Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Totušková (* 1926)

• narodila se 25. září 1926 v Litomyšli v chudé rodině lakýrníka

• otec se za protektorátu zapojil do protinacistického odboje

• v letech 1941 až 1945 byl vězněn v Terezíně a v Buchenwaldu

• ve čtrnácti letech odešla do zlínské Baťovy školy práce a podporovala matku a sourozence

• v listopadu 1944 zažila bombardování Zlína

• pracovala jako kreslička ve stavebním oddělení Baťových závodů

• vzala si architekta Miloše Totuška a měla s ním tři děti

• manžel byl ředitelem Stavoprojektu ve Zlíně, po srpnu 1968 byl z místa sesazen

• až do důchodu pracovala ve zlínských vodárnách jako kreslička

• byla členkou Klubu absolventů Baťovy školy práce

Hana Totušková, za svobodna Novotná, se narodila v roce 1926 a vyrůstala v chudé domácnosti, která ale byla čistá a spořádaná, a vládly tam pěkné vztahy. Bydleli v Litomyšli v jedné světnici v bývalém katově domě. Bylo to velké stavení, kde žilo několik rodin. Tatínek byl lakýrníkem a písmomalířem. Když neměl práci, dostávala rodina od obce žebračenky. „S tou poukázkou mamina chodila do vybraného obchodu a mohla si na ni koupit třeba kilo cukru, kilo soli nebo jednu cikorku,“ vzpomíná Hana Totušková.

Její výchovu ovlivnila babička, která bydlela ve vedlejší světničce. „Byla to úžasná babička. Maminka měla pořád hodně práce, ale babička si na nás děti vždycky udělala čas. Naučila mě básničky, písničky, vyprávěla mi o polednici, o Karkulce. Knížky jsme tehdy doma neměli. Naučila mě modlit se. V neděli odpoledne mě někdy brávala do kina. Měla mě vždycky na klíně, aby za mě nemusela platit. Kino měla babička moc ráda,“ vzpomíná pamětnice.

S babičkou chodila k sousedce v zimě drát peří. „Vždycky odpoledne navařila kafe, přišly ženské a draly. My děti jsme se musely opatrně pohybovat, aby jim to peří nelítalo po světnici,“ vzpomíná na předškolní léta za první republiky.

Otcovo zatčení

Její otec, František Novotný, za války působil v protinacistickém odboji. Byla to dělnická organizace, Hana Totušková si však už nepamatuje, co konkrétně dělal. V roce 1941 byl zatčen. „Byla sobota, já jsem se zrovna koupala v neckách. Přišli četníci a ptali se, kde je tatínek. On zrovna natíral nějakému známému okna. Tak jim maminka řekla, kde je. Četníci nám řekli, ať se pak přijdeme na hejtmanství s tátou rozloučit,“ vzpomíná.

Hana Totušková s maminkou uháněly k četníkům. „Jeden četník mě poslal, abych šla k jeho paní se vzkazem, aby pro tatínka poslala hrnec kafe a chleba, aby něco snědl. Druhý den ho odvezli na gestapo do Pardubic, potom do Prahy. A pak byl převezen do Terezína, po roce ho poslali do koncentračního tábora v Buchenwaldu, kde byl do května 1945,“ vypráví. V prvním dopise požádal o německý slovník a čisté oblečení, protože ho zadrželi v pracovních šatech, které byly celé od barev. „Maminka mu balík poslala, ale on ho nedostal. Domů mohl psát jen německy a také maminka musela odesílat dopisy v němčině. Chodila za jedním hodným Němcem, který měl českou ženu a ten jí dopisy překládal,“ říká.

V Baťově škole práce

Téhož roku v srpnu odešla Hana Totušková do Zlína. V Baťově obchodě v Litomyšli si všimla cedule, že u Bati ve Zlíně přijímají děvčata, že tam mohou chodit do školy, přitom pracovat ve fabrice a vydělat si peníze a být soběstačná. „Napsala jsem do Zlína žádost o přijetí. Byla jsem pozvaná k přijímacím zkouškám a byla jsem přijata do Baťovy školy práce,“ říká. Matce do Litomyšle posílala peníze, které jí pomohly přečkat válku. „Musela jsem o to ale požádat. Bylo zvykem, že výdělek se po odečtení peněz za ubytování, stravenky a kapesného, které bylo, myslím, pět korun na týden, ukládal. Tak mi to povolili a já jsem mohla maminku podporovat. Spořit bylo u Bati úžasně výhodné, protože úrok byl deset procent,“ říká.

Bydlela v internátu, kde jich bylo na jedné světnici dvacet dívek. O nedělích chodily do kostela, do kina, na procházky do lesa. Zaučovaly se v gumárenské dílně, kde se vyráběly gumáky. Pak také vyšívaly na na šicím stroji dírky na knoflíky na papučích. Pracovaly také v dřevákové dílně.

„Musela jsem vždycky přijít do práce dříve. Měla jsem takovou mašinu, kterou jsem vypalovala do těch dřeváků značku. Muselo to být ale pořádně rozžhavené. Jednou jsem přišla trochu později a neměla jsem to ještě pořádně rozžhavené. Mistr zjistil, že mi to správně nevypaluje. Sebral všechny ty špatně označené dřeváky, přišel ke mně a hodil mi je na hlavu. To bylo strašné. Říkal:´Ty nevíš, holka, že nesmíš pokračovat ve špatně započaté práci? Když ti to nefunguje, musíš zastavit kruh a řešit to.´ Když jsme pás zastavily, tak se nad námi rozsvítilo červené světlo, mistr hned přiběhl a zjišťoval, co se děje. A když se pak nesplnila norma, dostaly jsme pokutu, protože i mistr měl míň peněz,“ popisuje práci v továrně. Výplaty tehdy zaměstnanci brali každý týden. Na první výplatu dostala 420 korun.

Bombardování Zlína

V listopadu 1944 pracovala v rozpisovacím oddělení stavebního odboru. Společně s dalšími děvčaty vypisovala pro stavbyvedoucí žádanky na materiál, který potřebovali při stavbách. Když se 20. listopadu ozvaly sirény, byla právě v práci. „Měly jsme stroje nosit do krytu, já jsem tehdy místo toho dala svůj stroj pod stůl a přikryla ho pláštěm. Velitel civilní obrany nám řekl, že se blíží od Vídně americká letadla, že se musí urychleně vyklidit fabrika. Spolu s dalšími děvčaty jsme uháněly ven. Doběhly jsme na takový kopeček, ze kterého byl krásně vidět Zlín. To byl hukot, to bylo letadel! Poslední letka, bylo to dvanáct letadel, se otočila a vrátila se nad továrnu. A začaly se sypat bomby. Bylo to jako když otevřete krabičku zápalek. A začalo to bouchat. Rachot, kouř. Byly jsme hrozně vyděšené. Rozběhly jsme se přes zorané pole dolů a schovaly jsme se pod dřevěný mostek. Seděly jsme tam jako kuřata v řadě a třásly jsme se,“ vzpomíná.

Mnohé budovy byly těžce poničené. Mrakodrap nálet jako zázrakem přečkal. Jen byla vymlácená okna. „Všude bylo strašně moc skla. Druhý den jsme přišli do práce, uklidili střepy a museli jsme začít pracovat. Ale nebylo sklo, okna byla zatlučená lepenkou a všelijakými deskami. Někteří zaměstnanci přinesli z domu kamínka. Nefungovalo topení, nebyla elektřina ani plyn. Dole před budovou byla hromada uhlí a dřeva, tam jsme si vždycky nabrali do tašky a nahoře si topili,“ popisuje.

Když se uvolnilo místo na stavebním odboru u architekta Vladimíra Karfíka, který postavil slavný mrakodrap a mnoho významných budov ve Zlíně, přihlásila se. Byla přijata a zaučila se jako kreslička. „Tehdy jsem dělala v manipulaci. Mistr mě nechtěl pustit. Tak jsem pořád znovu prosila. Po deseti dnech ho to přestalo bavit a přestup mi podepsal,“ vzpomíná. Osvobození zažila v Litomyšli. Na konci roku 1944 vážně onemocněla a závodní lékař jí povolil stonat doma. Tak mohla s matkou a bratry přivítat otce, který se na konci května 1945 vrátil z koncentračního tábora.

Návrat otce z koncentráku

„Neměli jsme o tatínkovi žádné zprávy. Do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli se vrátí. Přijel později, protože v Buchenwaldu, který osvobodili Američané, řádil tyfus a byla tam karanténa. Byl ve strašném stavu. Vážil asi 47 kilo. Měl vyražené zuby, neměl nehty, byl strašně zbědovaný. Byli jsme ale všichni nesmírně šťastni, že ho máme doma,“ říká Hana Totušková.

Po válce se rodiče přestěhovali. Katovo stavení v Litomyšli bylo zchátralé a zatékalo tam. Když její rodiče požádali o jiný byt, město jim nabídlo, ať se přestěhují do pohraničí, kde byla spousta volných domů po vyhnaných Němcích. Maminka paní Totuškové to rezolutně odmítla. S dceřiným přispěním rodiče koupili na splátky malý domek.

Otec také dostal odškodné za to, že byl v koncentráku. Zpočátku vystřídal několik zaměstnání. Mimo jiné byl vedoucím uhelných skladů. „V roce 1947 byla velmi krutá zima. Nebylo čím topit, děti měly uhelné prázdniny. Ani v nemocnici nebylo uhlí. A tatínek udělal ve skladech pořádek a odvezl do nemocnice všechen uhelný prach. Jeho nadřízení to brali jako hrozný prohřešek. Musel to zaplatit a byl vyhozen. Nakonec nastoupil do podniku Vertex, kde se vyráběla skleněná vlákna a různé izolační materiály pro stavebnictví,“ vzpomíná.

Otec byl přesvědčený komunista. Straníky, kteří si hleděli hlavně kariéry a výhod, nemohl vystát. „Všem těm tajemníkům a funkcionářům říkal rudá šlechta. Pamatuji si, když jsem přijela ze Zlína, maminka mě prosila, abych s tatínkem nemluvila o politice, protože hrozí, že ho trefí šlak,“ říká. Když bratři vyrostli, maminka nemohla sehnat slušnou práci. „Pro manželky papalášů byla teplá místečka na úřadech, maminka musela u dráhy umývat vagóny a záchody. Nakonec šla také do Vertexu, kde pracovala ve skladu.“

Svatba s Milošem Totuškem

V roce 1948 odešla Hana pracovat do Luhačovic, kde se zakládala pobočka Krajského architektonického ateliéru a nastoupili tam hlavně mladí architekti ze Zlína. Pracovala jako kreslička v ateliéru absolventa Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, Miloše Totuška. O dva roky později měli svatbu. Když se ve Zlíně zakládal Stavoprojekt, přestěhovali se zpátky do Zlína. Totušek tam byl ředitelem. Po politických čistkách byl kvůli nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 z ředitelského místa vyhozen. Dál ale ve Stavoprojektu dělal hlavního architekta. Ve Zlíně postavil řadu významných budov, mimo jiné sportovní halu. Manželům se narodil syn a dvě dcery. Po mateřské Hana Totušková nastoupila jako kreslička v projekčním oddělení zlínských vodáren. Její manžel zemřel po třetím infarktu v roce 1983, bylo mu 60 let.

Hana Totušková chodila pravidelně na setkání Klubu absolventů Baťovy školy práce a hrdě si připomínala odznak, který studenti nosili. „Jsem vděčná za školu u Baťů. Naučila jsem se tam pracovat, vážit si práce, dělat všecko poctivě a dobře. Naučila jsem se tam i hospodařit a šetřit peníze. K tomu jsem měla spokojenou rodinu. A to považuji v životě za nejdůležitější.“