„Privatizace Fatry byla věc, která se nám totálně rozjela směrem, kterým jsme nechtěli a neplánovali. Zvolili jsme strategii, že jsme všem zaměstnancům Fatry koupili kupónové knížky. Předpokládali jsme, že Fatra bude akciová společnost se strukturou zaměstnaneckých akcií. Přišel ale Viktor Kožený a zbyl nám z toho rozbitý domeček z karet. Sice jsme dostali všechny body, nicméně na privatizaci to nestačilo a Fatru skoupily v prvním kole investiční fondy. Zájem o Fatru vyhnal cenu akcií neuvěřitelně vysoko. Mí kolegové zaměstnanci dostali za jednu knížku, když ji prodali, sto dvacet pět tisíc korun. Do ředitelny za mnou chodily manželské páry s kyticemi a děkovaly mi. Za dvě knížky dostali dvě stě padesát tisíc, což bylo počátkem 90. let hodně peněz. Já jsem svou knížku neprodal. Co by to bylo za ředitele, kdyby se zbavoval akcií firmy, kterou řídí. Později jsem dostal nějakou zbytkovou hodnotu asi tisíc čtyři sta korun. Na privatizaci Fatry jsem tedy finančně nevyhrál. A když to celé zjednoduším, tak za těch patnáct let, co jsem byl ředitelem, jsem prošel rukama pěti vlastníků.“
„V roce 1970 začaly prověrky. Nás vyloučili ze strany. Ve Fatře to mělo zajímavý průběh. Mé kolegy průmyslováky nebo absolventy gymnázií, kteří neměli vysokoškolské vzdělání a takzvaně se namočili, vyhodili z technických funkcí a museli pracovat manuálně. Nás vysokoškoláky z oddělení vývoje a ekonomického úseku potrestali výrazným snížením platu. Tehdejší ředitel Mika nás asi zachránil před lopatou, když prohlásil, že je potřeba, abychom vrátili společnosti peníze, které do nás investovala dělnická třída.“
„Ve Fatře v Napajedlích jsme to (Občanské fórum) zakládali technici. Zajímavé bylo, že jsem tenkrát skončil téměř jako Lenin při Velké říjnové revoluci, protože jsem mluvil z traktorové vlečky. Do Fatry tenkrát přijeli studenti a vyprávěli nám, co se chystá. Načež na tu vlečku vystoupil jeden dost velký prevít a aktivní komunista, a začal organizovat ve Fatře revoluci. To mi hodně pilo krev. Tak jsem vylezl na tu vlečku a řekl: ‚Lidi, neblázněte, přece nebudete dělat s někým, kdo nás tady dvacet let normalizoval.‘ Skončilo to obrovským aplausem. Tehdy začala má výraznější pracovní kariéra, protože už začátkem roku 1990 mě ředitel jmenoval technickým ředitelem.“
Představy o privatizaci Fatry rozbil Viktor Kožený jako domeček z karet
Jaroslav Toufar se narodil 19. března 1941 ve vesnici Hvozdná na Zlínsku. Vyrůstal v Napajedlech v kolonii gumárenského a plastikářského závodu Fatra, který vybudoval Baťův koncern. Matka tam pracovala jako dělnice, otec se postupně vypracoval na vedoucího provozu. Po chemické průmyslovce vystudoval Jaroslav Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. Poté nastoupil ve Fatře do oddělení technického rozvoje. V naději, že přispěje k reformě komunistické strany, se stal jejím členem. Po invazi armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se zapojil do protestů proti vstupu vojsk do Československa. Při prověrkách v roce 1970 byl ze strany vyloučen. V listopadu 1989 zažil masové demonstrace proti totalitnímu režimu v Praze. V Napajedlech se aktivně účastnil převratu v národním podniku Fatra. V letech 1990 až 2005 byl ředitelem Fatry. Žil v Napajedlech. Jaroslav Toufar zemřel 29. července roku 2023.