Poláci chtěli svou zem po válce očistit, a tak jsme odešli. A teď mám jenom zbožné přání, aby lidé nemuseli stále utíkat
Adolfu a Amélii Pospíšilovým se 27. února 1934 narodila druhá dcera Marta. Rodina bydlela v obci Ignaców u Zelówa v Polsku. V oblasti žilo polské, české, německé a židovské obyvatelstvo. Češi tvořili víceméně uzavřenou komunitu evangelického vyznání. Rodina musela po obsazení Polska odvádět výtěžky ze svého malého hospodářství. Školy zůstaly otevřené pouze pro německé děti a Čechy, kteří se přihlásili k německé státní příslušnosti. Počátkem roku 1945 německé obyvatelstvo prchalo před přicházející Rudou armádou. Po jejím odchodu se všichni Češi začali setkávat s nenávistí Poláků. Děti byly načas vyloučeny z vyučování a začala se množit přepadení. Pospíšilovi se po druhé noční loupeži rozhodli pro odchod do Československa. Pouze s peřinami se dostali s pamětnicí a jejími třemi sourozenci nákladním vlakem plným českých rodin do Katovic. Nějaký čas zůstali u příbuzných v Liberci a poté je odvezli do Teplé u Mariánských Lázní. Místní Němci je museli živit a příchozí si mohli vybrat, kde chtějí bydlet. Pospíšilovi se nastěhovali na statek Richarda Heidela v Rankovicích. Bydleli společně několik měsíců. Po vysídlení německého obyvatelstva jim zůstalo velké a moderně vybavené hospodářství. V roce 1948 dostali dosídlení polští Češi, kteří zabydleli většinu usedlostí v Rankovicích, na výběr, zda založí Státní statek, nebo Jednotné zemědělské družstvo. Špatné hospodaření založeného statku, do jehož vlastnictví připadl veškerý nemovitý majetek, vybavení hospodářství a dobytek, donutilo většinu lidí k odchodu, neuživili se. V té době již pamětnice pracovala jako zdravotní sestra na chirurgickém oddělení v sokolovské nemocnici, kam dostala umístěnku po studiu zdravotnické školy.