Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Arch. Martin Tomešek (* 1950)

• narozen v roce 1950 v Hrubé Vrbce

• 1956–1960 – rodina postižena kolektivizací

• 1972 – studijní stáž v SSSR

• zaměstnán v Centroprojektu Zlín

• spolupráce s architektem Zdeňkem Plesníkem

• 1982 – emigrace do Rakouska

„Narodil jsem se do relativně klidné doby, válka mě minula a represe padesátých let si už moc nepamatuju,“ uvádí svůj život Martin Tomešek. Přišel na svět 13. září 1950 v Hrubé Vrbce na jižní Moravě do rodiny sedláka. Na statku žili společně s prarodiči a malý Martin byl zvyklý pracovat v zemědělství již v útlém věku. Komunisté se statek opakovaně pokoušeli začlenit do jednotného zemědělského družstva, ale Tomeškovi vzdorovali, jak se dalo.

Když zvůle světem vládne

V polovině padesátých let komunisté upustili od donucování prostřednictvím teroru a bití, jak to bylo běžné v předchozích letech, ale o to tvrdší uvalovali na zemědělce sankce a zvyšovali jim dávky. Pamětník vypráví o stupňujícím se nátlaku od roku 1956 a jeho vyvrcholení, likvidaci rodinného hospodaření: „Stále jsme to zvládali, ale teď už nevím přesně, zda v roce 1959, nebo 1960, přijelo po žních komando a sebralo všechnu úrodu. Nechali jen dobytek a mysleli si, že ho necháme pojít hladem. Jenže děda byl takové sedlačisko, raději by umřel sám než nechat umřít zvířata.“ A tak Martin Tomešek každý den vstával ve tři hodiny ráno a ještě před odchodem do školy objížděli s dědou příkopy, rybníčky a okolní meze a sekali trávu pro dobytek. Když komunisté zjistili, že ani opatření s úrodou nezabralo, přijeli záhy zabavit i krávy. Začlenění Tomeškových do JZD bylo zpečetěno.

Pamětníkův kádrový profil měl vážné trhliny, protože pocházel ze selského rodu se silnou křesťanskou tradicí. Ředitel školy mu vyhrožoval, že ho nenechá dělat přijímací zkoušky ani na zemědělské učiliště, což byla ta nejposlednější destinace, která se mu nabízela. Rodina odebírala Zemědělské noviny a pamětník do nich psal básničky a dostával za to různé knihy. V roce 1965, když byl v posledním ročníku základní školy, napsal do novin dotaz, zda mu může ředitel školy zakazovat vstup na střední školu. „Dostal jsem přímo v novinách odpověď, že mi nemůže určovat, kam půjdu, nebo nepůjdu. Hned jsem s tím výtiskem utíkal do školy, ředitel byl sice na rozpuknutí, ale už mi nebránil. V roce 1966 jsem úspěšně složil přijímací zkoušky na průmyslovku.“

Škraloup nepřítele socialistické vlasti se táhl i s jeho tatínkem. Po záboru statku ho nikde nechtěli zaměstnat, až ho po různých peripetiích nakonec vzal hajný v lese. V roce 1962 se mu však stal úraz, pracovat nemohl a nemocenskou nedostal. Tehdy dvanáctiletý Martin musel zachraňovat situaci: „Pracoval jsem v lese místo něj, odkorňoval kmeny a dostával za to jeho výplatu. Chodil jsem společně s tátovým kolegou z Javorníku, ten vyprávěl, jak tam chytili kolektivizaci hned na jejím začátku. A někteří lidé odtamtud prostě beze stopy zmizeli.“

Události, které se nedají moc vyprávět

Jedenadvacátý srpen 1968 zastihl pamětníka u tety v Městci Králové. Místem projíždělo na Prahu množství tanků, jeden přitom nevybral zatáčku a zbořil dům. Na křižovatce stál regulovčík a posílal vojáky odbočkou na hlavní město. „Tetina sousedka byla Ukrajinka a šla chlapce přesvědčovat, že zde není žádná kontrarevoluce, z čehož byl očividně zmaten a zaskočen. Nakonec se trochu osmělil a vyprávěl. Pocházel z podobné oblasti jako sousedka. Z celé akce neměl dobrý pocit, protože se proslýchalo, že je velení po návratu domů odklidí, aby nemohli vyprávět, jak to tu vypadalo ve skutečnosti.“

Martinu Tomeškovi se v roce 1970 ještě před normalizací povedlo proklouznout na vysokou školu v Bratislavě, kde vystudoval architekturu. V roce 1972 odjel na stáž do Leningradu, kde zažil oslavy 50. výročí založení SSSR. „Na řece Něvě se konala obrovská vojenská přehlídka loďstva. Vzpomněl jsem si na obavy regulovčíka ze srpna 1968, protože v místních novinách psali, že při osvobozování ČSSR padlo 10 000 vojáků. Definitivně jsem se tam vzdal naděje, že socialismus u nás někdy skončí, a začala ve mně klíčit myšlenka na emigraci.“

To, že ho z vysoké školy nakonec nevyhodili, považuje dodnes za zázrak. „Měli jsme na koleji s kamarádem takzvanou knižnicu antiku, knihovnu antikomunistické literatury a zakázaných autorů. Nechápu, že to na nás někdo nepráskl.“ Závěrečné dva ročníky vysoké školy v letech 1974–1976 se počítaly do tříleté vojenské služby, ten poslední si odkroutil v kasárnách v Seredi na Slovensku.

Rozhodnutí odejít

Pamětník zpíval ve sboru a v rámci vystoupení se dostal i na Západ. V pátém ročníku vysoké školy vyjeli do Salcburku. Martin Tomešek byl rozhodnut se domů nevrátit i přesto, že je hlídali takzvaní ideologičtí dozorci. Kolegové ho od toho zrazovali, aby nejprve dokončil školu a zkusil utéct až pak. „Byl to nesmysl, školu jsem mohl dokončit kdekoliv. Můj diplom se pak stejně musel nostrifikovat, protože například stavební zákony jsou v každé zemi jiné. V Salcburku jsem nakonec nezůstal, ale hlavně kvůli ostatním v souboru, nechtěl jsem je ohrozit.“

Po vojně pracoval v Centroprojektu Zlín s architektem Zdeňkem Plesníkem, oženil se a dostal byt v jednom z baťovských dvojdomků. Kvalitní práce s vlastní invencí byla často po zásluze potrestána. „Projektoval jsem a dotáhl do konce jednu zakázku, ve které šlo o dodatečné využití sluneční energie na sídlišti ve Zlíně, což by ušetřilo všem mnoho peněz. Udělal jsem to nad rámec svých povinností, nicméně náměstek Centroprojektu mě potrestal a přeřadil do jiného oddělení za to, že dělám, co nemám.“

Nervy na hranici

Rozhodnutí emigrovat v Martinu Tomeškovi stále sílilo. V roce 1982 se vypravil s pětiletým synem na dovolenou do Jugoslávie s úmyslem domů se už nevrátit. Věděl o uprchlickém táboře v Bělehradě, pomohl mu ho najít místní pravoslavný kněz. Vedoucí tábora zrovna nebyl přítomen a jeho zástupkyně řekla, že je může poslat pouze do Ameriky, po Evropě že to nepůjde. „Souhlasil jsem, říkal jsem si, Amerika, co by ne. Druhý den ale přišel vedoucí, zřejmě se cítil obejit, cestu nám zrušil a z tábora nás vyhodil.“ Kněz měl naštěstí známé kousek od Terstu a telefonem domluvil, aby u sebe nechali pamětníka se synem bydlet.

Martinu Tomeškovi se emigrace téměř podařila, když se dostal do autobusu s jugoslávskými dělníky, kteří mířili přes Terst do Rakouska. Hranice tam byla hlídaná, ale Jugoslávci tudy mohli vycestovat. První kontrolou prošli, ale tou další už ne, vedoucímu policistovi bylo divné, že jede v pět hodin ráno do práce s tak malým dítětem. Hrozil jim zatčením, ale nakonec je nechal odejít.

Poslední den pobytu, když už Martin Tomešek překročil platnost výjezdní doložky, se ráno naposledy vypravil do přístavu, zda nenajde někoho s kamionem, kdo by je přes hranice převezl. „Všechny předchozí pokusy selhaly, řidiči třeba byli Rakušané, ale jeli do Arábie, ne domů. Už jsem to vzdával a najednou vidím kamion s rakouskou značkou, jen ten tahač. Řidič se právě budil, poprosil jsem ho, zda by mě a syna nevzal do Rakouska. Říkal, no proč by ne, ale fofrem, protože já odjíždím.“ Útěk se podařil. Na hranicích si posadil syna na klín a kontrola je navzdory očekávání pustila.

Úděl emigrantů

Usadili se ve Vídni. Rok poté za nimi přijela i jeho žena. V Československu byl Martin Tomešek zbaven občanství a odsouzen za opuštění republiky. Po domově se mu stýskalo a vyjednal na konzulátu alespoň pro svého syna možnost jet navštívit do Československa prarodiče. Pamětník se mohl vrátit až po listopadu 1989. Přístup Čechoslováků k emigrantům ho však zklamal. „Vyčítali mi, že se nám tam žilo hezky, ale to, jak mě tady bolševici šikanovali, už nikdo neviděl. Přitom jsem tu musel všechno nechat a tam začít úplně od nuly. Už bych emigraci znovu absolvovat nechtěl.“

Dnes žije Martin Tomešek v Železném Brodě. Vede místní skupinu České křesťanské akademie. Se znepokojením sleduje nejen politickou situaci v zemi: jací jsou ve vedení státu lháři nebo jak se kvalitní zemědělská půda zastavuje skladovými halami. Pro mladou generaci má jasný vzkaz: chodit k volbám a nevolit lháře a pitomce, ačkoliv jich je dnes hodně na výběr.