„Zkoušel jsem se nějak dostat z přístavu nějakým kamionem, ale nic tam nejelo. Celou tu dobu, šel jsem tam vždy ráno, večer, byl to asi kilometr od babičky, co jsme u nich bydleli. No a poslední den, kdy už jsem to fakt vzdával, dokonce jsem jeden den už přetáhl výjezdní doložku, co jsem měl, tak jsem tam ráno šel, malý ještě spal. Teď tam vidím vzadu jeden kamion, prázdný, jen ten tahač. Přišel jsem blíž, vidím rakouskou značku, úplně jsem ztuhnul. Protože předtím, když jsem nějakou našel, byli to Rakušani a většinou jeli z toho přístavu pryč, někam do Arábie nebo tak. A tenhle prázdný, zrovna se budil. Tak jsem tam zaklepal, a jestli jede do Rakouska. Říkal: ‚No, jedu.‘ Tak jestli by nás nemohl vzít stopem. Jak vás? No já mám ještě hocha, zda by to šlo. ‚No, co by ne, ale lufty, protože já jedu.‘“
„Já jsem tehdy měl takovou drzost, odebírali jsme Zemědělské noviny a tam jsem psal básničky a dostával jsem za to knížky. Tak jsem napsal do těch novin dotaz, zda mně může ředitel školy zakázat přihlásit se na střední školu. A to bylo v roce 1965, v šedesátém šestém jsem končil. A tam mi napsali přímo v novinách odpověď, že ředitel mi nemůže určovat, jestli půjdu studovat, nebo ne. Tak jsem došel s novinami do školy, ředitel byl na rozpuknutí, ale podařilo se. V roce 1966 jsem se přihlásil na průmyslovku, udělal jsem zkoušky, tehdy to byla docela výběrová škola, takže nás tam byly mraky.“
„Nechali dobytek, což bylo docela mazané, že čekali, když seberou krmivo, že nastane to, že dojde k úhynu dobytka. No bylo to docela kruté. Děda potom ne že by se bál, co na něj narafičili, to byl takové sedlačisko, že by umřel raději sám, než aby nechal dobytek zahynout. Tak jsme každý den ráno ve tři hodiny, ještě než jsem šel do školy, tak s károu jsme jezdili po příkopech, po potokách a vždycky jsme nažali trávu a dovezli to, aby ta zvířata přežila. No když viděli, že to nezabere, tak pak přijeli a sebrali i zvířata a zlikvidovali to dost natvrdo.“
Martin Tomešek se narodil 13. září 1950 v Hrubé Vrbce na Moravě. Rodina měla statek, který se komunisté snažili přičlenit do jednotného zemědělského družstva. Ačkoliv Tomeškovi dlouho vzdorovali, v roce 1960 museli samostatného hospodaření zanechat. Povinné odvody komunisté nastavili tak, že i při dobře vedeném statku nezbývalo krmivo pro dobytek a sotva stačilo k živobytí. Otce nechtěli nikde zaměstnat a pamětníkovi vyhrožovali, že ho nevezmou na střední školu. Nakonec vystudoval střední průmyslovou školu a v roce 1970 se mu ještě před normalizací podařilo proklouznout na vysokou školu. Roku 1972 odjel na stáž do Sovětského svazu, kde v tehdejším Leningradu zažil vojenskou přehlídku k 50. výročí vzniku SSSR. Vojnu absolvoval v letech 1974-1977, dva roky odsloužil na škole a poslední rok v kasárnách v Seredi na Slovensku. Zaměstnání našel v Centroprojektu Zlín, zde spolupracoval například s architektem Zdeňkem Plesníkem. Ve Zlíně mu byl přidělen byt v jednom z baťovských domků. Již v pátém ročníku na vysoké škole měl v úmyslu emigrovat, ale došlo k tomu nakonec až v roce 1982, kdy se synem odešel přes Jugoslávii do Rakouska a usadil se ve Vídni; jeho žena za ním přišla o rok později. V Československu byl odsouzen za opuštění republiky a vrátit se mohl až po revoluci v roce 1989.
