Hana Totušková

„Po osvobození v pětačtyřicátém jsme na tatínka čekali. Nevěděli jsme nic. Byla tam karanténa. Buchenwald osvobodili Američané a řádil tam tyfus. Takže jsme měli opravdu strach. Když se pak tatínek konečně vrátil, byl ve strašném stavu. Vážil jenom 48 nebo 47 kilo. Hubený, zuby měl vyražené, nehty neměl. Na nohou taky. Při výsleších jim strkali něco pod nehty, mučili je. Byl hrozně zbědovaný.“

„Pak jsem pracovala v dřevákové dílně, tam se vyráběly dřeváky. A musela jsem vždycky přijít dřív do práce. Měla jsem takovou vysokou mašinu, tam bylo takové kopýtko. A když dřeváky popojížděly na kruhu, tak jsem musela ten dřevák vzít, nasadit na to kopýtko a zespodu vypálit značku a číslo. Ale muselo to být rozžhavené. Jednou jsem přišla trochu později a neměla jsem to ještě pořádně rozžhavené a pořádně se to nevypálilo. Mistr to zjistil, vzal všechny ty špatně označené dřeváky, přišel ke mně a hodil mi je na hlavu. Bylo to strašné. Říkal: ´Ty nevíš, holka, že nemáš pokračovat ve špatně započaté práci? Když ti to nefunguje, musíš zastavit kruh.´ Když jsme pás zastavili, rozsvítilo se nad námi červené světlo. Mistr hned přiběhl, co se děje. Když se nám třeba pokazil stroj, hned poslal pro mechanika. Pak jsme platili pokutu. Měli jsme splnit třeba dva tisíce párů za den, a když bylo nějaké zmeškání a nesplnila se předepsaná kvóta, tak i mistr měl méně peněz. A nám pak srazil něco z výplaty. Výplaty jsme měli každý týden. Na první výplatu jsem dostala 420 korun. To bylo za týden spousta peněz.“