Jiří Trnka

„Tam byla taková dobrá historka z Kolbenky, kdy já mám pocit, jestli to bylo v úterý nebo ve středu po tom 17. listopadu. Ředitel slévárny v Kolbence si zavolal do jídelny nebo do zasedací místnosti všechny svazáky a chtěl jim promluvit do duše. Já jsem byl takový trochu aktivnější, vetřel jsem se tam, šel jsem tam s nimi. Oni i ti staří chlapi mě hecovali: ,Hele, běž, jsi mladej, běž tam s nima.' Takže jsem tam šel. On tam měl nějaké pindy o živlech a že žádný Šmíd tam nebyl zabitý, a pak najednou nahrál na smeč, protože se zeptal: ,A víte vůbec, co ti studenti chtějí?' A já jsem měl v kapse zmačkané studentské prohlášení s požadavky, tak jsem mu to tam přečetl. A tím bylo vymalováno. Svazáci tam řekli, že do stávky půjdou."

„V okolních státech začaly ty režimy různě padat a v půlce léta začal takový větší exodus z východního Německa, kdy se snažili východní Němci dostat do západního Německa, nejdřív přes Maďarsko a potom přes Českou republiku. Takže jezdili ve velkém počtu do Prahy na západoněmeckou ambasádu a přes ni se chtěli dostat na Západ. Tím, že jsem se pohyboval na Malé Straně, kde jsem původně bydlel, a teď jsem tam chodil dál za kamarády, tak jsem to zažil i z toho hlediska, že vlastně celá ta Malá Strana byla plná trabantů a plná lidí. Pak už nebyla jenom Malá Strana plná trabantů, ale celá vnitřní Praha, kde byla odstavená tahle auta. Ti Němci přijeli a vnucovali lidem na ulici klíčky, že už je nebudou potřebovat. Takové scény se tam odehrávaly. A my jsme je tam chodili sledovat, co se tam okolo té ambasády děje. Stáli tam policajti a nechtěli nás tam pouštět. Ta ambasáda je v ulici Na Tržišti, což je kousek od Malostranského náměstí nad americkou ambasádou, ony spolu sousedí. A pak to navazuje dál na Petřínské sady, na Petřín. Takže my jsme věděli, jak se tam dostat zezadu přes ten Petřín, kde měli zahradu i ti Němci, jenom to bylo oddělené nějakým plotem. Bylo to jedno z míst, kde i ti Němci potom přelézali na tu ambasádu. A my jsme tam za nimi chodili, párkrát jsme jim tam nesli jídlo, koupili jsme dvě tři flašky čůča a donesli jsme jim ho, nebo nějaká jablka. Chodili jsme se za nimi dívat a svým způsobem jsme jim záviděli to, že se k tomu svému režimu ve východním Německu postavili tímhle způsobem a našli tu odvahu k hromadné emigraci přes ty zahraniční ambasády."