„Ale potom, když si to vzali do ruky budějovický, tak výhodu to mělo, že jsem se svezl v šestsettřináctce. Do tý doby oni jezdili většinou žigulama, nebo šestsettrojkou. Ale ty budějovický, co přijeli z tý krajský správy StB, tak ty mě aspoň svezli tou šestsettřináctkou. To bylo hezký. Ty mě nechali převlíct, abych jim nezamazal to auto. A tam už to šlo hodně natvrdo s tím, že vyhrožovali, že nám odeberou děti, mě zavřou, děti dají do diagnosťáku. To už se blížil ten devětaosmdesátej, osmdesátej osmej, osmdesátej devátej. A tam už šlo do tuhýho a to už mě potom vystrašili. Ještě abych zmínil, maminka moje byla moc nemocná, nebyla téměř mobilní v tu dobu, byla po operaci kyčlí. Takže já jsem se zuby nehty bránil, abych jí tady nechal. Ale už jsem si chtěl zařídit pas, abych ji mohl odvézt k tetě do toho Švédska. Jenže, když jsem si šel pro ten pas, že už měl být hotovej, tak hned mi dali, že není v souladu se zákony České republiky a podobně, a hned mi ten pas zabavili. Tak jsem si podal stížnost, tam mi odepsali tu formulku, že není v souladu se zákony a podobně. Takže já jsem s tou mamkou jet nemohl, abych ji odvezl do toho Švédska. A ona tady musela vlastně zůstat. Ale ona stejně moc nechtěla, ale bylo by to řešení. Tehdy jsem poprvně zakolísal a došel jsem si na německý velvyslanectví, (...) jestli by mě vzali, kdybych si zažádal o emigraci. Jako ten kamarád Petr Hlavatý, který si tam tak strašně stýskal, že se chtěl vrátit. Jezdili skoro každý týden na hranice a tam se koukali do Čech. On mi to vyprávěl, že to bylo tak traumatizující a dost to tu jejich rodinu poznamenalo, že když se vrátili, tak se rozvedli. Prostě ten stres byl na ně tak strašně velikej, že to nemohli vydržet, jim se strašně stýskalo. Takže jsem si dojel na to německý velvyslanectví, tam řekli, že samozřejmě, pokud zažádám. Ale já jsem říkal, že budu držet do poslední chvilky. Ale ty výslechy a to domácí vězení a podobně se stupňovaly a stupňovaly ve frekvenci a v tom stylu. V té době, jak to probíhalo, tak jsem necejtil úplně, že bych to nedal. Ale pak, když to na mě dopadlo... Lidi mi potom říkali, že to bylo hrdinství. Já nevím, jestli to bylo hrdinství, nebo nezodpovědné jednání vůči dětem. Já nevím, jestli si někdo dovede představit a domyslet, že by opravdu udělali to, co i někomu udělali třeba v padesátých letech určitě. (...) I některým signatářům Charty odebírali děti. Bylo to ode mě hrdinství, anebo nezodpovědnost vůči rodině, vůči dětem? Co kdyby opravdu nepřišel ten devětaosmdesátej tak brzy? A sebrali by děti, dali je opravdu do diagnosťáků... Mě by zavřeli třeba na čtyři, pět let, ztratil bych nárok na děti. Ženu by taky zavřeli, protože ta se taky... Prostě nevím, já jsem se necítil jako hrdina, když jsem si to vyhodnotil. To byl největší nátlak na mě. Anebo mi dokonce (řekli - pozn. editora), a to bylo úplně nejtěžší: ,No, vždyť ty vaše dětí chodí do školy, vždyť by je taky mohlo srazit auto, vždyť by se jim mohlo něco stát.‘ A šlo to až takhle natvrdo. A to už se začnete choulit. Hledáte si trošičku oporu. Proto jsem jel na to německý velvyslanectví.“
