na hůl, tak mně ho hodil na prsa. Já vylétl, zařval jsem, teď noha povolila. Do rána noha jako konev. Dvě neděle jsem nezamhouřil bez morfia, které mi dávali na spaní. A pak se to nějak uvolnilo.“ Posléze dali v nemocnici dohromady všechny Čechy, celkově jich bylo sedm. Dávali jim dost rýže a ta výrazně pomáhala Miroslavu Tomanovi. „Kluci kouřili a cigarety jsme dostávali. Já jim dal cigarety a oni co mohli za ty cigarety, chudáci – cukr, rýži. A tak já jsem jim nechal zase chleba. A cukr jsem nechtěl: Ne, já sladký nepotřebuji, jen si oslaď.A takové kamarádství. A jak se říká: V nouzi je každý člověk dobrý.“

Vztahy k Polsku a Polákům

Na začátku Němcům válka vycházela, protože byli zfanatizovaní. „Zpočátku, proto to tak Němcovi šlo. Ale když oni viděli, co (Hitler) s tím (německým) národem dělá, jak ho ničí, tak teprve se začali stavět. Viděli, že se musí bránit.“ Miroslav Toman žil pod Polskem na Volyni a vzpomíná na vztahy mezi Poláky a Němci. „Ti Němci říkali Polákům, že si vezmou po mořea za Olzu.A oni tomu rozuměli Poláci, že jim pomůžou.A když je zabrali, tak taky utekli.“

Miroslav Toman měl v mládí v Polsku kamarády, ale v současnosti už žádný vztah k Polsku a Polákům nemá. „Jeden byl výběrčí daní a druhý byl taky nějaký úředník.“ Utekli před Němci do české vesnice na Volyni. „A nějak Němci na české vesnice brali trošku ohled. Ale vedle vypálili ukrajinskou vesnici. Kostel zapálili.“ Poté, když začali Ukrajinci otevřeně vystupovat proti Němcům, utekli Poláci do okresního města. „A vyvezli na Sibiř polské rodiny. A některé se taky mezi Čechy a v tom městě se zachránily.“ Nejvíce se zachránili prý dobrovolníci, kteří bojovali za svobodné Polsko.

Po válce v Československu

Miroslav Toman se vrátil z Volyně do Prahy do školy. Odtud je převezli do Maštova. „Tam byl zámeček a u zámečku pivovar. Takže jsme tam žízeň neměli.“ Šéfkuchař Vondráček pro ně vařil, byla tam i nemocnice od Němců.

V Praze byl vyloučen z vojenské povinnosti, dostal modrou knížku. O službě v armádě rozhodovali vojáci v Malé Chuchli, nakonec dostal invalidní důchod. „A dva starší páni se podívali na tu nohu a povídají: Tak co, Franto? Co s ním uděláme?On povídá: Co s ním chceš dělat, s mrzákem? Dáme mu 65 procent bez žádného přezkoušení.Povídám: Kdybych mohl chodit, jak chodíte vy – už jste staří pánové – tak nechci žádných 65 procent. Já bych rád pracoval a živil se sám. A když to nejde, tak 65 procent, nějakou tu korunu.A on říká: Nebojte se, nějakou korunu vám stát dá. Dostal devět set korun. Po válce se živil s manželkou, tchyní a sestrou sám. Do Medlova se odstěhoval, protože téměř celá vesnice z Volyně se odstěhovala do Medlova.

Ti dva doktoři mi povídali: Podívejte se, dáme vám dobrý kšeft. Na Bulovce v kanceláři.Já povídám: No jo, já nevím, jestli bych vám to nepopletl v kanceláře. Já mám sice tři jazyky ve škole, ale teďka nebudu vědět, který jim mám napsat.Rozmyslete si to a dejte nám do čtrnácti dnů vědět. Dali mně vizitku, kam se mám přihlásit. „On povídá: Ale to za chvilku do toho vběhnete. Po příchodu domů se dozvěděl, že si ostatní členové rodiny nepřejí, aby odešel do Prahy. Do Prahy neodešel i kvůli nim, byt v Praze mohl být zajištěn jen pro něho a pro manželku.

V roce 1949 se přišel podívat na domek do Medlova, který dostal. S pěkným dvorkem a desetihektarovým polem. V Medlově byl spolu se dvěma bratry. Jeden z nich měl už zařízené hospodářství, měl samovaz, mlátičku, secí stroj, pár koní a šest krav. Oba zde byli nastěhovaní už od roku 1946. „A tak trošku byli zabydlení. Tak prý: Neboj se toho, my ti pomůžeme.A teď jsem to předal vnukovi a vnuk tomu není rád. Stará chajda.“

V roce 1947 byl vlhký rok a strop se propadl, museli ho spravit. Dodnes jsou s obydlím problémy. „A manželka mi nadává, nač jsme sem šli. Kdybych, prý, šla sem já, tak jsme tady nebyli.“ Okolní lidé jim velmi pomáhali s opravami domu. V roce 1954 měl Miroslav Toman mrtvici, zůstal v nemocnici čtyři měsíce a manželka musela pracovat dále. „Ona se švagrem (byli) tady na pole, na všechno. On zapřáhl koně, jeli na jeho nebo na moje. Ona vláčela s koňmi a on dělal tu těžší práci. Tak žijeme dodneška, ale je to čím dál horší.“ Miroslav Toman byl raněný na hlavě a kvůli tomu má částečně ochromenou levou ruku. Další zranění jen doplňuje několikeré problémy ze zdravím Miroslava Tomana.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Luděk Jirka)