Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Ťoupalík (* 1940)

• narodil se 8. června 1940 v Hlubokém Dole u Kolína

• vychovávala ho babička

• vystudoval střední průmyslovou školu

• pracoval 31 let v tabákovém průmyslu v Kutné Hoře

• shromáždil rozsáhlou sbírku automobilů využívanou filmaři

Milan Ťoupalík je celoživotní sběratel historických vozidel. Díky svému koníčku se koncem sedmdesátých let stal dvorním dodavatelem historických aut pro československé filmaře. Občas se i objevil na plátně či obrazovce za volantem některého ze svých vozů.

Narodil se na počátku června roku 1940. Jeho maminka zemřela při porodu a o malého Milana se tak od té doby starala babička z maminčiny strany. „Už jako malého mě babička učila, jakou mají cenu peníze a co všechno musíme v obchodě prodat, abychom měli na jídlo,“ vzpomíná na babičku Milan Ťoupalík.

Stál tam krásný Opel

S koncem války se v Kutné Hoře, kde s babičkou žil, začali objevovat vojáci. Nejprve prošli vyčerpaní, starce připomínající Němci, poté už dorazila vojska osvoboditelská. S nimi se objevily i různé dopravní prostředky, což zaujalo ani ne pětiletého Milana nejvíc. „Stál tam Opel, krásný, naleštěný, Sověti ho zabavili po Němcích na útěku. Já tam stál, koukal, jak má krásnej tachometr, celé to zářilo,“ vybavuje si auto, které ho zaujalo mezi prvními. Když mu rozjaření Rusové nabídli, že ho v autě svezou, neváhal ani vteřinu.

Na počátku jeho sběratelské posedlosti stál vlek k Jeepu, po kterém toužil, ukrytý v zahradě školy. S obratností sobě vlastní ho vyměnil s ředitelem školy za pomůcku k výuce, po které zase toužil soudruh ředitel. Vlek na jeho zahradě pak byl počátkem jeho sbírky. O tom, že bude jednou majitelem tolika historických vozidel, která nedokáže ani spočítat, se mu tehdy ani nezdálo.

„Jednou si mě ale zavolali komunisti, to už jsem natáčel, a řekli mi, že pokud něco z toho prodám, že na mě hodí zákon o spekulaci, dostanu pokutu, a ještě mě zavřou. No tak jsem je neprodával!“ dodává Milan Ťoupalík se smíchem.

Mám to uskladněné v deseti stodolách a sedmi garážích

Koncem sedmdesátých let se o jeho sbírce historických vozidel dozvěděli v tehdejší československé filmové mece – Barrandově – a otevřely se mu brány do filmového světa. Do kolika filmů zapůjčil svá vozidla, si dneska už přesně nevybavuje, ale ví, že jich bylo opravdu hodně. Namátkou jmenuje například filmy Obecná škola, Fany nebo Muži v naději. V některých filmech se objevil i v malé roli řidiče svého vozu. „Mám to uskladněné v deseti stodolách a sedmi garážích,“ vyjmenovává při marné snaze dopočítat se celkového počtu svých vozů.

Kromě aut je pro něj důležitý i Skaut, jehož je celoživotním členem, a víra v Boha. Se svou manželkou Annou byli sezdáni v církevním sňatku. Je otcem dvou dcer a mladé generaci vzkazuje: „Kdyby všichni lidi dodržovali skautské desatero, nebyly by v životě komplikace.“