Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Trnka (* 1940)

• narozen v listopadu 1940 v Pardubicích

• roku 1945 se s rodiči a sestrou přestěhoval do Ústí nad Labem

• roku 1954 nastoupil do elektrotechnického podniku Metra

• v roce 1959 zahájil vojenskou službu v Děčíně, vystudoval poddůstojnickou školu a stal se radistou

• roku 1961 nastoupil do zaměstnání u Státní bezpečnosti

• v roce 1968 nesouhlasil s příchodem sovětských vojsk na území Československa

• po prověrkách v roce 1970 musel odejít od Státní bezpečnosti k Veřejné bezpečnosti

• roku 1974 byl propuštěn ze státního úřadu a začal pracovat v plynárnách

Rodiče byli poctiví až moc

Jan Trnka se narodil v listopadu 1940 do rodiny podúředníka pošty. Válku rodina prožila v Pardubicích: „Pamatuju si, jak nad městem létala bombardovací letadla. Byli jsme schovaní ve sklepě, kde jsme poslouchali údery bomb. Od mého bydliště do sto metrů spadly tři.“ Tatínek pracoval na poště, kde někteří pošťáci likvidovali udání: „Jednou přišli chlapi v dlouhých pláštích, dnes už vím, že to bylo gestapo. Doba byla složitá.“ Pak přišla fronta a Rusové, kteří se usídlili ve vile, kde bydleli Trnkovi. Jeden z bytů vily obýval vysoký ruský důstojník s kuchařem a dalšími lidmi: „Vozili mě občas autem a jednou jsem dostal vynadáno, protože vozili chleby a já do nich vydloubal dírky.“

Krátce po skončení války přišla výzva, aby české obyvatelstvo obsadilo Sudety. Rodina tedy odešla do pohraničí a od června 1945 se usadila v Ústí nad Labem. Dostala byt, který byl kompletně zařízený: „Říkalo se, že odsunutí Němci si mohli vzít jen padesát kilo. Zůstalo tam oblečení, ložní prádlo i nábytek.“ Některé německé rodiny zůstaly ve městě přes zimu: „Pamatuju si, jak jsem si chodil hrát s německýma klukama, kterým jsem nerozuměl. Oni museli nosit bílé pásky. Pak celé rodiny zmizely, byly pryč.“

Tatínek dostal práci jako správce kulturního domu pošty, kam se později rodina přestěhovala. Jan Trnka nastoupil do školy. „Chodil jsem s břidlicovou tabulkou, křídou a houbou. To už dnes ani nemůžu říkat,“ dodává se smíchem.

Byl jsem režimu oddanej

Otec vstoupil do komunistické strany hned po válce v roce 1945. „Zřejmě díky zkušenostem z mládí, kdy byla velká nezaměstnanost. A ty informace o Sovětským svazu tady byly zkreslené. Já jsem byl vychovávaný v duchu režimu, který spěje ke komunismu.“ Maminka do strany nikdy nevstoupila. Otec ve svém volném čase chodil zdarma pomáhat do nově vznikajících jednotných zemědělských družstev. „U nás se hodně četlo, zajímal jsem se o americkej způsob života, ale neměl jsem o něj zájem. Nechtěl jsem spoléhat na to, že zrovna já budu bohatej.“

Ve vzpomínkách na únor 1948 se Jan Trnka vrací do Ústí do domu, ve kterém bydleli a který otec spravoval. Tam se měly konat různé večírky, schůze, a především bouřlivé debaty o politické situaci: „Pamatuju si, že funkcionáři KSČ sháněli jídlo, neměli peníze na platy. Vyplácelo se, až když vybrali příspěvky. Shromažďovali zásoby brambor na zimu pro komunisty.“ V červnu 1948 odstoupil tehdejší prezident Edvard Beneš a završil se komunistický převrat v zemi: „Poslouchali jsme to v rozhlase, bylo slavnostní Te Deum pro ty komunisty. Vzpomínám si, jak z toho byli komunisti rozpačití.“

Jan Trnka vzpomíná na školskou reformu v roce 1953, kdy byly zrušeny měšťanské školy a zavedeny osmiletky a jedenáctiletky. „Zažil jsem to tak, že to učení bylo zhuštěný. Přírodopis, ten se najednou změnil. Místo toho, abychom se učili, co tady roste, tak do toho přišlo nový učení o Mičurinovi a dalších vědcích a nebyl čas na normální učení. I pro učitele to muselo být strašlivé, učit údajné vědecké poznatky, které odpovídaly ideologii.“

Po skončení osmiletky pamětník nastoupil do elektrotechnického podniku Metra. „Chtěl jsem patřit k vládnoucí třídě, a to byla dělnická. Byla tam učňovská škola, učil jsem se dobře.“ Podnik prosperoval a Jan Trnka jako osmnáctiletý vydělával víc než oba rodiče dohromady. „Měl jsem vyznamenání, a tak jsem dostal čtvrtou pracovní třídu, měl jsem o čtyřicet haléřů na hodinu více než ostatní bez vyznamenání,“ dodává s úsměvem.

Na vojnu se koukalo jako na nutný zlo

„V roce 1958 mě odvedli na vojnu a v roce 1959 jsem nastoupil k Pohraniční stráži v Děčíně.“ Po absolvování poddůstojnické školy v Litoměřicích byl odvelen k praporu v Dubí u Teplic. „Byl jsem radista, velitel rádiový stanice praporu. Morseovku umím dodnes, ale zachytit ji sluchem už by bylo obtížnější.“ Vojáci hlídali hranice na Západ. Vojna se považovala za nutnost, která je nepříjemná. „Na vojnu nikdo nešel s nadšením. Já jsem byl ochotnej se tomu podrobit a chtěl jsem bránit vlast.“ Vojenská služba se Janu Trnkovi nečekaně prodloužila, protože v Berlíně se stavěla berlínská zeď. Na vojně se zamiloval do děvčete z Teplic. Po skončení vojenské služby se oženil a vychovali spolu dvě děti.

Nesmí tě chytit ani normální policie

Při prodloužení vojenské služby šel na nábor ke Sboru národní bezpečnosti (SBN) a chtěl se stát policistou. „Mohl jsem nastoupit jako pochůzkář, ale já jsem chtěl něco dobrodružnějšího. Oni mi nabídli jinou práci s tím, že to oddělení je protiústavní.“ Jana Trnku přijali ke Státní bezpečnosti: „To je služba, kterou má každý stát. I dnes, i když jinak. Je to tajná služba, ale pod obrovskou kontrolou. V padesátých letech získala Státní bezpečnost ohromnou moc a sami komunisti se jí báli.“ U prvního útvaru pamětník pracoval asi rok, doplnil si vzdělání ve večerní škole a byl mezi prvními u policie, kteří měli civilní školu. Protože vznikaly další útvary StB, nastoupil jako vyšetřovatel do Litoměřic. V době nástupu mu ještě nebylo dvacet pět let a mohl pracovat jen na základě zvláštního rozkazu ministerstva vnitra: „Zároveň jsem udělal zkoušky na práva, byl jsem na sebe pyšnej.“

Pro StB pracovalo asi šest tisíc úředníků, vyšetřovatelů bylo v celé republice zhruba sto padesát. StB se zabývala trestnou činností z první hlavy zákona a dalších vybraných. Patřilo tam opuštění republiky, ochrana státních činitelů, hanobení státu, jeho představitelů a socialistické soustavy: „Někdo, kdo chodil po náměstí a říkal, že prezident je vůl, mohl být zavřen.“

Jan Trnka se nikdy nestal členem KSČ, spolupracovníci StB dokonce nesměli být členy: „Podle nějaké brožury šlo o činnost nízkou a nečestnou. Zrazujete svoje přátele, ke kterým se chováte jinak. Ani žena to nesměla vědět. Když jsem se ženil, ženil jsem se jako zaměstnanec útvaru, který byl vytvořen za účelem, aby se to neprozradilo.“ Pamětník se však domnívá, že manželka se postupně dozvěděla, kde pracuje. Doma se o tom ale nemluvilo. „Navenek jsem dělal úředníka. Když jsem chodil do práce, dokonce byl vypracovanej plán, kudy můžu chodit, nemohl jsem chodit stejnými ulicemi. Nemohl jsem chodit ve stejnou dobu, pracovní doba byla velice složitá, na to byly legendy, co řeknete, když potkáte známýho. To jinak ani nejde, jakmile jdete proti organizované činnosti.“

Je pozoruhodné, že při této činnosti Jan Trnka vlastně pořád pochyboval o smyslu režimu a pravdivosti toho, co komunismus prosazoval a propagoval. „Členem KSČ jsem se nikdy nestal, já jsem jejich zásady neschvaloval. Sebekritika tam nefungovala. Spousta dobrých myšlenek se zvrtla z lenosti a neschopnosti lidí, který režim prosazovali.“

Jakmile se rozhodnete, že někdo spáchal trestný čin, každý se přizná, k čemu vy chcete

Jako vyšetřovatel StB jsem měl nejvíce práce s útěkáři. To byli ti, kteří připravovali útěk nebo utekli. „Nebylo to správný, ale hodně to vyřešilo. Když ti lidi utečou a nebude to trestný čin, jak dlouho bude stát držet jejich byt, starat se o jejich věci? Komunisti to vyřešili propadnutím majetku státu. Mně to zpětně vadí, je to směšný. Proč lidi utíkali? Proč ten komunismus nedokázali udělat lidský? Lidi nemůžou žít jen pod tlakem.“

Jinak Jan Trnka pohlíží na udavačství, to byl podle něho problém. Lidé chtěli spoustu věcí, tuzexové bony, chtěli mít peníze v zahraničí bez souhlasu, záviděli si. „Udávalo se ze závisti, protože to někdo oznámil.“ V souvislosti s StB se hovoří o sovětských poradcích. Pamětník se s nimi nesetkal: „Moji spolupracovníci, kteří se s nimi setkali, říkali, že to bylo něco strašnýho. To nebyli žádní špičkoví odborníci, nic nevěděli.“

Naznačuje způsob práce na útvarech Státní bezpečnosti. „Když máte organizovanej trestnej čin, musíte někoho infiltrovat dovnitř, někoho, kdo to rozbije a podá informace.“ Na útvaru probíhala školení, jak postupovat při výsleších. Nemělo jít jen o fyzické násilí. „Jakmile se rozhodnete, že někdo spáchal trestný čin, každý se přizná, k čemu vy chcete.“

Začátkem sedmdesátých let se Jan Trnka jako vyšetřovatel stal členem vyšetřovacího týmu, kterým byli odsouzeni Petr Uhl, Petruška Šustrová a další. „To už mě chtěli vyhodit, ale protože jsem nebyl tak špatnej, tak mě tam zařadili. Petr Uhl s pomocí nějaký paní funkcionářky založil stranu a školicí středisko socialistických stran – komunisti je považovali za nepřítele.“

Dva tisíce slov, to pro mě bylo něco úžasného

„Když začal Semafor, to bylo jako zjevení. To byla úžasná věc.“ Najednou se tančilo svobodně. Jan Trnka vzpomíná, jak milice mívaly službu na tancovačkách a kontrolovaly, jestli někdo netančí jinak; za to byly postihy. „Spousta věcí byla nesmyslných a hloupých. Já si dobře pamatuju, jak si někdo přivezl auto ze zahraničí, a následovala stranická schůze, jestli si to ten člověk může dovolit.“

Obdivuje Dva tisíce slov. „To bylo úžasné. Tam bylo všecko, co člověk věděl, a neuměl říct. Národ se radoval z vtipů a ty byly politický.“ V roce 1969 se Jan Trnka dostal na dovolenou do Sovětského svazu a přijel v šoku. „Tam nebyla ani tráva zelená. Jak se můžou považovat za velmoc, když nejsou schopni zajistit úpravu parků. Z tolika věcí jsem byl tak naštvanej...“ Realita byla jiná, než jak byla prezentována v Československu. Nebyly hotely, restaurace, obchody zely prázdnotou nebo se tam stály fronty. Sociální zařízení neodpovídala požadavkům vyspělého státu. „Ukazovali nám úžasné stavby, ale ty všechny vznikly už za cara. Z toho, co stvořili oni, komunisti, jsem byl pěkně rozladěnej.“

Dovolenou v srpnu 1969 si Jan Trnka vzal schválně. „Čekal jsem, že se něco bude dít, nechtěl jsem bejt nasazenej proti těm, kteří budou protestovat. Proti tomu, že sem Rusové přišli. Mě se to strašně dotklo, já jsem byl naštvanej, já jsem byl rozčílenej, já jsem byl důstojník StB a někdo z Ruska mi neměl co vykládat… všecky argumenty, že bylo správný sem přijít, byly lživý.“ Po válce byl pamětník režimu oddaný, ale postupně se to změnilo.

Naši tátové usilovali o to, aby to tady bylo jiný

Po návratu z dovolené dostal pamětník ke stíhání rozšiřování letáku Desatero, které projevovalo odpor k okupaci. „Jel jsem tam stíhat ty lidi a zjistit, kde to vyráběli. Zjistil jsem, že to Desatero bylo moc hezké.“ V roce 1970 začaly stranické prověrky. „Mě na žádnou prověrku ani nevzali. Po vstupu vojsk jsem měl vztek a říkal jsem, že to byla zásadní chyba. Nelíbila se mi oddanost Sovětskému svazu, že souhlasili se vším, co tam řekli. Bylo to proti tomu, co jsem se kdy učil o komunismu a o jeho budování. To svědčí o tom, že komunisti zapomněli na tu původní cestu, že má jít o to, aby se lidem dařilo líp, aby se prosazovaly svobody, které jsou člověku vlastní a má na ně přirozené právo.“

V sedmdesátých letech Janu Trnkovi nejprve oznámili, že už nemůže sloužit u StB, ale že potřebují vyšetřovatele u Veřejné bezpečnosti. „Už jsem byl tak otrávenej, skončil jsem právnickou fakultu, ani jsem to nedokončil. Proč bych se učil právo, štvalo by mě to ještě víc. Trestní právo neznali ani moji nadřízení. To bylo hrozné.“ U Veřejné bezpečnosti zůstal do roku 1974, kdy mu řekli, že má dát výpověď, nebo ho propustí. Pamětník si nechal dát výpověď a přijal práci právníka u Dopravního podniku. „Jenže mě zařadili do programu pod kontrolou Státní bezpečnosti a tam jsem jim taky vadil. Byl jsem v té době hodně zuřivej a vzteklej.“

V té době těžce onemocněla jeho manželka a on přijal práci v plynárně, kde mohl pracovat na směny a pomáhat své ženě. V plynárně nakonec zůstal až do svého odchodu do důchodu.

Jan Trnka s manželkou vychovali dvě děti, ani jedno z nich nemohlo v sedmdesátých letech studovat. Manželka dostala invalidní důchod a on měl dvě zaměstnání, aby dorovnal rodinný rozpočet. V současné době se stará o nemocnou dceru. „Moje žena je výjimečně kvalitní člověk. Chlapec se oženil, vnoučata žijou v tomto režimu, tak jsou zvyklá. Obešlo se to bez rozčarování, dokážou se v tomto světě orientovat.“