Miroslav Toms

„Celou válku často hlásili poplach. Ve škole jsme vždycky museli do sklepa, tam jsme hráli ‚maso‘ a všechno možné a blbli jsme tam, a pak, když se odhoukal konec, tak jsme šli do třídy. Nám to kolikrát vyhovovalo, protože se třeba zkoušelo, a najednou přišel poplach, tak hurá do sklepa, takže už jsme si z poplachů nic nedělali. A najednou, to bylo poprvé, 14. února začaly padat bomby. Dodneška nevím, proč se to stalo takhle, jestli ti Američané odhazovali zbylé bomby, když se vraceli z Drážďan, tak to hodili na Prahu... Věděl jsem od dědy z Plzně, kde bylo hodně bombardování, že‚ když to jenom bouchá, tak je to ještě dobrý, ale když to začne hvízdat, tak to znamená, že ti ta bomba padá na hlavu. Byl jsem v kuchyni s mojí máti, díváme se z okna a slyšíme tohle hvízdání. Tak jsme věděli, že to padá na nás. Jenom jsme se přikrčili, přitom jsme blbě zůstali u toho okna, takže kdyby to bylo vybuchlo, všechny ty střepy z okna bychom dostali do těla, ale ono to nevybuchlo.“

„Tenhle kluk byl syn Švába, což bylo velký zvíře, za Slánského byl popravený, Karel Šváb, jeho táta. A on už byl od dětství nalejvaný komunismem tak, že dostal za úkol na nás dělat politické posudky k maturitě. To jsem se dozvěděl až později. Já jsem maturitu jako jediný ze třídy neměl udělat, protože to takhle bylo rozhodnuté na nějakém tom stranickém fóru. A předseda maturitní komise Karel Bílek tam přišel z jiného ústavu, protože ti kantoři by při mně spíš drželi, a ten určoval, co bude. Rozhodl se, že podle toho posudku, co mi napsal Šváb, kde jsem nenáviděl Sovětský svaz, nenáviděl jsem Rudou armádu, chodím jenom na americké filmy, hraju na kytaru americké džezárny a takovéhle věci... tak tenhle soudruh Bílek řekl komisi, přestože jsem u maturity exceloval: ‚Toms propadne z češtiny‘, protože byl češtinář, a ona říkala [učitelka češtiny, která za Tomsem stála a u maturity ho zkoušela]: ‚Jak to z češtiny, vždyť gramatiku uměl perfektně, divadlo vyprávěl perfektně...‘ A on řekl: ‚To je politická věc‘, a vytáhnul tohle. Ten posudek se mnou šel přes vysokou do zaměstnání...“

„Když jsem vyšel na Václavák, všude stály tanky a na nich seděli ty blbečkové, viděl jsem tam ten park naproti nádraží, kam jsem kdysi chodíval randit, bylo tam takové jezírko s rybičkami... všude byly tanky, všechno bylo rozryté a zničené. Viděl jsem rozstřílené Muzeum, poďobané jako od neštovic, možná to je vidět ještě teď. Šel jsem dolů do práce a na pravé straně byl mléčný bar, rohák, ráno jsem tam chodil z domova na snídani a pak jsem došel dolů na Můstek do firmy. Jak tam seděli vojáci na tancích, tak lidé, co chodili okolo, se s nimi bavili a třeba jim po rusky něco říkali: ‚Víte, vy troubové, kde vůbec jste?!‘ A on říkal: ‚Germánia.‘ – ‚Né, my nejsme Germánia!‘ Ten jeden z těch kluků se naštval, sundal samopal a vystřelil dávku. Já jsem se s nimi nebavil, ale šel jsem okolo, slyším samopal a celá výkladní skříň mléčného baru se vysypala. Na to jsem si řekl: ‚Já se tady přece nenechám zastřelit od nějakého stepního primitiva, to není pro mě.‘ Tím jsem se definitivně rozhodl, že musím zmizet.“