Petr Tomíšek

* 1953

  • „[S bratrem] jsme se potkali na chodbě, když mě vedli k výslechu x-krát. Psal jsem mámě dopisy, proč mi ten idiot nepřinese aspoň vitamíny – pomeranče, citróny. Snažil se úplně izolovat, protože měl strach, že ho vyhodí. Pak mi jeho žena, moje švagrová, řekla, že ho kvůli mně dva roky nepovýšili. Z toho jsem měl docela radost, škodolibou. Stalo se mi ale třeba, že na soudní vazbě jsem byl v cele se dvěma dalšími, a ti chodili každý den k soudu. Jeden byl ve vazbě pět let a druhý tři roky – ten režim byl tehdy fakt super. Takže jsem zůstával na cele sám, což se nesmí, protože byste se mohla oběsit. Tak mě vždycky šoupali někam jinam. Ale když sloužil jeden takový ochmelka, tak ten mě tam nechával, protože mi věřil, a naopak přišel a říkal: ‚Nechceš se navíc vykoupat, osprchovat? Když jsi ten Ivanův brácha.‘ Byli tam i lidi, kteří to brali trochu jinak.“

  • „V Praze se v té době fetovaly strašné věci. Třeba rozpuštěná Algena přefiltrovaná přes vatu, do žíly. Tohle jsem nikdy nedělal. Nikdy žádné drogy. Přesto mám v rozsudku, že jsem polymorfní toxikoman. Protože soudní znalci, manželé Slavíkovi, za mnou chodili do vazby na Ruzyni a říkali: ‚Tak co, pícháš si morfin?‘ A já říkám: ‚Nepíchám.‘ Vytáhl jsem rukávy, úplně čisté ruce. ‚Neříkej, že si nepícháš morfin!‘ Já říkám: ‚Jděte do hajzlu, proč tady na mě tohle zkoušíte? Nikdy jsem to nedělal, žádné prášky jsem nikdy nebral, dejte mi pokoj.‘ – ‚Tak ty chceš do Bohnic na uzavřený pavilón? Na měsíc, na dva?‘ Toho jsem se docela bál, protože o tom jsem slyšel. To byli vlastně odsouzenci a nebylo to nic příjemného. Tak jsem s nimi začal mluvit slušně, ale rozhodně jsem jim nikdy neřekl něco, co jsem nedělal, že bych to dělal. To je blbost.“

  • „Dojeli si pro mě do práce, a teď mi dali na vybranou z několika trestných činů. Mohl jsem si vybrat podvracení republiky, pobuřování anebo rozšiřování omamných látek a jedů. Přišel major, který měl jméno Řepka, nevím, jak se jinak jmenoval, a říkal: ‚Podívejte se: můžete dělat, co chcete, tady odsud už vás nepustíme. Tady si můžete vybrat podle výše trestu.‘ Nedělám si legraci. Prostě neměli žádný důkaz. Proběhla domovní prohlídka, přišli s nějakým kníračem a měli vzorek marijánky. Sousedce, která byla doma, jsem říkal: ‚Kateřino, dobře se dívej, kam to dávají, protože já tady nic nemám. A jestliže se něco najde, tak je to jejich. Podívej se, támhle dávají vzorek, aby pes věděl, co má hledat.‘ Do toho přišla nečekaně máma z práce. Ta z toho byla úplně hotová. Tak jsem se zeptal, jestli ji můžu uklidnit. Řekli, že jo, tak jsem si k ní sedl a pošeptal jsem jí, aby jela do Žlebů do domečku dědy a babičky a zlikvidovala psací stroj a všechny papíry, co tam najde. To jsem jí stihl říct, a pak jsem se od ní dozvěděl, když mě pustili, že ten stroj nechala sešrotovat, což bylo docela důsledné – to mě nenapadlo, myslel jsem, že ho jenom odnese.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 26.04.2018

    (audio)
    délka: 01:56:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 04.01.2019

    (audio)
    délka: 01:23:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Doktore, poraďte, syn je svobodomyslný!

Petr Tomíšek (zhruba 1978)
Petr Tomíšek (zhruba 1978)
zdroj: archiv pamětníka

Petr Tomíšek se narodil 29. července 1953 v Praze do dělnické rodiny. Na střední škole se poznal s okruhem lidí vyznávajících undergroundovou kulturu. Po známém politickém procesu s kapelou The Plastic People of the Universe se seznámil s nejužším jádrem disentu. Pomáhal s distribucí samizdatových tiskovin, účastnil se akcí alternativní kultury, hrál v undergroundové kapele. V roce 1979 podepsal Chartu 77, za což ho obratem vyloučili z vysoké školy. O rok později pak byl zatčen a pod záminkou šíření drog odsouzen k devíti měsícům vězení, z nichž větší část strávil ve vazbě v pražské Ruzyni. Po návratu z výkonu trestu vykonával různá dělnická povolání a založil rodinu, stále však byl pronásledován. Tajná policie se ho opakovaně snažila přimět ke spolupráci – bez úspěchu. Na konci osmdesátých let se angažoval v Hnutí za občanskou svobodu. Po revoluci krátce působil v komunální politice, později se stal novinářem.