Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alexander Tomský (* 1947)

• narozen 13. prosince 1947 ve Frýdlantu

• otec ve vazbě během antisemitské kampaně v padesátých letech

• 21. srpna 1968 emigroval přes Rakousko do Velké Británie

• absolvoval studium mezinárodních vztahů na London School of Economics

• působil jako analytik Keston College a ředitel charitativní organizace Aid to the Church in Need

• založil exilové nakladatelství Rozmluvy

• vedl nakladatelství AV ČR Academia

• přednášel na New York University v Praze

Alexander Tomský se narodil 13. prosince 1947 ve Frýdlantu, jeho rodiče se však poznali v polovině čtyřicátých let v Praze. Matka Maria, lékařka původem z Přemyšle v Haliči, uprchla z polského území obsazeného Rudou armádou nejprve do Rumunska, poté do Rakouska a krátce po skončení války se ocitla v Československu, kde vyčkávala, až se poměry v rodném městě uklidní. Po únoru 1948 jí však byl návrat domů definitivně znemožněn. Otec Jan – vzděláním paleoarcheolog – vstoupil v roce 1939 do katolického semináře v Hradci Králové a unikl tak částečně perzekuci na základě rasových zákonů, sedmasedmdesát členů jeho rodiny však bylo kvůli formální přináležitosti k židovskému vyznání a „rase“ zavražděno, včetně jeho otce,[1] který zahynul v jednom z vyhlazovacích táborů v dnešním Bělorusku.

Počátky v Dobrušce a divoké nálady v Hradci Králové

Rané dětství prožil Alexander Tomský u otcovy matky v Dobrušce. Po čase se za rodinou přestěhovala i babička z matčiny strany, aby pomohla své dceři s péčí o děti – do rodiny Tomských totiž postupně přibyly ještě další tři.

Ani tak pamětník nevyrůstal v právě ideálních podmínkách: otec prý po roce 1948 odmítl vstoupit do KSČ a několik let pak sice pracoval v oboru jako archeolog v Krajském muzeu v Hradci Králové a externě v Archeologickém ústavu AV ČR, během antisemitské kampaně[2] po procesu s Rudolfem Slánským byl však v roce 1954 zatčen a držen ve vazbě. Po propuštění musel nastoupit „k lopatě“ – byl přeřazen ke geologickému průzkumu. Rodina přežívala z jednoho nevelkého platu, což obnášelo i příležitostné hladovění. Do roku 1953 navíc fungoval přídělový systém, který byl zrušen až současně s provedením měnové reformy, jež těžce postihla i otcovy příbuzné, kteří pamětníka přesto později podporovali během dálkového studia geologie na univerzitě v Ostravě. „Příbuzní měli zablokované vklady a směli utrácet jen určitou částku – po válce dostali v restituci něco z toho židovského majetku. A najednou ty peníze byly bezcenné,“ vzpomíná Alexander Tomský. Vybavuje si také pravidelné návštěvy „člověka v hubertusu“, zřejmě pracovníka tajné policie, jehož rodiče těžko snášeli.

Po čase rodina sice získala o něco lepší bydlení, přesto se museli Tomští tísnit ve dvoupokojovém bytě na rušné hlavní třídě v Hradci Králové, z jehož balkonu mohl pamětník sledovat mimo jiné prvomájové průvody pochodující pod hesly typu: „Hadi, štíři, mravenci – Trumanovi spojenci.“ Další atrakci představovaly svazácké tance na náměstí v rytmu šlágrů jako „Zítra se bude tančit všude“, což však obyvatelé města přijímali s jen těžko skrývaným odporem, jelikož tyto „divoké nálady byly vytvořené uměle“.

Smrt ďábla, polidštění opice a prehistorické Čechy

Protože matka hovořila s dětmi převážně polsky a s otcem – který prý ovládal sedm světových jazyků a vedl k zájmu o jazyky, literaturu a filozofii i své potomky – kombinací polštiny, němčiny a jidiš, byl Alexander Tomský přijat dětmi v první třídě základní školy v Hradci Králové špatně. „Jak jsem neuměl česky, kluci se mi smáli, že šišlám,“ vzpomíná a dodává, že „do roka se naučil česky perfektně, zamiloval si českou literaturu a od té doby v češtině exceloval“. Jako žák první třídy se v roce 1953 účastnil i tryzny za Stalina. „Učitelky brečely, byla to veliká show v té škole. Hrály se chmurné sovětské válečné písně a tak podobně,“ vzpomíná. Rodiče však své nadšení neskrývali. Matka, která zažila sovětskou okupaci rodného města, masová zatýkání, popravy a deportace, prý prohlásila, „že zemřel ďábel“.  

V prvním ročníku pamětník načas onemocněl, a musel tak vynechat jeden rok studia. V Hradci Králové však absolvoval celkem pět tříd a navzdory tomu, že jeho rodina byla katolického vyznání, navštěvoval i místní židovskou obec, přestože do ní docházely především „děti z komunistických rodin“. Alexander Tomský vzpomíná na „schizofrenní situaci“ svého dětství, kdy rodiče jako „přesvědčení antikomunisté“ v časech maďarského povstání „poslouchali zahraniční rozhlas a doufali, že to Maďaři vyhrají“, na scénu, během níž mu otec vzteky rozerval učebnici pojednávající o Engelsově „Podílu práce na polidštění opice“, nebo na opakované výslechy otce pro údajnou „spolupráci s imperialisty“.

Vybavuje si však i výlety do Orlických hor, k nimž si vypěstoval „silný vztah“, nebo na cesty po hradech a zámcích, během nichž byl otcem uveden do českých dějin od dob prehistorických, stejně jako do díla Karla Jaromíra Erbena, Jakuba Demla, Vladimíra Holana a Bohuslava Reynka.

Vzpurným školákem, automechanikem a gymnazistou

Poté, co Tomský starší v roce 1957 dokončil dálkové studium a získal kvalifikaci k provozování inženýrské geologie, se situace rodiny zlepšila: „Otec prošel prověrkami, protože jako inženýr-hydrogeolog byl důležitý odborník – tenkrát se hodně stavěly přehrady.“ Získal tak práci na stavbě přehrad v okolí Pardubic, kde byl rodině přidělen i větší byt. Alexander Tomský pokračoval ve školní docházce, ale postupem času se dostával do konfliktu s učiteli, až byl v sedmé třídě ze školy vyloučen. Vystřídal pak několik dalších výchovných zařízení ve městě a v roce 1963 se přihlásil na gymnázium, kam jej nepřijali, přestože úspěšně složil zkoušky. Aby odčinil špatný kádrový profil otce – který si prý mimo jiné v šedesátých letech instaloval do okna bytu na náměstí masivní anténu, aby mohl poslouchat rakouský rozhlas – musel pracovat jako automechanik ve státním podniku Průmstav. Po roce stráveném v dílnách se mohl stát gymnazistou.

V lavici prý seděl s hercem Jiřím Bartoškou, který již tehdy působil v místním divadle a dodával spolužákům volné vstupenky. K jeho spolužákům patřil také bratr básníka a spisovatele Jiřího Gruši, který byl spolu s dalšími pardubickými rodáky Petrem Kabešem a Jiřím Pištorou zakládajícím autorem literárního a kritického časopisu Tvář. „K literatuře tíhl“ už jako student i Alexander Tomský. „Mým vzorem byla ta mladá poezie, která byla vlastně protestem proti režimu,“ uvádí a dodává, že inspirován Grušou a Pištorou se pokoušel o vlastní tvorbu a zvítězil i v celostátní literární soutěži pro mladé autory Strážnice Marušky Kudeříkové. „Zamiloval jsem se do české literatury a viděl jsem v ní svou budoucnost. Snažil jsem se psát básně, jako mnoho mladých lidí. Doufal jsem, že budu studovat literární kritiku, estetiku.“ A mimoto: „S básníky tehdy chtěla chodit každá mladá holka.“

Kandidát studií estetiky na útěku

V atmosféře uvolňujících se poměrů pamětník počínaje rokem 1963 „viděl vývoj velmi pozitivně“, rodiče, kteří pravidelně poslouchali zahraniční rozhlas, však byli skeptičtější. „Na Západě se o tom běžně mluvilo. Ten Brežněv nebyl liberál a vědělo se, že to bude velice riskantní podnik,“ vzpomíná Alexander Tomský. Už v roce 1967 se tak rodina začala připravovat na emigraci, nejlépe s pomocí některého z příbuzných ze zahraničí. Přesto se v témže roce mohli Tomští znovu přestěhovat, tentokrát do Prahy, kde pamětník odmaturoval. Rozhodl se pro studium estetiky a dějin umění. V roce 1967 přijat nebyl, spokojil se proto se studiem žurnalistiky, u něhož však prý dlouho nevydržel. O rok později už ale uspěl a v říjnu 1968 se měl začít věnovat studiu vysněného oboru.

Nejprve jej však čekal výlet do západního Berlína, zprostředkovaný společností židovsko-křesťanského přátelství, která jej oslovila během jeho návštěv židovské obce v Praze, kam docházel studovat hebrejštinu. Poprvé tak mohl letět letadlem a letní tábor u jezera v západním Berlíně byl prý vcelku příjemný. Po návratu do Prahy 20. srpna 1968 ale události nabraly jiný směr. „Ráno mě ve čtyři hodiny vzbudila matka, otec už byl z domova pryč. Byla vyděšená, pamatovala sovětskou okupaci Přemyšle, to tekla krev – likvidovala se maloburžoazie. NKVD… Hrůza,“ vzpomíná Alexander Tomský, jemuž matka předala připravený „emigrační kufr“ a prohlásila, že „chlapi musí pryč, ti jsou na odstřel“, že okupaci přečká sama s mladšími dětmi jako „vdova“. „Já chtěl zůstat, byl jsem vlastenec, patriot, ale matka byla neúprosná – že za rok odjede s dětmi, že mě zavřou, že mám špatný kádrový posudek. Že Češi bojovat nebudou, že to nejsou Poláci. Nějaký odboj že je tu vyloučený, že tu bude mrtvo na desítky a desítky let. A venku prý udělám víc pro tu českou věc, budu moci působit na Západě proti SSSR,“ popisuje pamětník, jak jej nakonec přesvědčila, aby jednal podle plánu. Před domem na Vinohradské třídě, po níž se již valily sovětské obrněnce, tak nastoupil s kufrem a pasem do vozu rakouského chargé d’affaires, který ho vyvezl z obsazené Prahy a dopravil jej přes rakouskou hranici do Lince.

Linecké zastavení

Z Lince se pamětník vydal autostopem do Vídně, kde zamířil na britské velvyslanectví. Na rozdíl od otce, který se nad ránem téhož dne vydal bez pasu na západoněmeckou hranici, kde „načas uvízl“, nakonec byl ale za „železnou oponu“ vpuštěn, si totiž život v Německu nedovedl představit. Přestože mu otec opakovaně zdůrazňoval, že „kolektivní vina je naprostá absurdita“, a vzpomínal na německy hovořící kněží, kteří ho za války nějaký čas ukrývali, nedokázal prý Alexander Tomský odpor k Němcům překonat. Zároveň se domníval, že „angličtina je lehčí“, přestože jej zkušenosti následujících let měly přesvědčit o opaku. Na velvyslanectví Spojeného království se tak dožadoval víza, aby mohl odjet do Londýna za bratrem svého dědy z otcovy strany, který přežil válku jako jediný z deseti sourozenců, případně za jednou z otcových sestřenic. Poté, co mu bylo oznámeno, že tímto způsobem může cestovat pouze za přímým příbuzným, pokoušel se ženu za přepážkou přesvědčit, „že by všichni ti nepřímí příbuzní mohli vydat za jednoho příbuzného přímého“. Situaci prý zachránila až vizitka úřednice – jmenovala se totiž stejně jako manželka jeho dědy. „Najednou jsem byl příbuzný a vízum bylo,“ uzavírá pamětník popis své cesty do Velké Británie.

Příšerný swingující Londýn, mononukleóza a London School of Economics

Londýn šedesátých let prý Alexander Tomský snášel špatně. „Já jsem se tam cítil příšerně, naprosto příšerně, mě pop music a Beatles vůbec nezajímali. Mě zajímala vážná hudba, Janáček a romantická hudba 19. století,“ prohlašuje, když vzpomíná na počátky své kariéry emigranta. Od stárnoucích příbuzných musel nakonec odejít, „židovská organizace“ mu prý ale zajistila bydlení u rodiny Guggenheimových, u nichž strávil následující rok. „To megaměsto představovalo strašný nápor na nervy, Praha je ve srovnání s tím vesnice,“ uvádí, když vzpomíná na to, jak se během prvního roku pobytu následkem stresu zhroutil a onemocněl mononukleózou.

Postoj Britů k cizincům byl však prý „velmi liberální“, s imigranty z Východu měla britská vláda historicky „dobré zkušenosti“. Pamětník tak brzy zjistil, že jako uprchlík z Československa má možnost studovat bezplatně na škole podle svého výběru. Kromě češtiny ovládal perfektně i polštinu a ruštinu, českou literaturu však studovat nemohl a komparatistika jej nezajímala, na doporučení se proto rozhodl pro studium mezinárodních vztahů na London School of Economics. „Byl to další strašný nápor, ta ekonomie měla svůj vlastní jazyk, to jsou tisíce slov, která jsem nemohl znát,“ vzpomíná. Jeho otec mezitím získal post profesora archeologie na univerzitě v Tübingenu, kam za ním v průběhu roku 1969 přicestovala i žena s dětmi.

Stavařem, pojišťovákem, učitelem a sovětologem

Školu přese vše Alexander Tomský zdárně dokončil a začal pracovat jako administrativní a organizační síla ve společnosti zajišťující výpůjčky strojního parku pro stavební firmy, poté byl zaměstnán v pojišťovně, učil angličtinu na střední škole a s dávnou přítelkyní z Hradce Králové založil rodinu. Po pěti letech v Londýně získal britské občanství, čímž mu vzniklo právo na vládní stipendium, a od poloviny sedmdesátých let tak studoval ještě politickou filozofii na London Institute of Education.  

Společnou známou byl poté představen řediteli Keston College, organizace monitorující pronásledování křesťanů v zemích východního bloku, který ho zaměstnal jako analytika v její české, slovenské, maďarské a také nově vzniklé polské sekci. „Byla to mezinárodní společnost, Lotyši, Rusové, Američané. Ředitel byl nadšen, že umím polsky, protože papežem byl zrovna zvolen Polák,“ vzpomíná Alexander Tomský a dodává, že po dvou letech byl jmenován vedoucím středoevropského oddělení.

Později se stal i ředitelem charitativní organizace Aid to the Church in Need. Mohl tak hovořit v britském rozhlase a televizi, spolupracoval i s dalšími masmédii a tiskovými agenturami, publikoval v časopise Religion in Communist Lands a podílel se na přípravě informačního bulletinu přebírajícího informace ze samizdatu. Keston College navštěvovali studenti slovanských jazyků a studovali samizdatové publikace, pamětník také udržoval kontakty s disidenty, mimo jiné s opozicí v Polsku, k níž dodává: „Ti mohli často přijet, byli na tom mnohem lépe. Z Československa nikdo přijet nemohl.“ Na konferencích Opus Bonum však měl možnost setkávat se s lidmi vyhnanými z Československa během akce Asanace i s těmi, kteří emigrovali už dříve – například s Pavlem Tigridem, Vilémem Prečanem nebo Jiřím Pelikánem, „takže kontakt s tou Prahou byl pak už velmi živý“.

Úspěšným exilovým nakladatelem a šéfem sítě studentů

„Mé vlastenectví se odehrávalo v české literatuře,“ uvádí Alexander Tomský, který prý ani ve Velké Británii nepřestal sledovat českou literární scénu a „nadšeně všechno četl“. Knihy exilových nakladatelství jako Sixty-Eight Publishers, Konfrontace, Index nebo Křesťanská akademie Řím se rozhodl i distribuovat. „Založil jsem nejprve malé knihkupectví doma, kam si ti lidé z Londýna mohli přijet koupit knížku,“ vzpomíná na počátky své nakladatelské činnosti, k níž jej prý přiměla poptávka po českých autorech v Keston College, stejně jako skutečnost, že nakladatelství jako Sixty-Eight Publishers nebyla schopna finančně pokrýt reedice některých knih. „Začal jsem vydávat, a protože jsem to kombinoval s komercí, tak jsem v té exilové literatuře celkem slušně vydělával. Evropský trh nebyl velký, ale něco se prodalo ve Vídni, něco ve Švýcarsku a něco v Mnichově nebo v Curychu… Bylo potřeba inzerovat na správných místech,“ popisuje provoz nakladatelství Rozmluvy, které založil v roce 1982. „Proč to fungovalo na té komerční bázi, bylo i to vlastenectví, protože tady pořád byla ta generace roku 1948, která kupovala knihy z vlastenectví, ti lidé je možná ani nečetli. Já jsem třeba vydal Hiršalovy paměti a ono se jich tisíc prodalo,“ pokračuje a vzpomíná, že Rozmluvám se dařilo „čím dál lépe“, mimo jiné i díky promyšlenému edičnímu plánu. „Když jsem vydával Václava Havla, to už byl velice známý na Západě, protože se za něj bral PEN klub i jiné, především levicové organizace,“ prohlašuje a zároveň uznává, že „nekomerční nakladatelství měla strašné potíže“ a že provoz Rozmluv zvládal i díky tomu, že „byl mladší a aktivnější“.

Alexander Tomský se podílel i na distribuci exilové a „pravicové liberální literatury“ do Československa, nejprve prostřednictvím západoněmeckého velvyslanectví v Praze a po nástupu administrativy prezidenta Ronalda Reagana i s podporou vlády Spojených států amerických. Díky velkorysému financování tak mohl mimo jiné vysílat stážisty Keston College – povětšinou studenty politologie či sovětologie – jako kurýry. „Mohli odvézt dvacet kilo knih a měli zaplacený hotel a cestu do Prahy. Byla to pro ně velká legrace, užívali si to. Doufali, že budou zavřeni a vyslýcháni, bylo to dobrodružství, poněvadž věděli, že se jim v těch osmdesátých letech stejně nic vážného nestane,“ popisuje fungování sítě, jejíž agenti překonávali československou hranici v Rozvadově na palubě autobusu z Mnichova s kufrem plným knih v zavazadlovém prostoru. „Stalo se nám dvakrát nebo třikrát, že někdo padl, ale většinou projeli,“ vzpomíná Alexander Tomský.

Podnikatelem a veřejnou osobou v době po listopadu 1989

Stejně jako generace emigrantů po roce 1948 nepřestával věřit, že „režim brzy zkrachuje“, učil doma děti česky a „připravoval je na to, že se jednou vrátíme domů“, k čemuž nakonec skutečně došlo, přestože „to trvalo dvaadvacet let“. Již 1. prosince 1989 se pamětník ocitl v Praze, kde hodlal zúročit své nakladatelské zkušenosti. „Neměl jsem žádné velké iluze, protože jsem znal tu devastaci hospodářskou, všechno jsem to sledoval,“ prohlašuje pamětník a dodává, že „manželka kvůli dětem raději zůstala v Británii“.

„Získal jsem podivné povolení od dočasného ministra, protože tady ještě nic soukromého nebylo. Knihy šly na dračku, takže jsem rychle zbohatl. Hlad po té zakázané literatuře byl obrovský, nejenom po té exilové, ale po té, co v exilu nevyšla. Prvotní nadšení ale velmi rychle opadlo a nahradil ho zájem o literaturu cizí, překládanou,“ popisuje podmínky, v nichž provozoval nakladatelskou činnost v Čechách, než jej oslovila Akademie věd, aby převzal vedení nakladatelství Academia, které se prý tehdy ocitlo v desetimilionové ztrátě. „Rozpočet se hroutil. Dostal jsem za úkol být tržně samostatný, nedotovaný, což se mi podařilo velmi rychle splnit,“ uvádí Alexander Tomský a dodává, že ve vedení Academie strávil následujících dvanáct let. Dále mimo jiné přednášel na New York University v Praze, zavedl se jako konzervativně smýšlející publicista a překladatel a kandidoval i do Poslanecké sněmovny. Je otcem deseti dětí.

[1] https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/130066-arnost-tomsky/

[2] https://www.holocaust.cz/dejiny/antisemitismus-2/antisemitismus-po-druhe-svetove-valce/antisemitismus-v-zemich-tzv-vychodniho-bloku/