Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Kriminál a putyka, chléb vezdejší básníka
Narozen 4. 8. 1962
Studium na radotínském gymnáziu
1980 podepsání Charty 77
Založení časopisu Violit, později Revolver Revue
Pobyt v Bohnicích
Pašování samizdatové literatury do Polska
V roce 1989 cesta do Ameriky
Založení Informačního servisu, později Respekt
Uznávaný spisovatel
Jáchym Topol se narodil v Praze 4. srpna roku 1962 v rodině překladatele Josefa a Jiřiny Topolových jako starší ze dvou synů. Jeho mladší bratr Filip Topol byl frontmanem kapely Psí Vojáci. Odmalička se setkával s různými disidenty a rodinné zázemí ho ovlivnilo natolik, že pro něj bylo absolutně normální pokračovat v undergroundové sféře. Jeho otec navíc podepsal Chartu 77, a tak bylo přirozené, že ji v roce 1980 podepsal také.
Při studiu na gymnáziu v Radotíně, kde studoval s dalšími dětmi disidentů, jako byli třeba David Pithart, Milena Grůšová, Beatrice Landovská a další, začal psát texty pro bratrovu kapelu Psí vojáci. To ho zřejmě dostalo poprvé k výslechu na služebnu StB. Po prvním koncertu kapely byl jak on, tak jeho mladší bratr zadržen. „Docela určitě mi bylo sedmnáct, když jsem byl na první ‚osmačtyřicítce‘. To si pamatuju, protože jsem měl razítko v omluvném listě a ukazoval jsem ho na gymplu.“ Oba bratři Topolové byli v hledáčku policie nejspíše i kvůli tomu, že byli syny disidenta. Odvezen na služebnu byl v průběhu studia ještě jednou. Mezi svými spolužáky za to získával obdiv, ale zároveň si moc dobře uvědomoval, že to není v pořádku. Navíc těmito činy se i rozdělil učitelský sbor na ty, kteří disidentské děti bránili a ty, kteří je chtěli ze školy „vyštípat“. Pro Jáchyma byla určující zejména paní učitelka Hana Posltová, která byla za války v Terezíně a Osvětimi. Dětem půjčovala knížky, překládala, zvala je do bytu a radila jim, co mají číst a jak se rozvíjet dále.
Odmaturoval v roce 1981, na vysokou školu ho nepustili, ale on sám nechtěl. Dostal se však na střední školu sociálně právní. Odvozy StB přímo ze školy na „osmačtyřicítku“ pokračovaly i tam. Někdy z nich šel domů, někdy zas rovnou do školy. Součástí - a slovy pamětníka „folklórem“ - bylo, že dostal pár facek a občas na něj někdo řval. Běžnou částí výslechů bylo nabízení spolupráce s StB v podobě různých výhod jako třeba nabídek cestování do zahraničí na koncerty zahraničních interpretů nebo pro Jáchyma závratně velké finanční odměny.
Už jako student si dobře uvědomoval, že nemůže všude a všem říkat všechno. Vždy se o někom říkalo, že donáší, a jelikož měl sám zkušenost s nabídkou spolupráce, věděl, že o některých lidech to bude pravda. Jedním z blízkých lidí v jeho okolí byl i básník Egon Bondy. Patřil mezi lidi, kteří byli pro Jáchyma vzorem v jeho studentském věku, a zároveň mezi ty, kteří donášeli. Jáchymovi to bylo jedno: „Kázal mi o buddhismu a trockismu, ale zajímal mě i tím, že byl prostě bizarní. A to, že se říkalo, že donáší, jsem věděl, ale opravdu mi to bylo jedno. Bondy je Bondy.“
Kvůli vojně, na kterou nechtěl, si od mládí pěstoval kontakt s psychiatrií. Jedinou možností, jak se Jáchym mohl vyhnout vojně, bylo dostat papíry na hlavu, a tím pádem pak modrou knížku. V různých partách si vyměňovali informace o tom, který doktor je dobrý a jak na něj. Na Praze 5 pak našel doktorku, s níž si chodil jednou za měsíc „popovídat“. Samotná sezení by však nestačila a bylo lepší mít před odvodem za sebou i pobyt na psychiatrii. Pamětník vypráví, že starší generace „mániček“ se podřezávaly a měly na rukou tzv. žebříky od demonstrativních sebevražd. To však nebyl jeho případ. S pomocí paní doktorky se dostal do blázince, aniž by předváděl nějaký teatrální výstup, kvůli němuž by byl odvezen, a přijel tam tak sám autobusem. „Nicméně v těch Bohnicích jsem se dostal hned na Dvojku, což bylo takový pověstný uzavřený oddělení, kam se dávali lidi z kriminálu, což mě vlastně zajímalo.“
Svůj pobyt v blázinci bral Jáchym jako ozdravný. Sám si dnes není jist, jestli vzhledem ke svému bohémskému způsobu života, který v mládí vedl, nebyl v blázinci oprávněně. Uchoval si však zdravý rozum, a tak mu léčebna sloužila i jako dobrá pozorovatelna. Blázinec byl dobrým podhoubím pro vznik takzvaného blázincového folklóru – tedy zvyků, básní a písní podobných těm, které vznikaly v kriminálech. Některé z přítomných mániček byly sice slovy pamětníka „kriminální a feťácké dno“, ale jelikož lidé okolo undergroundových kapel se s tímto prostředím často stýkali, velmi rychle si k sobě našli cestu a pak společně vymýšleli a zpívali. „Ty starší máničky, který tam už byly dýl, hned člověku ukázaly, kde je možný přijít ke kafi zadarmo, kde je možný jít se zašít na umývárně a hulit, kde je možný si vypůjčit cigára, a především mě poučily, jak je důležitý jít brzo do pantoflí,“ vypráví Jáchym Topol o jednom ze zvyků, které zažil v blázinci a který byl podoben některým daleko horším zvykům z jiných prostředí. Kdo měl pantofle, byl výše než ostatní s bačkorami. On se do svých pantoflí dostal už čtvrtý den, ale jak sám říká, byla to spíše náhoda a štěstí. Druhou zkušeností, kterou Jáchym v Bohnicích prodělal, bylo to, že jako spolehlivý pacient dostal privilegium k tomu, že může vozit pacienty na elektrošoky. Spolu s jedním ošetřovatelem nebo zřízencem vozili na vozíku vážné případy do jiného pavilonu. To bylo zajímavým privilegiem, protože někdy měl chvíli volno a mohl si nakoupit, někdy dostal cigarety apod. V obou zkušenostech viděl Jáchym paralely s kriminálem, které se pak dostaly i do několika jeho knih.
Po třech měsících a čtrnácti dnech Jáchym Topol opustil Bohnice a dostal důchod „na hlavu“. V očích ostatních kamarádů to bylo něco. Nebyl samozřejmě jediný, ale perfektně to pasovalo do obrázku prokletého básníka, kterým Jáchym chtěl být. Navíc s tímto důchodem pak nemusel pracovat a mohl ho celý používat na undergroundovou činnost. Stal se kompletně součástí jeho masky a maskování uvnitř režimu.
Při odchodu z Bohnic dostal peníze, protože mezi ukončením studia na SŠ sociálně právní a pobytem v Bohnicích pracoval jako topič, a tak mu chodila po celou dobu nemocenská. První, co tedy udělal po návratu z blázince, bylo dle jeho vlastních slov to, že si koupil nový samizdat Souostroví gulag, trochu se zpil a dlouho do noci si četl a liboval si, jak se tady v Československu ještě máme dobře. Jako topič si zažil události, které zužitkovával celý život. Poznal šikanu ze stran vedoucího směny, ze strany starších dělníků, ale posléze si vybudoval svoji pozici a občas šel s někým na pivo a poslouchal jejich příběhy, což byla zkušenost, která dle pamětníkových slov obohatila a posunula jeho práci s jazykem a psaním. Bohužel zde však neměl žádný čas na studování poezie nebo psaní textů jako měli někteří jiní jeho známí, kteří pracovali v plynových kotelnách, kde nebylo tolik práce. Poté, co dostal důchod na hlavu, ale už chodil jen příležitostně na brigády a žil z něj, protože mu bohatě stačil.
Další kapitolou Jáchymova života jsou jeho výjezdy do Polska. Jako mladý obdivoval básníka Wojaczeka a chtěl se vydat na pouť k jeho hrobu. Každé léto trávil v Polsku několik týdnů. Stopoval, zúčastňoval se setkání mániček, jezdil k moři. Spal ve spacáku v lese, na smetišti nebo u někoho v bytě. Byl součástí česko-polských hippie part, které se utvořily na Ostravsku a v přilehlém polském okolí. V jejich podhoubí bylo několik až mýtických postav jako Tarzan, kňaz Ondřej a další a zároveň se zde hojně užívalo drog, ale do toho Jáchym, dle svých slov naštěstí, nespadl.
Z prostředí hippies se pak přirozeně posunul k samizdatu a podílel se na pašování literatury do Polska přes hory a zpět. Pro Jáchyma je toto stále nejhezčí zážitek z celého odboje. Možnost mít šedesátikilový batoh plný knížek a jít někam do hor byla pro mladého muže, jenž měl velký vzor například v Jacku Londonovi, šance, kterou chtěl naplno využít. I proto, že se chtěl podílet na protistátní činnosti, ale nebavilo ho diskutovat po kavárnách a bytech o „vážných“ tématech. K přenášení samizdatu se dostal díky protnutí lidí v Revolver Revue a Charty 77, konkrétně za tím stáli nejspíš lidé jako Ivan Lamper, Petr Uhl a další.
Samotný přenos knih pak probíhal například tak, že si dali s Alexandrem Vondrou sraz na Malostranské, Ludvík Hradilek je odvezl někam do hor a čekal na místě, které si určili jako bod návratu. Jáchym a Alexandr přešli hory, nechali batoh v místě, které bylo určeno předem, tam vzali jiný batoh s literaturou z Polska, vrátili se k autu a odjeli domů. Nikdy se nepotkali s druhou stranou, k tomu docházelo jinak a za jiných okolností. Úlohou řidiče nebyl pouze odvoz na místo a z místa, ale také pokud došlo k zatčení, měl informovat o události kamarády a známé či případně „uklidit“ další indicie.
K zatčení opravdu jednoho dne došlo. Při klasickém pašování knih a samizdatu, tentokrát s Ivanem Lamperem, došlo nejspíše k špatnému předání informací mezi českou a polskou stranou a krosna, která byla na místě určení pod keřem, měla jinou barvu než krosna, již měl Jáchym na zádech. Pohraničník, který je sledoval, pak velmi rychle pochopil, co se děje a došlo k zatčení. „Já nevím, jestli oni čekali, že jsme politický. Já si myslím, že oni čekali, že tam máme vodku, že tam máme uheráky nebo já nevím co, a že byli šokovaní, že tam byla literatura. Ale nevím, nakolik je to zas moje konstrukce.“
Zatčení samotné probíhalo tak, že byli s Ivanem Lamperem odvezeni do vězení, kde odmítli vypovídat. Pak byli rozděleni a Jáchym se dostal na výslech ke dvěma policistům, kteří mu vyhrožovali mlácením, pokud nepromluví. Jáchym však zůstal u vět, že jim nerozumí a že jim nic neřekne a spolehl se na to, že mu nic neudělají, což se také stalo. Poté byl převezen k jinému vyšetřovateli o něco málo staršímu, než byl on sám, kde běžela televize se záběry ze stávek a demonstrací a byl tím fascinován. Stejně tak na cele, kde místo toaletního papíru byly odřezky z novin, se Jáchym dočetl o různých dalších stávkách a s nadšením viděl, že se něco děje a že Polsko je v neklidu. O den nebo dva dny později je převezli na výslech zpět do Čech, kde se podrobil dalšímu výslechu: „Já jsem fakt měl pocit, od těch dvou fízlů, to byli takoví strejcové, že je to zajímá. Že oni se na nás nedívaj úplně jako na ten hmyz, ale že si třeba říkaj: ‚Kruci! Co když to jako praskne?‘ a oni najednou: ‚Víte co? Jdeme se najíst!‘“ Vzpomíná s úsměvem Jáchym Topol na poslední výslech a jeho konec v přilehlé restauraci nad smaženými řízky roku 1988.
Jáchym Topol se svojí malostranskou partou, která čítala některé spolužáky z radotínského gymnázia, ale i další mládež z okolí Malé Strany, začali vydávat svůj samizdatový či spíše mládežnický časopis Violit. Poté, co se Jáchym se svým bratrem seznámili s Ivanem Lamperem, který již měl zkušenosti s vydáváním opravdového samizdatu, se oba časopisy sloučily a vzniklo Jednou nohou, které se posléze přejmenovalo na známé Revolver Revue (RR).
Za obsah RR byl zodpovědný hlavně Jáchym. Ivan Lamper se staral o jeho technickou část, do níž Jáchyma postupně zasvěcoval. Na grafickou část dohlížel Viktor Karlík, jenž pracuje v RR dodnes. Jáchym před vydáním prvního čísla navštívil Václava Havla, který mu dal na vydání dva tisíce korun a esej Šest poznámek o kultuře, jež pak vyšla v prvním čísle RR. Obsahem byl RR zejména generační časopis, vymezující se na svém vlastním literárním ale i grafickém poli. Na rozdíl od generace starších lidí z disentu se Jáchym a jeho skupina zabydlovali v undergroundu napořád, protože nevěřili a hlavně nezažili to, že se režim může uvolnit, zatímco generace okolo Jáchymova otce prožila rok 1968, kdy se mohli svobodně nadýchnout.
Ambicí RR bylo, aby se vydávaly stovky kusů časopisu po celé republice podle polského vzoru. To zajišťovali pomocí tzv. buněk, které byly rozmístěny různě po Československu. Konečné číslo však nikdo neznal. Distribuce RR pak probíhala po pečlivě zakonspirované síti do jednotlivých bytů. V praxi to pak znamenalo, že rozváželi časopis autem do patřičných schránek, odkud ho pak jejich majitelé šířili dále, nebo ho předávali lidem na určených místech, kteří ho pak převezli například do jiného města. Mohlo se stát, že mezi těmito lidmi byl člověk spolupracující s policií, ale Jáchymovi se nikdy nic nestalo.
Jedním z největších úspěchů RR bylo první vydání Magorových Labutích písní, jež byly napsány ve vězení Valdice a byly ven propašovány polibkem u soudu, který věnoval Magorův spoluvězeň Jíří Gruntorád své partnerce Daně Němcové. Opis propašovaného motáku se pak dostal k Ivanu Lamperovi a od něj pak do RR. Básně vyšly hned v prvním čísle vedle Havlových Šesti poznámek. Tím se jako autoři RR přihlásili k minulé generaci undergroundu a dál na ni navázali svojí vlastní cestou, která obsahovala především jejich literární díla.
Během Palachova týdne Jáchym nebyl v Čechách. Režim mu vrátil pas a jemu se podařilo vycestovat do Ameriky. „Já jsem tam přijel jako hoch, kterej neměl ani pořádný boty, a jeden z prvních lidí, kterýho jsem potkal, byl kníže Schwarzenberg nebo František Janouch. Dostal jsem tam okamžitě tiskárnu pro Revolver Revue a vystupoval jsem tam na spoustě setkání, kde jsem mluvil o těch podmínkách života v opozici,“ popisuje Jáchym svoji cestu za oceán. Na cestu domů dostal nejen slova podpory pro to, co s ostatními dělal, ale i například příslib finanční podpory RR od několika lidí. Po návratu však už na letišti stál vojenský transportér a 17. listopad a konečné řešení boje za svobodu bylo za rohem. Jáchym považuje za ohromně důležité, že oni jako pracovníci samizdatů byli připraveni ihned bourat lži klasických médií a pojmenovávat události pravými jmény. Po listopadových událostech vznikl spojením Sportu a RR Informační servis (dnešní Respekt), nový časopis, který se tiskl v nezávislém tiskovém středisku U Řečických. Samotný 17. listopad strávil Jáchym v podzemním bytě tisknutím RR a posléze v kavárně Slavia, kousek od průchodu na Národní třídě. V následujících dnech v něm pak dlouho zůstávala pochybnost o tom, že se ještě nestane něco, co zvrátí vývoj opačným směrem. To se nakonec nestalo a celé polistopadové události pak Jáchym shrnuje slovy: „Přecházel jsem Jungmannovu ulici a přede mnou zastavilo policejní auto a já před to policejní auto plivnul. A teď jsem se kouk, jak se ti dva policajti na sebe podívali, a tak zhnuseně se zašklebili a odjeli. A já jsem byl tak strašně šokovanej a překvapenej a strašně se mi to líbilo, protože to bylo gesto, který by mi předtím neprošlo.“
V Respektu Jáchym pracoval od jeho založení až do roku 2007. V RR působil jako šéfredaktor do roku 1993 a od roku 2009 do roku 2011, byl členem redakce Lidových novin. Krom novinářské práce se dál věnoval literatuře. Psaní poezie však opustil během první poloviny devadesátých let a začal se věnovat především próze. Jeho díla byla přeložena do několika světových jazyků a za svoji literární činnost získal česká i mezinárodní ocenění. V současné době pracuje v Knihovně Václava Havla jako programový ředitel.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Wandering in the Cross-border Footprints of Czechoslovak and Polish dissidents
Příbeh pamětníka v rámci projektu Wandering in the Cross-border Footprints of Czechoslovak and Polish dissidents (František Čejka)