„Po tom vpádu jsem složila knížku stranickou a veřejně teda bylo nějaký shromáždění, kde se měli uvítat ti osvoboditelé, takzvaní. A já jsem tam vystoupila a vysloveně jsem řekla, že to nejsou žádní osvoboditelé, že jsou to okupanti, že je nikdo nezval, ať táhnou pryč.“
„To vám musím říct. My jsme byli oba dva v komunistický straně s manželem. Protože jako mladý jsme byli svazáci. Vy to nepochopíte asi, ale o tom, co se dělo v Sovětským svazu za Stalina, o tom nám nikdo nic neřekl. Já jsem hltala knížky od Glazarový, četli jsme Fučíka. No tak prostě nám se to zdálo skvělý. Horší to bylo potom, co jsme vystřízlivěli, když po 53., když umřel Stalin a nato i Gottwald, tak najednou to všecko začalo vyplouvat, že jo. Taky ti, co byli... naštěstí nebyli popraveni jako mnozí jiní, tak ti dostali amnestii v 55. za Novotnýho. A už se to začalo tak rozvolňovat.“
„Vpád vojska. Kdo to nezažil, hrůza! My jsme přijeli, poprvé v 68. jsme mohli jet do Jugoslávie. A my jsme přijeli z dovolený z Jugoslávie, no a to bylo těsně předtím. Teď to na nás sousedka, no bydleli jsme v paneláku, tam jsme měli 1+3 pokoj, teda byt. Sousedka na nás ťukala: ‚Podívejte se!‘ A nad náma letěla ta letadla. Hučelo to. Prakticky Náchod je kousek od polskejch hranic, že jo.“
„To se teda podepsalo na té nejmladší dceři, ta, co byla tou přebornictví ve víceboji. Té nedovolili ani jít na gymnázium. To si mě zavolal ten z okresního výboru, ale nestranný, ze správy, a povídá: ‚Paní Trejbalová, to je beznadějný, vy ji nedávejte na to gymnázium, oni ji nesmějí přijmout.‘ On mi to řekl rovnou. ‚Musíte ji dát někam jinam.‘ Tak ta to odnesla. Ta musela na učňák do Pardubic, na chemickej učňák. Ona říkala: ‚Tak co, vy jste chemici, tak já půjdu na chemii.‘ Jí to bylo fuk. Ona to dělat nechtěla. Ona chtěla dělat tělovýchovu. Ona předpokládala, že si udělá gymnázium a pak půjde tady na FTVS, protože ona žila sportem, a že potom bude dělat buďto trenérku, nebo kantorku, že bude učit tělocvik. Všecko padlo, ona šla na učňák.“
„To, že mě vyhodili, to jim nezazlívám. Dobře, měla jsem hubu, tak dobrý. Ale že se mstili na dětech, to jim neodpustím nikdy. Protože, tedy syn naštěstí... on už končil základku v 70. roce, těsně předtím, než mě vyhodili. V červnu. A protože byl premiant a chtěl elektro, tak se dostal na průmyslovku do Dobrušky. Ale protože měl výborný vysvědčení z matematiky, tak tenkrát zrovna v Pardubicích zakládali na průmyslovce taky odbor pro IT, počítače. Oni takhle stahovali ty dobrý matematiky právě tam do toho. Čili on prakticky tam teda vystudoval. Vystudoval to s vyznamenáním, dokonce nějakou studentskou práci měl, za kterou byl ohodnocený. Čili posudek měl málem na Nobelovu cenu, a teď si představte, že závěr: nedoporučuje se ke studiu. To je, co?“
Eva Trejbalová se narodila 11. dubna 1934 ve Zlíně. Otec byl stavební inženýr a na Moravě postavil několik známých silničních staveb. Eva vystudovala gymnázium ve Valašském Meziříčí. V roce 1957 absolvovala Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, obor kaučuk a plastické hmoty. Byla žákyní prof. Otta Wichterleho. Vstoupila do komunistické strany (KSČ). Vdala se za ing. Trejbala, spolužáka z VŠCHT a později vědeckého pracovníka v oboru syntetického kaučuku. Vychovali spolu tři děti. Většinu svého života prožila v Náchodě. Po srpnové okupaci roku 1968 z komunistické strany vystoupila. V rámci normalizačních prověrek přišla o práci a následně sedm let nemohla působit v oboru. Spoluzakládala Občanské fórum v Náchodě. Za obnovu Sokola obdržela v roce 2012 Cenu za přínos v oblasti sportu. V roce 2020 získala titul Seniorka roku České republiky. Během období totality komunisté perzekvovali celou jejich rodinu včetně dětí.
