„Sověti, když přišli, tak jsem čuměl jak vyvalenej. Měli zajímavý auta a ty auta měly bachratý kola, co do šířky. Tady se takový kola nevyskytovaly. To se mi líbilo. Pak měli Jeepy, to se mi líbilo taky. A pak měli auta, co sebrali Němcům, a v nich přijeli z Ukrajiny až sem do Kutné Hory. Němci je často opustili, ani je nepoškodili, protože jim docházel benzín. U těch Zpěváků stál Opel, úplně hnědý, naleštěný, po nějakém továrníkovi z Německa, ale vykonal cestu ke Stalingradu a zpátky, jestli nebyl na kratší trase. A přijel s Rusama do Čech a já jsem u toho auta stál, koukal jsem, jak má krásnej tachometr, a ten budík druhej, z krémové hmoty. Později jsem se dozvěděl, že když rozsvítí světla, tak ty tachometry – ne ručičky a čísla, ale celý zářej. To bylo z průhledného materiálu, krémového, a celé to zářilo. Nebudu zabíhat do techniky, protože to by vás nezajímalo, ale jak jsem u toho auta stál, tak přišli čtyři mladý kluci ruský, kolem dvaceti let, neměli žádný tílka jako my, jsme opatrný, abychom nenastydli, oni byli otužilí. Usměvavý, možná trochu poblouzněný alkoholem, ale nebyli ožralý. Dělali srandu a jeden mi povídá rusky: ‚Chačiš kušať?‘ Já mu nerozuměl, ale ze slušnosti jsem kývnul hlavou a on mi vrazil kus rohlíku nebo housky do ruky, chleba to nebyl, oni měli komisárek. A jak jsem stál u těch vojáků, tak jeden mi dal housku a druhej, aby ho trumfnul, tak povídá: ‚Chačiš jechať?‘ A na to jsem čekal a už jsem byl v autě.“
