Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Touš (* 1929  †︎ 2013)

• narozen 9. listopadu 1929, Pocinovice

• otec Václav Touš (1898–1986) po únoru 1948 převáděl uprchlíky přes hranice, byl zatčen a jako člen skupiny MUDr. Krbec a spol. odsouzen k 14 letům vězení, vězněn na Pankráci, v Kladně, na Borech, v Leopoldově; propuštěn na amnestii v roce 1960

• Josef Touš pomáhal otci s ukrýváním a převáděním uprchlíků, skupina kolem Aloise Suttyho

• zatčeni v dubnu 1950

• odsouzen jako člen skupiny MUDr. Krbec a spol. k 10 letům vězení

• v letech 1950–1955 vězněn na Pankráci a na Jáchymovsku

• po propuštění se vrátil do Pocinovic - práce ve strojní stanici, lesnictví, ve strojírnách v Kdyni

Pomocníci útěků přes železnou oponu 

Poté, co se v únoru 1948 chopila moci Komunistická strana Československa, utíkala ze země řada lidí, kteří nesouhlasili s novým režimem a byli ohrožení perzekucí. Legální emigrace byla záhy po převratu znemožněna, byla zrušena platnost cestovních pasů, hranice byly střeženy pohraničními hlídkami Sboru národní bezpečnosti, postupně byl omezován i přístup do pohraničních oblastí. Proto byla pro emigranty nezbytností pomoc místních obyvatel, kteří dobře znali přírodu a prostředí u hranice. V západních Čechách se našlo mnoho obětavých lidí, kteří byli ochotní riskovat vlastní bezpečí pro pomoc uprchlíkům. Převaděčství bylo v západních Čechách velmi rozšířené, i když převaděči netvořili žádnou organizovanou síť, ve většině případů se jednalo o jednotlivce, kteří bydleli u hranice a znali dobře prostředí. Obrátili se na ně známí, kteří měli po únoru 1948 potíže, hrozilo jim zatčení apod. A tito lidé se jim rozhodli pomoci a převedli je do Německa. Někdy se pak utvořila malá skupina, která převáděla lidi na základě doporučení známých, popř. se zapojila i do další protikomunistické činnosti. Takto se k převádění dostala také rodina Toušů z Pocinovic. Podobných případů bylo na Domažlicku více – hodně převáděli lidé z Mrákova, skupina kněží kolem P. Antonyho a Václava Dvořáka z Domažlic a Všerub a další.

Na samotě

Toušovi bydleli a stále bydlí na samotě u lesa, kde se říká „U Vítků“, ve vesnici Pocinovice na Domažlicku, nedaleko hranice. Měli středně velké hospodářství. Odlehlosti statku využívali již za války, ke konci války na samotě skrývali šest uprchlíků z koncentračních táborů, kteří zde byli v bezpečí. Podmínky k převádění měli tedy velmi příznivé. Do převádění se zapojil hlavně otec Václav Touš a syn Josef, který o jejich činnosti vypráví. „V dávné historii staří Chodové hlídali hranice od vnějšího nepřítele. A my jsme se také potulovali po hranicích. Já tolik ne, protože jsem byl ještě mladý, ale můj otec. Můj otec tím, že to tady znal, pomohl hodně lidem. Bylo to obráceně: Chodové chodili po hranicích a byli za to odměňováni panovníkem. My jsme také byli odměněni, ale za to, že jsme hledali díru v železné oponě – ven.“

Josef Touš se narodil 9. listopadu 1929 a celý jeho život je spojen s rodnými Pocinovicemi. Zde absolvoval základní školu, v nedaleké Kdyni měšťanskou školu a v Horšově u Horšovského Týna vystudoval zemědělskou střední školu. Protože neměl další sourozence, byl rodiči veden a vychováván k tomu, aby jednou převzal rodinný statek v Pocinovicích. Sedlákem se ale pod vlivem událostí nikdy nestal.

Po únoru 1948 se na Toušovy začali obracet jejich známí, kteří měli potíže, a Václav Touš je převáděl do Německa. Byli opatrní a převáděli jen své známé a lidi, které jejich známý doporučil. „V žádným případě se nepomohlo někomu, kdo neměl doporučení. To bysme byli shořeli jako papír, hned. Protože chodili různí konfidenti a podobně. Zkoušeli to všelijak: ‚Heleďte, vy jste tady… Jak jsou daleko hranice?‘ Ty převody se uskutečnily jedině na základě doporučení lidí, s kterými se otec znal.“ Důvěryhodná osoba, která se za uprchlíka zaručila, jej většinou také přivedla. Samotný přechod hranice se konal vždy v noci. „V té době to ještě bylo poměrně volné, zátarasy nebyly, a tak stačilo vytipovat si, když přešla hlídka (pohraničníků). A při velké opatrnosti se dalo přecházet tam, kde to otec znal.“

Pocinovice neležely přímo u hranic ani později v hraničním pásmu, v období protektorátu se jednalo o poslední vesnici protektorátu. Otec pamětníka, Václav Touš, oblast u hranice dobře znal a mohl tudy provádět lidi, protože usedlost dostala v roce 1947 v období velkého sucha přidělenu louku v bývalých Sudetách.

Agenti

Takto převedli také Aloise Suttyho, který byl snoubencem dívky z Pocinovic a její otec se za něj přimluvil. Sutty se ale stal v Německu agentem-chodcem, vrátil se do Československa a zorganizoval malou skupinu. Převáděl agenty do Československa i emigranty do Německa. Skrýší a přestupním bodem byla právě Toušova usedlost. Přes jejich dům prošlo mnoho uprchlíků i agentů, Josef Touš neví ani přesný počet, ani jména. Přes jejich dům procházel např. i mediálně známý agent-chodec Dvořáček, kterého přivedl další agent Ševčík.

Sutty spolupracoval také s klatovskou skupinou Jiřího Krbce a Františka Wiendla, která rovněž převáděla přes hranice a prováděla další činnosti proti komunistické moci (letáky).

Převaděčská síť fungovala až do roku 1950. Tato činnost byla možná, protože až do roku 1951 nebyly ještě na hranicích elektrizované ani drátěné zátarasy a hlídkám SNB se převaděči při dobré znalosti terénu a patřičné opatrnosti dokázali vyhnout. Toušovi nebyli odhaleni při převádění.

Přestřelka v domě

Skupina byla odhalena v dubnu 1950 kvůli prozrazené misi agenta majora Rachače, který přišel do republiky právě přes Pocinovice. Rachač měl nějaký úkol v Praze, potom se měl vrátit do Pocinovic, kde na něj u Toušů měl čekat Sutty a převést ho zpět do Německa. Rachač byl ale chycen a místo něho přišla k Toušovým StB, která zde na Suttyho připravila past. Sutty přišel až do domu, než byl překvapen estébáky, došlo k přestřelce, při které byl zraněn Sutty i jeden příslušník StB. Nakonec byl agent zatčen. Pamětník vzpomíná: „Když jsem přišel domů, tak byla u domovních dveří ustřelená klika.“

Spála a slušný bachař

Následně byli na Velikonoce roku 1950 zatčeni Toušovi. Nejprve byli převezeni do Prahy, kde byli vyslýcháni v nechvalně známém Domečku, další vyšetřovací vazba probíhala na Pankráci a v Klatovech. „Tam jsem prožil dost kruté období. Dostal jsem spálu a měl jsem obrovské horečky. Přivolaný lékař nařídil: do nemocnice; měl jsem vysoký horečky, úplně v agónii. A estébáci řekli: ‚Nikam. Do žádný nemocnice.‘ Takže jsem se kurýroval aspirinem, to bylo všechno. A věřte nevěřte, byl tam bachař, nějaký Václav Suchý, a ten jediný, abych nemusel pít vodu nachytanou v klozetu, to byla nejlepší voda, jinak tam stál džbán dlouho, to jsem byl na samotce kolik měsíců, tak Suchý vždy přišel v noci a povídá: ‚Máš co pít?‘ A přinesl mi velký hrnek černýho kafe. (…) A nosil mi také aspirin, protože jsem měl ty obrovské horečky asi šest neděl.“ Po nemoci se dostavily vředy a bachař opět pomáhal, nosil obvazy, masti. I mezi bachaři se našli slušní lidé.

Josef Touš nezažil kruté výslechy jako vězni, kteří prošli Uherským Hradištěm. Kromě několika facek nebyl nijak týrán. Důvodem asi bylo, že StB již měla k jejich případu veškeré informace a nepotřebovala z něj nic „vytlouct“. Vše bylo prozrazeno již dříve.

Monstrproces 

Ze skupiny doktora Krbce v Klatovech a Toušových byla vytvořena jedna protistátní skupina a v prosinci 1950 se v Klatovech konal velký proces, ve kterém byl Alois Sutty odsouzen k trestu smrti, další tresty byly od deseti let vězení po doživotí. Václav Touš byl odsouzen k odnětí svobody na 14 let a Josef Touš na 10 let. Protistátní skupina byla vytvořena uměle, Josef říká, že se seznámili až na lavici obžalovaných. Zatímco v Pocinovicích působili jen Toušovi a František Cvachovec, klatovská skupina byla větší. Shodou okolností využívali v prvním období po roce 1948 Václav Touš a František Wiendl stejnou cestu přes hranice, později převádění převzal Sutty, který byl také hlavním pojítkem obou skupinek. Soudní jednání bylo skutečným monstrprocesem, kterým se zabýval místní tisk a přenášel ho rozhlas jako výstrahu. Zasedání soudu bylo veřejné, ale mohli se ho účastnit jen vybraní lidé.

Kriminál a uran

Po soudu byli odsouzení převezeni do Prahy na Pankrác, kde je speciální komise rozdělily. Starší odsouzení byli posláni do pevných věznic nebo na vnitrozemská pracoviště – např. Václav Touš krátce pracoval na stavbě v Plzni a na dolu na Kladně. Potom byl vězněn v Leopoldově, odkud byl propuštěn až na amnestii v roce 1960. Josef Touš strávil pět let v jáchymovských uranových dolech. Prošel lágry Eliáš na Jáchymovsku, Svatopluk na Slavkovsku a Prokop, odkud byl v květnu 1955 podmíněně propuštěn. „Jáchymovskem prošlo, myslím si, tak sto tisíc lidí. Já jsem přišel do Jáchymova v prosinci 1950 a už jsem měl číslo 11970. Už v roce 1950 a to trvalo do roku 1960!“ Pracoval tam na šachtách, dva roky sbíječkou dobýval uran a potom pracoval jako důlní zámečník a dělal i jiné práce, např. svářel vozíky. Pamětník vzpomíná, že později již vězni často nepracovali přímo s uranem, tuto práci dělali civilní zaměstnanci, protože byla dobře placená, a oni si chtěli vydělat.

Domů

Josef Touš byl podmíněně propuštěn v roce 1955, propuštění ale předcházelo vyšetřování. „Matka žádala o moje podmíněné propuštění. To přišlo na prokuraturu do Karlových Varů a ti to postupovali až na tábory, kde osvětoví pracovníci, bachaři, zvali vězně, potrestané, na takový pohovor. A na jaře 1955 mne taky pozvali. A tak mi kladli různé otázky. (…) On mi povídá, jestli čtu noviny. Já jsem říkal: ‚Jo. Noviny čtu, beru Rudý právo.‘ – ‚A copak tam píšou?‘ Já říkám: ‚Pane osvětový, to víte, dneska je sobota a to se dělá generální úklid a to na noviny není čas.‘ Tak se uspokojil. (…) A další otázka byla: ‚Co budete dělat, když budete propuštený?‘ A já jsem povídal: ‚Víte, pane osvětový, já jsem vyšel ze zemědělství a já bych v zemědělství rád pracoval.‘ A on povídá: ‚To je dobře. A teď ta družstva se tvoří. Jak se díváte na naše družstevnictví?‘ A já mu povídám: ‚Víte, pane osvětový, družstevní myšlenka jako taková je jedinou cestou, jak našemu zemědělci pomoct.‘ Ono to bylo takové šalamounské, já jsem myslel družstevní myšlenku jako takovou – svépomocné družstevnictví, jak se sdružovala strojní a různá družstva a pomáhala si. Ale on myslel kolchozy. A tak byl úplně spokojenej.“ Poslední otázka pohovoru ale byla, jestli by Touš byl ochoten bojovat za lidově demokratický stát, když půjde na vojnu. Tehdy řekl, že to by asi nemohl, a tím si pohovor pokazil. Nakonec ale přesto byl podmíněně propuštěn.

Na vojnu Josef Touš nešel. Protože v roce 1955 už neexistovaly Pomocné technické prapory, nevěděli, kam ho zařadit. Pět let chodil k odvodu, a nakonec dostal modrou knížku, přestože v té době ještě neměl vážnější zdravotní problémy.

Po propuštění začal pracovat ve strojní stanici. Členové jednotného zemědělského družstva z Pocinovic se ho snažili donutit ke vstupu do JZD, dokonce se dovolávali pomoci soudu, ale neuspěli. „Soudce si nás tam pozval a říká našim obecním mocipánům: ‚Víte, soudruzi, vy máte možnost toho chlapce přesvědčit, aby v družstvu pracoval, ale nemáte žádnou možnost ho donutit. Protože vy jste nezákonně zlikvidovali usedlost.‘ Protože ta usedlost byla celá psaná na matku a matka nebyla vězněná, nebyla odsouzená. A nakonec jim přede mnou říká: ‚Víte, vy jste tam, soudruzi, kradli. To bylo protizákonný, co jste tam dělali. Takže donutit ho nemůžete.‘“ Josef si myslí, že jediný důvod, proč kromě něj a otce nebyla uvězněna i matka, byla stará babička, kterou neměli komunisté kam umístit, protože ještě nefungovaly domovy důchodců, a proto nechali matku na svobodě, aby se o babičku starala. Rodina nebyla ani vystěhována, protože o samotu bez příjezdové cesty a elektřiny neměl nikdo zájem, movitý majetek usedlosti, hlavně dobytek, byl ale nezákonně sebrán místními komunisty. Ale aspoň se muži měli z vězení kam vrátit, zůstal jim domov. Pozemky byly rodině vráceny po roce 1990 v restituci a pamětníkův syn na nich znovu hospodaří.

Strojní a traktorové stanice existovaly až do začátku 60. let. Jedna stanice vždy zahrnovala několik JZD, pro které zajišťovala obhospodařování půdy pomocí zemědělských strojů zabavených sedlákům.

Po zrušení strojních traktorových stanic pracoval Josef asi deset let v lesnictví. Již při práci v jáchymovských dolech si úrazem poškodil koleno, jeho zdravotní stav se prací v lese ještě zhoršil, takže musel práce zanechat. Potom pobíral invalidní důchod a částečně pracoval ve strojírnách ve Kdyni až do odchodu do starobního důchodu.

Josef Touš je předsedou pobočky Konfederace politických vězňů v Domažlicích, každoročně se účastní také pietní vzpomínky u památníku obětem železné opony ve Všerubech. V roce 1968 byl také členem klubu K 231. V Domažlicích se ale uskutečnily jen dvě schůze K 231, ještě než došlo k okupaci Československa, další setkání byla nemožná. Až po roce 1989 vznikla Konfederace politických vězňů.

Svoboda

Rok 1989 a konec komunismu znamenal pro Josefa Touše a další politické vězně především splnění touhy po svobodě. „Pro nás otevírání hranice a odstraňování železné opony bylo takovou radostnou záležitostí, úžasně radostnou. Proč? My jsme se radovali proto, že když jsme trávili svůj čas v koncentračních táborech na Jáchymovsku a ve věznicích, tak jsme v skrytu duše doufali, že budeme odcházet z basy, že to praskne a že budeme odcházet do svobodné země. Bohužel. My jsme odcházeli do země, která byla ovládaná tvrdým totalitním režimem. Nechyběly nám ani dráty, ani střílení, jak jsme na ně byli zvyklí v lágrech nebo v Leopoldově.“ Až v roce 1989 se jejich naděje naplnily.

Poselství Josefa Touše dalším generacím je především to, aby se zajímaly o minulost a poučily se z ní, aby nedopustily, aby v naší zemi byla znovu nastolena totalita.

Příběh Toušových je popsán i ve sborníku J. Peka Kronika šumavských hvozdů (PEK, J. (ed.) – Kronika šumavských hvozdů: Vyprávění o osudech lidí komunistického zla z padesátých let. Vimperk 1998, s. 143–144.) a v knize O. Tikala Třetí odboj na Domažlicku (TIKAL, O. – Třetí odboj na Domažlicku. Domažlice 2002, s. 385–397.)