Alexander Tomský

„To byla velice mezinárodní společnost, jedna moje kolegyně byla Lotyška, byli tam Rusové, různí Američani. A on byl nadšen, že umím ještě polsky, totiž právě byl zvolen papežem Polák, on ani neměl oddělení na Polsko. Takže Československo já jsem měl, Maďarsko a Polsko, a za rok nebo za dva už jsem byl jako vedoucí středoevropského oddělení. A celý ústav, který se financoval soukromě, z milodarů, šel strašně nahoru právě tím Polskem. Takže já jsem se stal velmi klíčovým autorem, vystupoval jsem v BBC a potom už také kvůli tomu i v televizi. Začala ta takzvaná východní Evropa, čili naše střední Evropa začala být šíleně zajímavá, nejenom pro ty sovětology, ale i pro běžná média, samozřejmě.“

„Prostě jsme tenkrát s tím rakouským chargé d‘affaires projížděli mezi tanky a on jel takovým… takovou vedlejší stezkou někde v lesích, kde se normálně nejezdilo, kde mu otevřeli závory, protože on měl diplomatickou imunitu, a zavezl mě do toho Lince, tam jsem zaklepal na dveře. Bohužel strýček nebyl doma, toho jsem neviděl v životě, samozřejmě, byl na dovolené, ale byl tam jeho syn, který byl v armádní uniformě rakouské armády. Tak tam jsem prožil týden a pak jsem si vyjednal vízum do Anglie ve Vídni, musel jsem jet stopem, neměl jsem moc peněz, trošku jsem dostal od těch příbuzných, ale bylo to málo. A nechtěli mi dát vízum, protože Angličani taky zavřeli ambasádu a řekli, že tam nemám nejbližší příbuzné. Ale já jsem tam měl dvě vzdálené tety, sestřenice mého otce, byl tam ještě bratr mého dědy, jediný z deseti dětí, který přežil šoa, který přežil válku, protože byl tenkrát na služební cestě v Londýně. No tak jsem tenkrát tu paní velmi legračním způsobem ukecal, že sice nemám bratra, sestru, otce, matku, ale mám tolik těch příbuzných v Londýně – čtyři vzdálené bratrance a jednoho prastrýce jakoby, bratra dědečka – že by to mohlo vydat za tu jednu přímou osobu. A ona se smála a já najednou viděl, že měla na klopě napsáno Winternitz, a právě ten můj strýc v Londýně měl za manželku německou Židovku, která se jmenovala Winternitz. Já jsem říkal: ‚Vy pocházíte z Prahy?‘ A ona: ‚Ano, můj děda pochází z Prahy.‘ No a najednou jsem byl příbuzný. A vízum bylo.“