Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Touš (* 1929  †︎ 2013)

• narozen 9. listopadu 1929, Pocinovice

• otec Václav Touš (1898–1986) po únoru 1948 převáděl uprchlíky přes hranice, byl zatčen a jako člen skupiny MUDr. Krbec a spol. odsouzen k 14 letům vězení, vězněn na Pankráci, v Kladně, na Borech, v Leopoldově; propuštěn na amnestii v roce 1960

• Josef Touš pomáhal otci s ukrýváním a převáděním uprchlíků, skupina kolem Aloise Suttyho

• zatčeni v dubnu 1950

• odsouzen jako člen skupiny MUDr. Krbec a spol. k 10 letům vězení

• v letech 1950–1955 vězněn na Pankráci a na Jáchymovsku

• po propuštění se vrátil do Pocinovic - práce ve strojní stanici, lesnictví, ve strojírnách v Kdyni

Uplynulo už několik let od chvíle, kdy jsem se naposledy vypravila do Pocinovic za Josefem Toušem. Pamětníkovo vyprávění jsem již měla natočené, příběh byl zveřejněn na Paměti národa, nyní jsem si jen potřebovala vyjasnit pár věcí, především zakreslit do turistické mapy převaděčskou trasu Toušových. Z „rutinní“ návštěvy se ale vyklubal velmi zajímavý zážitek. Do Pocinovic jsem jela vlakem, jezdila tam stará lokálka z Klatov, která už člověka předem navnadila na výlet do historie. Z obce jsem se chtěla projít do kopce k samotě „U Vítků“, kde pamětník bydlel, a odpoledne se přesunout do Nýrska, kde jsem měla domluvený další rozhovor. Plány se mi mírně zkomplikovaly, když jsem zabloudila. Za vesnicí jsem špatně odbočila a k Toušově samotě jsem došla se značným zpožděním a z opačné strany, než jsem byla očekávána. Nad mými omluvami pamětník jen mávl rukou, na jeho statku plynul čas volněji než ve městě a kvůli půlhodince se nestřílelo. Pozval mne dovnitř, jeho paní nám uvařila kávu a posadili jsme se v kuchyni ke stolu. Rozložila jsem turistické mapy, Josef Touš si nasadil brýle a ponořil se do vrstevnic a čar symbolizujících lesní pěšiny, aby po padesáti letech rekonstruoval trasu, kudy jeho otec vodil uprchlíky přes železnou oponu. Zakreslovali jsme cestu do mapy a pamětník se přitom rozhovořil o dalších osudech lidí zapojených do převaděčské sítě. 

Toušovi po únoru 1948 převedli několik svých známých za hranice, velká převaděčská síť se však v Pocinovicích rozvinula až na jaře 1949, když navázali spolupráci s agentem-chodcem Aloisem Suttým. Suttý se stal ústřední postavou celé skupiny a kromě Toušových kooperoval i s klatovskou odbojovou organizací vedenou lékařem Jiřím Krbcem a otcem a synem Wiendlovými.

Jak jsem poslouchala jeho vyprávění a později pročítala archivní prameny, skládala se mi před očima celá mozaika – tragický příběh Aloise Suttého, který tento svět opustil v pouhých sedmadvaceti letech s puncem vlastizrádce. A až šedesát let po své smrti se dočkal ocenění jako účastník odboje proti komunismu a hrdina.¹

Alois Suttý prožil celý život na hranici, na rozhraní českého a německého živlu. Jeho rodiče byli sice české národnosti, ale ve dvacátých letech si zakoupili větší hospodářství na německé straně, kde se v roce 1924 narodil. Když mu byly asi dva roky, někdo jejich usedlost vypálil. Rodina se proto vrátila do Čech a usadila se na Domažlicku. Později bydleli v Nýrsku. Alois Suttý měl čtyři bratry a sestru, ze šesti sourozenců se dva bratři hlásili k německé národnosti a sestra se provdala za Američana.

Také Alois Suttý pobýval delší dobu v Německu. Od roku 1940 se učil v Mnichově mechanikem. V říjnu 1942 byl povolán do Wehrmachtu a po výcviku v Norimberku jej poslali na východní frontu, kde půl roku bojoval. V září 1943 byl zraněn a na podzim 1944 jej z vojenské služby propustili. Na jaře 1945 se připojil k postupující americké armádě, se kterou se dostal až do Nýrska k rodičům. Po válce pracoval jako šofér v různých západočeských podnicích.² Také se seznámil s dívkou z Pocinovic, Marií Cvachovcovou, začali spolu chodit a zasnoubili se.

Na podzim 1948 Alois Suttý pomohl svému známému s útěkem přes hranice, za což (a za údajnou krádež) jej Okresní soud v Klatovech odsoudil ke dvěma letům odnětí svobody. V březnu 1949 uprchl z vězení a uchýlil se ke své snoubence do Pocinovic. Cvachovcovi ale bydleli uprostřed obce a skrývat uprchlého trestance bylo nebezpečné, brzy by si ho někdo všiml. Navíc policie věděla o jeho dívce a bylo jen otázkou času, kdy ho bude u nich hledat. Její otec František Cvachovec proto požádal o pomoc svého dobrého přítele Václava Touše, který bydlel na samotě u lesa nad Pocinovicemi. Ten souhlasil, že Aloise Suttého ukryje. Několik dní se tedy schovával v Toušově seníku a potom přešel do Německa.

Asi za měsíc se Alois Suttý do pošumavské vesničky vrátil. Přišel s úkolem: měl jednomu emigrantovi přivést manželku. Poté podnikl ještě asi dvanáct cest přes hranice, doručoval dopisy emigrantů, vyřizoval vzkazy, pašoval nedostatkové zboží a převáděl uprchlíky do Německa a naopak západní agenty-chodce do Československa. Samota U Vítků plnila funkci přestupní stanice, Alois Suttý sem přivedl kurýry, kteří zde přenocovali a poté pokračovali dále do vnitrozemí; naopak si zde přebíral uprchlíky, které vedl do Německa. Domem prošla řada osob, Josef Touš neznal ani jejich přesný počet a jména.

Později u výslechu Státní bezpečností Alois Suttý uvedl, že převáděl přes hranice především proto, aby si zlepšil svoji špatnou hmotnou a finanční situaci, protože v německých uprchlických táborech, kde pobýval, panovala bída.

Státní bezpečnost na něj dvakrát nastražila past. Poprvé použili svého agenta, který se vmísil do skupiny převáděných uprchlíků. Tehdy Alois Suttý ještě unikl. Protože chodil přes hranice ozbrojený, namířil na konfidenta samopal, ten se vyděsil a utekl. Po této zkušenosti se rozhodl s převáděním skončit. V prosinci 1949 si došel do Pocinovic pro Marii Cvachovcovou a 14. ledna 1950 se s ní v uprchlickém lágru v Ulmu oženil. Plánovali, že společně emigrují do Kanady.

V březnu 1950 se však Alois Suttý nechal přesvědčit, aby ještě naposledy převedl do Čech jednoho kurýra. Ten však byl zatčen a estébáci připravili na Aloise Suttého novou léčku. Počíhali si na něj v jeho tajné skrýši – na samotě U Vítků – a po přestřelce ho zatkli, stejně jako všechny jeho spolupracovníky.

V Národním archivu v soudním spisu se dochoval dopis, který Alois Suttý psal z vyšetřovací vazby svým rodičům. Nevím, jestli dopis obdrželi. Vzpomínal v něm na svou manželku: „Vím, že moje Mánička má o mě strach, ale ona to ještě vydrží v Německu čtyři až pět měsíců a pak přijde domů. Myslím na ni každý den a jsem šťasten, že je ona v bezpečí, že se jí nemůže nic stát a hlavně že se má dobře.“ Alois Suttý počítal s tím, že se brzy dostane z vězení. Rodičům psal, že má čisté svědomí: „Jsem rád, že jsem jenom pomáhal lidem, že jsem nic špatného neudělal, tak se také nemusím ničeho bát.“³

V prosinci 1950 se v Klatovech konal monstrproces s protistátní skupinou MUDr. Jiřího Krbce a spol. Státní soud při něm odsoudil Aloise Suttého za zločiny velezrady a vyzvědačství k trestu smrti. Dne 12. dubna 1951 byl popraven. Jeho tchán František Cvachovec byl vězněn v Mírově. Těžce nemocného jej v roce 1958 propustili domů zemřít. Po jeho smrti režim povolil jeho manželce, aby se vystěhovala za dcerou. Marie Suttá (Cvachovcová) po manželově popravě emigrovala do Spojených států amerických a žila v Clevelandu. Pocinovice navštívila jen jednou, v roce 1995, a rok nato zemřela na rakovinu.

Když Josef Touš dovyprávěl, nabídl mi, že mě sveze do Nýrska na mou další schůzku. Vyjel autem ze stodoly, ve které se ve čtyřicátých letech skrývali uprchlíci a agenti-chodci, a projel se mnou trasu k hranicím, kudy jeho otec převáděl lidi přes železnou oponu. Jeli jsme nejprve po lesní cestě skrze Jezvinecký les, kolem osady Orlovice a poté krásným údolím u zaniklé obce Liščí. Poté mi ještě u obce Fleky ukázal, kudy vedly dráty železné opony. Vysadil mne v Nýrsku a rozloučili jsme se. Byl moc milý a vstřícný.

O rok později jsem se dozvěděla, že Josef Touš náhle zemřel na infarkt. Čest jeho památce.

1. Viz Ministr obrany ocenil bojovníky proti komunismu. Ministerstvo obrany České republiky [online]. 2013 [cit. 2016-09-06]. Dostupné z: http://www.mocr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/ministr-obrany-ocenil-bojovniky-proti-komunismu-88953/
2. Archiv bezpečnostních složek, Vyšetřovací spis V-5156 MV – Krbec Jiří a spol., mapa č. 2, Zápis o výpovědi – Alois Suttý.
3. Národní archiv, fond Státní soud Praha, spis Ts I/VI 60/50, Dopis.