Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Když bomba hvízdá, padá ti na hlavu
narozen 5. července 1931 v Benátkách nad Jizerou
vyrůstal v Turnově, později v Hradci Králové a od roku 1937 v Praze
od roku 1941 gymnázium v Truhlářské, maturoval v roce 1950
zažil bombardování Prahy 14. února 1945 a konec války v Podolí
v roce 1954 se poprvé oženil, o rok později se mu narodil syn
v letech 1964–1968 pracoval v Kancelářských strojích
dostal se do hledáčku StB, absolvoval výslech a několik schůzek
1968 – po invazi sovětských vojsk emigroval do Německa, kde získal azyl
po rozvodu s druhou manželkou sám vychovával dceru
po návratu z emigrace se soudil o vyjmutí svého jména ze svazků StB
Šestiletý Miroslav Toms se přistěhoval s rodiči do Prahy v létě roku 1937. Krátce poté, co nastoupil do první třídy, 14. září téhož roku, zemřel prezident Masaryk. Na den pohřbu prezidenta Osvoboditele mu zůstala intenzivní vzpomínka, která ovšem se samotným pohřbem příliš nesouvisela. Přátelé rodičů, kteří měli auto, nabídli Tomsovým, že je na pohřeb odvezou. Dětské ruky přibouchnuté do dveří vozu si zpočátku nikdo nevšiml. Díky silnému polstrování se ruce sice nic nestalo, ale v dětské paměti se tento zážitek uchoval na rozdíl od následného pohřbu mnohem hlouběji. „Potom mě rodiče vzali do kina a já jsem viděl v žurnálu Masaryka, že je živý. Tak jsem se strašně radoval a rodiče mi pak museli doma vysvětlovat, že to bylo jenom ve filmu.“
Otec Alois Toms pocházel z chudé rodiny v Plzni. Jako samouk se věnoval cizím jazykům, kterými se později živil: v Praze pracoval v Československé keramice, kde působil jako korespondent se západními zeměmi. Do komunistické strany nikdy nevstoupil ani on, ani nikdo z Tomsových, včetně pamětníka. Maminka Marta, rozená Semiánová, se během války snažila rodině pomáhat tím, že jezdila za příbuznými do Benátek nad Jizerou a za cigarety, které s tatínkem proměnili za lístky k tomu určené, vyměnila, co kde bylo navíc k jídlu – jednou mouku, jindy třeba kus špeku. Když se potom vracela domů autobusem, trnula hrůzou, aby jí při namátkových kontrolách neprohlíželi zavazadla. „Máti věděla, že když jí hospodářská kontrola otevře kufr a najde tam tyhle věci, tak je to trest smrti.“
Tlak dvou „pravd“
S okupací se v jeho životě změnila řada věcí. Tou hlavní a velmi tíživou se stalo oficiální hlásání lží, které měl jako dítě přijímat s mlčením. Ve škole museli v jediném okamžiku začernit jméno republiky a vyříznout stránku s podobiznou prezidenta Masaryka, na volné místo obtiskla třídní učitelka protektorátní razítko. Doma si o všem povídali otevřeně, ale musel mamince slíbit, že mimo něj na sebe nebude upozorňovat.
Aby mohl být Miroslav Toms přijat na gymnázium v Truhlářské ulici, musel kromě zvládnutí přijímacích zkoušek prokázat svůj árijský původ. Maminka objela příbuzné a získala všechny potřebné doklady, takže byl na školu přijat. Ve svém okolí neměl žádné židovské spolužáky nebo sousedy, a neviděl proto lidi mizet, pouze slyšel o transportech a později o koncentračních táborech, ale neuměl si to představit. Prahu vnímal v době protektorátu jako normální město.
Jako kluk byl nesmělý, dobře se učil a měl výbornou paměť. Do školy jezdil z Podolí tramvají. Vzpomíná, jak viděl 18. června 1942 z nábřeží velké množství německých vojáků s požárními hadicemi u kostela v Resslově ulici. Že šlo o zásah proti parašutistům, kteří stáli za atentátem na nacistického protektora Reinharda Heydricha, se dozvěděl až později. Doma rádio neměli, lidé si zprávy říkali mezi sebou. Na dálku tak s rodiči sledoval vyhlazení Lidic a následnou vlnu solidarity ze světa v podobě iniciativy Lidice shall live.
Válka na vlastní kůži
Dne 14. února 1945 ohlásila siréna jeden z mnoha poplachů před nálety. Miroslav Toms na ně už byl zvyklý, často jim totiž ve škole planý poplach vhodně přerušil vyučování ve chvíli zkoušení a ve sklepě mohli hrát se spolužáky různé hry. Tentokrát se nacházel doma a stál s maminkou u okna bytu v Podolí, když sledovali letadla a z nich padající bomby. Ozývaly se rány, ale najednou také hvízdání. Od plzeňského dědy věděl, že to značí jediné: bombu v nadhlavníku. Stačili se jenom přikrčit, než na protější kopec dopadla třaskavina, která ovšem nevybuchla a jenom se z něj sklouzla. O pár dní později sledoval pyrotechniky, jak bombu deaktivují. Do té doby museli mít navzdory zimě otevřená okna, aby je případný tlak způsobený výbuchem nerozbil.
Na konci války, 5. května, šel pamětník koupit pro rodinu lístky do kina na Vlastu Buriana. Cestou domů ho zastavil cizí muž a ptal se ho: „Chlapče, jestlipak už to víte, že jsou Američani u Berouna? Už to končí.“ Běžel to říct domů. Následoval boj o Český rozhlas, tatínek se sebral a odešel na barikády. Během dalších nekonečných hodin Tomsovy varovali sousedé, že Němci utíkají a na cestě zabíjejí obyvatele vil, tak ať se rodina raději přestěhuje někam do bezpečí. Miroslav Toms dostal na starost o sedm let mladší sestru Blanku a vyrazili k tramvaji, kde byly v činžácích sklepy, ve kterých se mohli schovat. Ještě předtím k Tomsovým do prádelny přinesli dobrovolníci mrtvou mlékařku Hájkovou, kterou zabil šrapnel, když stahovala roletu obchodu. Aby neležela na ulici. Ve sklepě byly ženy a děti, muži byli na barikádách kromě pana Kapusty, který přišel v první světové válce o nohu a říkal, že své už pro vlast odbojoval. Přítomné ženy ho i tak ze strachu přikryly v rohu sklepa neckami. S maminkou a sestrou strávil Miroslav Toms v podzemí noc, když druhý den uslyšeli bouchání německých vojáků na vstupní dveře domu. „Máti, která znala dobře němčinu, řekla, že se jich jde zeptat, co chtějí. Hrdinně se vydala po schodech nahoru k domovním dveřím a já za ní, abych viděl, co se děje. Když odemkla, stáli tam dva Němci se samopaly a řvali na ni: ‚Wasser!‘, jako že chtějí vodu.“ Paní Tomsová se vrátila do sklepa, kde dostala kbelík s vodou, donesla ho Němcům a ti potom odešli. Lidé z domu ji ale obvinili, že je ohrozila, a tak s dětmi vyrazila domů. Následovala chvíle, kdy si všichni tři mysleli, že půjde o tu poslední. Na ulici stáli dva ozbrojení němečtí vojáci. Když je minuli, maminka v prožitém okamžiku smrtelného strachu hlesla: „‚Teď to dostanem...‘ Ale nebylo nic. Dobře to dopadlo.“
Jiná ideologie
Od smrti Jana Masaryka pamětník sledoval chování komunistů a věděl, že do takové strany by nikdy nevstoupil. Nepochyboval, že ho z okna Černínského paláce někdo vystrčil. Maturoval v roce 1950. Jeho angažovaný spolužák, se kterým se často hádal o politice, syn v procesu se Slánským popraveného Karla Švába, na něj sepsal posudek, který mu měl zabránit ve složení maturity. Jak se Miroslav Toms později dozvěděl, vedl se v maturitní komisi spor mezi předsedou a učitelkou češtiny o tom, zda ho nechají projít. Oblíbená češtinářka se za něj postavila a maturitu nakonec složil, ač si ho předseda při oznamování výsledků nechal úplně na konec, aby si alespoň chvíli myslel, že neprospěl. Pamětník se také zpětně doslechl, že se na základě stejného posudku neměl dostat na vysokou školu, ale protože se tentokrát přihlásilo málo studentů, vrátili do kola i ty se špatnými posudky.
Protože velmi rád maloval, přál si jít na malířskou školu, ale rodiče mu to rozmluvili jako neperspektivní povolání. Přihlásil se proto na strojní fakultu na ČVUT. Svůj posudek pak četl díky svému nadřízenému v karlínské Tesle, kde po studiích nastoupil. Ten mu ukázal, jak mu profil vyšperkoval bývalý spolužák.
V Tesle pracoval několik let. Poté, co ho podnik vyslal na cestu do Indie a později do Egypta, kde zachránil skomírající projekt (druhá strana si stěžovala na neodborný přístup aparátčíků, kteří trávili čas jen u moře a na trzích), získal jeho nadřízený, který byl pod pamětníkovou prací podepsaný, povýšení na technického náměstka ředitele. Miroslav Toms dostal přidáno a nabídli mu navzdory čekacím lhůtám okamžitý vstup do komunistické strany. Tehdy jim řekl: „‚Mám k tomu tři body. Když budu říkat něco špatně, tak mě prosím opravte. Zaprvé si myslím, že do vaší strany vstoupilo plno lidí jenom ze strachu, protože by jinak přišli o místo.‘ Říkali: ‚No, to se taky někdy stalo.‘ – ‚Zadruhé tam šli vyloženě prospěcháři, kteří chtěli dělat kariéru.‘ – ‚No, to se taky stane,‘ říkali. ‚Zatřetí tam možná vstoupili lidi, kterým se už od první republiky líbila ta ideologie.‘ – ‚Ano, to je pravda, z ideologických důvodů.‘ – ‚No vidíte, a já nejsem ani prospěchář, ani z vás nemám strach a ideologii mám jinou.‘ Tak se jim protáhly ksichty, řekli: ‚Soudruhu, děkujeme za tu upřímnost‘, a odešli. Hned jsem věděl, že teď musím odsud pryč.“ Poté podal pamětník rychle výpověď, aby ho nemohli sami vyhodit.
Po odchodu z Tesly nastoupil v roce 1964 ke Kancelářským strojům, kde jim jeho posudek nevadil. Po dobu následujících čtyř let nejdříve dostal na starost Východ, konkrétně Sovětský svaz.
Tady Doktor
Po pár letech u Kancelářských strojů Miroslava Tomse přeřadili „z Východu na Západ“, dostal na starost anglické klienty. Tři týdny poté mu předala sekretářka telefon s tím, že volá nějaký nevychovanec, který se ani nepředstavil. Na dotaz se ohlásila Veřejná bezpečnost, a že potřebují, aby se dostavil na služebnu v Bartolomějské. Čekali na něj tři bezejmenní příslušníci, kteří mu střídavě sdělovali, co o něm vědí. „Víte všechno správně, já jenom nevím, proč jsem tady.“ Jako odpověď se mu dostalo klasické: Tady se ptáme my. Řekli mu, že je jako nestraník skvělou obětí pro potenciální špiony Západu. Dostal instrukce, o čem se smí s klienty bavit, že si má schovávat jejich kontakty a u schůzek musí vždy být jeden straník. Kdyby snad neposlechl, mají pro něj pěknou práci v dolech, která ho zocelí. Byť mu zakázali o setkání mluvit, šel hned za svým nadřízeným, ať ho přeloží zpět k Sovětskému svazu, že na tohle nemá nervy. Jako jedinému, kdo v kanceláři ovládal němčinu a angličtinu, mu však nebylo vyhověno. Ředitel mu nicméně slíbil, že zaměstná člena strany, aby měl pamětník pokoj. Tak se seznámil s panem Gütlingem, příjemným pánem, který se mu téměř omlouval a sliboval, že nebude překážet. Že má auto a může kolegu kamkoli za prací odvézt.
Během roku následovalo několik schůzek, kdy si ho vždy jeden z původní trojice tajných, který se představoval jako Doktor, pozval do hotelu Družba na Václavském náměstí. Seděl v ještě prázdném podniku s rozečteným Rudým právem a požadoval po Miroslavu Tomsovi informace, s kým se setkal, o čem mluvili nebo zda si všiml něčeho podezřelého. Pamětník jim předával vizitky klientů, ale jinak se snažil, jak sám říká, „švejkovat“. Jednou jim dal tip na potenciální špionskou skrýš v útrobách obchodní váhy, kterou viděl skrze výlohu při obědě v bufetu Koruna. Příště mu vysvětlili, že v ní nic nebylo, váha ale z místa zmizela.
Nedlouho poté se setkal na Václavském náměstí s britským klientem z firmy English Electric, který ho kvůli projednání pracovní záležitosti pozval na rychlou kávu. StB se o schůzce dozvěděla a dala mu nůž na krk, že se nemůže podle zadání stýkat s nikým mimo kancelář. Probíhalo Pražské jaro a Miroslav Toms se vzepřel a řekl jim, že raději skončí na své pracovní pozici, než aby musel absolvovat tyhle schůzky. Už se neozvali. Poté přišla invaze a po ní emigrace.
Azyl v Německu a ne až tak sametový návrat
Do Německa se dostal s manželkou přes Maďarsko, Rumunsko a letecky do Vídně. Našel si práci v německé firmě u Dortmundu a po dvou letech přešel tamtéž k americké společnosti Uniweg, kde působil jako poradce. Po druhém rozvodu měl v péči dceru, o kterou se staral do jejích osmnácti let. Po čase potkal svoji třetí manželku, se kterou žije šťastně do dneška.
V emigraci Miroslav Toms míval „emigrantské sny“. Shodl se později s ostatními uprchlíky z Československa na tom, že se jim pravidelně vracel jeden sen. V něm se ocitl v Praze a musel se dostat zpátky do Německa, než ho chytí a zavřou do vězení. Úlevu přineslo většinou až probuzení. Vzhledem k tomu, že byl v Československu odsouzen v nepřítomnosti za nedovolené opuštění republiky k osmnácti měsícům odnětí svobody, není divu.
Po sametové revoluci začal pamětník jezdit do Čech na návštěvu. Navštěvoval maminku, kterou do té doby finančně podporoval, i svého syna. V roce 1995 se přestěhoval zpátky domů natrvalo. Psal blog pro Lidové noviny, ale přestal s tím ve chvíli, kdy vydavatelství koupil koncern Agrofert Andreje Babiše.
Miroslav Toms vedl boj za vymazání svého jména ze svazků spolupracovníků StB. Dozvěděl se totiž, že v něm figuruje poté, co potřeboval lustrační osvědčení jako pokladník Demokratické unie, později Unie svobody. Fyzicky svazek zničen nebyl, ale docílil jeho vymazání na internetu a prohlášení soudu, že byl registrován jako spolupracovník neoprávněně. Žije v Praze, ale jak říká, kdyby měl více sil, vrátil by se do Německa, kde má dceru. Lidé jsou tam milí, tady stále cítí ve vzduchu spíše nenávist.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Helena Pěchoučková)