„My jsme zrovna ten den byli na Slovensku u rodiny ve Vysoké nad Kysucou a tatínkova sestra, paní, co jsem o ní mluvila, která inspirovala i Jaroslava Pospíšila, tak ona se nenechala nikdy obalamutit tím, co tady soudruzi povídali, vždycky věděla své. My jsme tam u nich byli, vstali jsme a teta říká: ,Já jsem ráno poslouchala rozhlas a myslela jsem si, že to je nějaká divná, blbá hra. A pak jsem zjistila, že opravdu ruská vojska obsazují Prahu.‘ A my jsme se všichni zděsili, protože tady ve Zlíně jsme měli babičku, která byla hodně stará, a měli jsme strach, když by na to přišlo, co bude dělat, takže jsme se okamžitě oblékli, nachystali a jeli jsme zpátky do Zlína a už jsme potkávali auta, přijeli jsme do Zlína, babička naštěstí ještě nic nevěděla, takže my jsme to během cesty zpracovávali, tu situaci, co nastala, nechtělo se nám tomu vůbec věřit, že je tohle možné.“
„Potom mě překvapilo, když jsme na stavárně měli v prvním nebo druhém ročníku externího učitele, který nám stačil jednou větou otevřít prostor pro ty naše další fantazie a vracení se do minulosti a vůbec i do současnosti, protože ten nás učil pozemní stavby a nějak jsme zabrousili na téma cihelny a on nám říkal: ,Soudruzi rozhodli, že tady nebudou žádné malé cihelničky, že budou velké výrobny cihel. A tak udělali první krok, zrušili všechny malé výrobny, a druhý krok, postavit nové, to už se nepodařilo, a proto to tu vypadá, jak to vypadá.‘ A tak to i ti poslední, kteří byli takoví spíš laxní, kteří nebyli nijak angažovaní, ale i ti normální lidi, co proplouvali životem, tak už pochopili, že je to všechno nějak divně.“
„My jsme nebyli nijak ovlivňovaní rodiči, sice jsme samozřejmě slýchávali ,revanšisti‘ a tahle slova padala, ale je pravda, že když potom jsem to zpětně všechno probírala, uvědomila jsem si, že naše třídní učitelka se nás vlastně snažila vychovávat opravdu v duchu toho, v jakém se nesly tehdejší časy. Samozřejmě se nás snažili zpracovat tak, jak bylo záhodno s režimem, a vím, že to jednou došlo tak daleko, že spolužačka, jejíž rodiče byli hluboce věřící a ona chodila do kostela, tak na ni si ona zasedla. Stála ve třídě, postavila ji před sebe a říkala: ,Jiřinko, Pán Bůh není. Co říkáš?‘ Jiřinka mlčela. Třída koukala na učitelku, když učitelka pokynula: ,Děti, smějte se, chachacha,‘ tak se smály, protože byly malé, hloupé, nevěděly. Ale Jiřka, ta se nedala, nakonec se mnou skončila opravdu i tu stavárnu.“
Jarmila Trávníčková, rozená Vranečková, se narodila 25. června 1949 v Gottwaldově. Její otec Josef se na konci druhé světové války přidal k partyzánům a později spolu s Rudou armádou přišel do Zlína, kde se oženil s Jarmilinou maminkou. Jarmila prožila základní školu v 50. letech, silně poznamenaných érou stalinismu, kdy například učitelka před celou třídou šikanovala věřící spolužačku. V roce 1964 nastoupila na Střední průmyslovou školu v Gottwaldově, obor stavební. Když jí bylo sedmnáct let a nechávala si šít šaty do tanečních, oslovili ji, zda nechce dělat manekýnu. Jarmila poté předváděla na velkých módních přehlídkách, jaké se ve druhé polovině 60. let konaly pouze v Praze a v Gottwaldově. V roce 1971 se provdala za Jana Trávníčka, kytaristu a zpěváka kapely Ozvěny, která působila pod křídly monopolní umělecké agentury Pragokoncert. Ten svoje svěřence spíše šikanoval, než aby jim jakkoli pomáhal. Hudebníci museli za výjezd platit Pragokoncertu ve valutách a z cest přivážet drahé úplatky, aby mohli příště vyjet znovu. Manželovy zahraniční cesty znamenaly pro Jarmilu a její dceru Danielu často i půlroční odloučení. Někteří gottwaldovští spoluobčané neměli rodinu v lásce. Jarmile záviděli manžela, který jezdí na Západ, i to, že vedle podniku Centroprojekt pracuje jako manekýna. Jarmila Trávníčková po pádu komunistického režimu nastoupila jako redaktorka do regionálních novin a v roce 2001 se stala tiskovou mluvčí Městského divadla Zlín. S manželem Janem žili v roce 2021 ve Zlíně.
