Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Tothová (* 1934)

• narozena 27. února 1934 v obci Ignaców u Zelówa v Polsku

• rodiče Adolf Pospíšil a Amélie Schreiderová

• vzpomínky na život v Polsku, druhou světovou válku a osvobození Rudou armádou

• přepadávání polskými lupiči, dočasný zákaz výuky pro české děti

• na podzim roku 1945 odjela s rodiči do Československa

• příjezd do Teplé, výběr hospodářství a nastěhování do Rankovic

• soužití se starousedlými Němci a jejich vystěhování

• volby v roce 1948

• vznik a úpadek Státního statku a vylidnění Rankovic

Na počátku devatenáctého století přišli čeští emigranti do polského Zelówa. Koupili zdejší půdu, znovu ji vyměřili a osídlení se během času rozrůstalo. Žilo zde české, polské, německé a židovské obyvatelstvo. Mezi Čechy byli majitelé textilních závodů i drobní zemědělci. K těm patřili i Pospíšilovi. Adolf Pospíšil měl devět bratrů. Hospodařil na zdejší písčité, málo úrodné půdě. S hospodářstvím, dvěma kravami, ovcemi a drůbeží mu pomáhala jeho paní Amélie. Ta, stejně jako ostatní ženy ze vsi, v jediné obytné místnosti jejich dřevěného roubeného domu s doškovou střechou přes zimu tkala látky, které pak vykupovali židovští obchodníci. S dětmi zpracovávala ovčí vlnu na přízi, z které pak pletla. Žili na okraji vsi Ignaców nedaleko Zelówa.  

Život ve strachu

V roce 1934 se jim narodila druhá dcera Marta. Adolf v roce 1939 nemobilizoval, kvůli špatným očím neprošel základním vojenským výcvikem. Někteří z příbuzných odešli ke svým útvarům, ale brzy se vrátili. Marta Tothová toho roku poprvé uviděla letadlo. Německá stíhačka však přinášela předzvěst těžkých časů. Pospíšilovi chtěli stavět nový domek, ale to německé okupační úřady zakázaly. Školy zůstaly otevřené pouze pro Němce a ty Čechy, kteří přijali německou státní příslušnost. K přijetí občanství přemlouvali i Adolfa, ten se nejprve vymlouval, že jeho rodina nemá německé kořeny, a nakonec nabídku odvážně odmítl. Platil také zákaz domácího tkaní látek a výroby másla a sýrů. I přes povinné odvody z hospodářství Pospíšilovi nestrádali. Otec učil děvčata doma, předčítala z českých knih, a přesto, že tatínek četl pouze s obtížemi a uměl se jen podepsat, snažil se trpělivě dcery Vlastu s Martou alespoň základně vzdělávat. Marta Tothová vzpomíná na radost, když za každou přečtenou stránku dostala od tatínka drobný fenik. V nedalekém Zelówě došlo k několika popravám židovských obyvatel. Většinu z těch zbývajících odvedli a ostatní se rozprchli a ukrývali. Adolf nechával jedné skrývající se ženě jídlo v polích. Sousedé je zřejmě udali, a tak přišli na prohlídku němečtí vojáci. Sice u Pospíšilových nic nenašli, ale jeden z německých přátel rodinu varoval, aby nezavdali příčinu k dalšímu vyšetřování. Žili tak v neustálém strachu. Kdykoliv mohlo přijít takzvané „vyšedlování“ – odvezení celé rodiny nebo její části na práce v Německu. Na Pospíšilovy nakonec nedošlo.

Polsko čisté jako sklenice vody

V lednu 1945 se přiblížila fronta. Německé obyvatelstvo prchalo před přicházející Rudou armádou. U Pospíšilových se na krátký čas ubytovalo několik vojáků. Kromě incidentu, kdy si ruský důstojník odnesl kohouta, aby si ho u sousedů nechal upéct, žili s vojáky ve shodě. Po jejich odchodu se však objevilo nové nebezpečí, projevil se odpor Poláků vůči Čechům, a to i ve škole. Záhy po přechodu fronty začala opět výuka. Všechny děti měly zameškaných několik let vzdělání. Kdo uměl alespoň trochu číst a psát, šel hned, stejně jako pamětnice, do druhé třídy, aby se zmírnil nápor na první třídy. Asi po měsíci však do třídy rázně vešla paní učitelka, řekla, ať se přihlásí české děti, a oznámila jim, že mají jít domů. „Tak jsme tedy šly,“ říká dnes se smíchem Marta Tothová. Po stížnostech rodičů na úřadech se děti do školy nakonec mohly vrátit. Následovaly ještě horší události, Marta Tothová vzpomíná na hrůzy prožité pod peřinou: „Začaly řádit polské bandy. Dvakrát nás okradly, vždycky chodily v noci. Když k nám přišly podruhé, tak se naši rozhodli, že Polsko opustíme. Oni mi vysypali učení z tašky a sebrali mi ji, protože byla kožená. Měla jsem ji ještě po sestře, která začala chodit do školy před válkou. Potom jsem říkala: Já už do té školy nepůjdu, když nemám tašku, zůstanu doma… Sebrali, co se jim hodilo, oblečení, povlečení, látky, kdo měl, nebo když měl někdo pěkný kožich, co se jim hodilo… Lidé to nahlásili a pak to přišli ti samí vyšetřovat, lidi je poznali, byli to jedni a titíž ve dne a v noci, akorát převlečení.“

Útěk do Československa

Pospíšilovi zabili prase, vyudili maso a připravili klobásy na cestu. Napekli chléb a jen s peřinami se nechali odvézt na připravený vlak. Marta Tothová si již nepamatuje, kdo cestu organizoval, ale domnívá se, že existoval plán na hromadný útěk a organizoval ho někdo z polských Čechů. Mnoho lidí ještě cestou na vlak Poláci přepadli a obrali o zbytek majetku. Vlak s nákladními vagony plnými rodin často zastavoval a museli neustále někoho uplácet, aby se mohlo pokračovat v cestě. Jeli několik dní a oddechnout si mohli až po příjezdu do Katovic, kde se jich ujal Československý červený kříž. Nějakou dobu Pospíšilovi strávili u příbuzných v Liberci. „Připadala jsem si jako v Jiříkově vidění,“ popisuje pamětnice svou reakci na výstavní město plné velkých elektrifikovaných domů. Poté odjeli s částí polských Čechů do Teplé u Mariánských Lázní.

Nový domov se starými obyvateli

Marta Tothová vzpomíná na příjezd do Teplé: „Vyložili nás na nádraží. Pozvali nás na oběd. Poprvé jsem jedla knedlíky, říkala jsem si, co to je za bílou nedopečenou housku? Ale jak jsme byli vyhládlí, tak nám strašně chutnalo. Potom nás Němci odvezli na vozech do vsi Služetín. Tam jsme s několika rodinami bydleli ve škole. Nosili nám potraviny a maminky vařily. Tatínkové chodili po vesnicích a vyhledávali si hospodářství, ale to tu ještě všude byli Němci.“ Adolfovi i ostatním se zalíbila ves Rankovice. K většině místních Němců se tak na zimu 1945 nastěhovali polští Češi. Pospíšilovi bydleli ve vyhlédnutém statku spolu s rodinou majitele Richarda Heidela. Mohli si brát z jejich zásob a žili vedle sebe pokojně. Jeden z bratrů Heidelových uměl trochu česky a s jeho pomocí mezi sebou komunikovali. Krmili spolu dobytek a Adolfa seznamovali s místním postupem zemědělských prací a obsluhou strojů. Statek Richarda Heidela patřil k nejvýstavnějším a hospodářství měl nejvíce mechanizované. Vlastnil mlátičku, sekačku, čerta na dobývání brambor, zatímco Adolf byl z Polska zvyklý pouze na pluh, kosu a motyku. Vše se s nadšením učil. V roce 1946 si Heidelovi museli zabalit zavazadla vážící maximálně padesát kilogramů na osobu a Adolf je na voze odvezl do sběrného tábora u Teplé, odkud byli odsunuti do Německa. Celé Rankovice tak kompletně vyměnily své obyvatele. Místní škola zůstala zavřená a děti docházely každý den do Teplé. Marta Tothová měla stejně jako ostatní příchozí z Polska ve škole velké problémy. Denně zůstávali po škole a doučovali se, co zameškali.

Konec hospodaření

Pospíšilovi se o politiku nestarali. V dramatických dnech února 1948 Marta Tothová nevěděla, co se děje. Neznala slovo stávka. Se smíchem vzpomíná na výsledek voleb do Národního shromáždění v květnu 1948: „Tenkrát připadaly v úvahu dvě možnosti, buď komunistická strana (jednotná kandidátní listina Národní fronty byla v té době plně pod kontrolou komunistické strany), nebo čistý papír, aby nebyl jen tak jeden volební lístek. A v té naší vesnici, nevím kolik procent, ale strašně moc, přes šedesát procent, bylo bílých lístků. Tak vím, že mně potom ve škole nadávali do kolaborantů.“ Brzy Rankovičtí museli volit mezi vstupem do Jednotného zemědělského družstva, nebo do Státního statku. Rozhodli se pro statek. Marta Tothová odešla studovat do Karlových Varů střední sociálně zdravotní školu, ze které po školské reformě vzniklo učitelství pro předškolní děti a zdravotní škola. Vychodila tedy zdravotní školu a dostala na výběr z několika umístěnek. Vybrala si Sokolov, kde začala pracovat v nemocnici jako zdravotní sestra na chirurgickém oddělení. Vzpomíná, jak kolektivně státem organizovaná zemědělská výroba v Rankovicích zničila místní hospodářský potenciál a připravila tak jejímu otci ty nejhorší chvíle. Lidé utíkali za lepším živobytím. Zkušenost ani nasazení se necenily. Adolf neznal nic jiného než práci v zemědělství a měl ji rád, miloval zvířata. Vydržel pracovat pro Státní statek, do jehož vlastnictví přešel všechen nemovitý majetek, hospodářská zvířata i stroje, až do roku 1964, kdy uznal, že dál je tato práce neuživí. Odchod a podřadná práce kopáče jej zasáhly mnohem více než útěk z rodného Ignacówa.