Anna Tomíšková

* 1933

  • „To byla hlavní silnice na Moravu, směr na Vsetín, Horní Lideč... Púchov, Horní Lideč, Morava, to byla ta hlavní silnice, přes kterou projížděla všechna auta, i ty Němci, když tam šli tou silnicí. Fronta tam tudy šla. Lidi vždycky těm zajatcům, jak Němci hnali ty zajatce, vždycky jim donášeli kus chleba, oni, jak viděli, ty Němci, že jim ľudia hádžou to jedlo... to jídlo tam, tak je postříleli ty lidi.“

  • „Já jsem tam zaklepala u těch lidí, tak mě nechali tam přespat, večeři mi dali. Moc dobrý lidi to byli, starší lidé. Ráno, když jsem vstávala, mi dali zase najíst. A on povídá, jo... on se šel převlíknout do uniformy, on to byl policajt, a povídá: ‚Tak, děvče, teď nám řekni po pravdě: kam jedeš, proč jedeš a co se ti stalo, že jedeš?‘ Tak jsem jim to všechno vypověděla, že mě v továrně vyhodili a bála jsem se jet domů. Já jsem nevěděla, že mě dali naši hledat rádiem. Proto o mně asi už věděli. Tak pěkně mi to řekl. A přátelsky. To z něho vyzařovala ta dobrota. Tak jsem byla ochotná vypovědět všecko, co jsem, kde jsem. A povídá: ‚Chceš se vrátit domů, nebo chceš na to Slovensko jet?‘ Řekla jsem: ‚Já domů nejdu.‘ A on povídá: ‚A chtěla bys pracovat tady u nás?‘“

  • „Jsem ráno musela vstávat ve čtyři hodiny, ale to jsem hnala jenom naše kozy. Nad tým kopcem ke hřbitovu... tohle to je hřbitov... tak u toho jsem vždycky pásávala, a jak jsem zapadla... jsem si sedla na zem a v tu ránu jsem usnula, kozy utekly na hřbitov, požraly tam kytky lidem. No jenomže pan farář to viděl a potom to žaloval mamince a máma vzala zase tu palicu a chcela ma praštit tou palicou a farář povídá: ‚Takto sa deti nevychovávajú, to dievča za to nemôže.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jirkov, 26.09.2016

    (audio)
    délka: 02:01:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pracovala jsem všude ráda

Anna Tomíšková dobové foto
Anna Tomíšková dobové foto
zdroj: Archiv pamětníka

Anna Tomíšková, rozená Drengubiaková, se narodila 10. prosince 1933 ve slovenských Dohňanech do rodiny strojvůdce. Za války byla svědkem manévrů německé armády během Slovenského národního povstání. Hned po válce v roce 1945 odešel otec i s celou rodinou do Ervěnic v severních Čechách, kde začal pracovat jako bagrista na Dole Jan Šverma. Po absolvování základní školy pracovala pamětnice v elektrárně, v přádelně a byla ve službě u sedláka ve východních Čechách. O tuto práci ji ale připravila násilná kolektivizace. Po návratu na sever pracovala s otcem na bagru, ale ze zdravotních důvodů musela po čase odejít uklízet do kanceláře. Když staré Ervěnice ustoupily těžbě, přestěhovala se na sídliště do Jirkova. Na šachtě poznala svého muže, se kterým vychovala tři dcery. Do důchodu odešla v roce 1988.