Vladimír Trlida

„Měli jsme stejné krosny šedočervené barvy. Nesli jsme všechno, co se vytisklo v republice, Polákům a oni nám zabezpečovali nějaké materiály. Různá svědectví a listy sepsané v exilu a přenášel jsem od nich do republiky myslím i počítač s tiskárnou. Akorát jsme si vyměnili krosny a šli jsme každý na svou stranu.“

„Bylo to v zimě a bylo hodně sněhu. S Mirkem (Odložilem – pozn. autora) jsme vylezli navrch, tam jsme dali chvilku řeč s Poláky a šli jsme zase směrem k autu. Vedli jsme dva Poláky, kteří šli za náma. Došlo tam k udání a ušli jsme asi tři sta metrů a hoši v neoznačených uniformách, to jste nepoznali, jestli je to armáda, nebo co je to za složku, začali vyskakovat ze sněhu. Měli samopaly a začali zatahovat závěry. Nebylo to moc příjemné. Kdo ví, jak dlouho tam ti chlapi byli, prsty zmrzlé. Kdyby to někomu ujelo... Poláci šli několik desítek metrů za námi. Museli vědět, že za námi půjdou, protože na ně počkali. Tak nás tam posbírali. Nesl jsem krosnu, a jak vytáhli samopaly, tak mně sjela ze zad. Však to nebyla moje krosna. Chtěli, abych ji vzal, tak jsem řekl, že není moje, že ji brát nebudu. Odvedli nás na služebnu do Javorníku a tam mě vyslýchal nějaký major Státní bezpečnosti. Bylo to den po revoluci, ale my jsme houby věděli, co se děje v Praze. Věděli to akorát estébáci. Takový výslech jsem nezažil. Vyslýchal mě nějaký major Státní bezpečnosti. Jména si samozřejmě už nevzpomínám. Výslech byl velice vstřícný. Samozřejmě jsem tak jako u každého výslechu odmítl vypovídat. Přišlo mně to podezřelé, protože mně kladl zvláštní otázky. Ptal se mě, co si myslím, když se to otočí, co tu budou dělat Sudeťáci.“