Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Trnka (* 1971)

• narodil se 9. května 1971 v Praze

• sympatizant tzv. druhé kultury

• přímý svědek demonstrací při Palachově týdnu

• signatář Několika vět

• přímý svědek událostí na Národní třídě ze dne 17. listopadu 1989

• od roku 1993 žije v Zábřehu

• s manželkou Janou mají dvě děti, Barboru a Jakuba

„To byla doba rozpolcení, dvojakosti života. Že před lidmi, které znáš, můžeš o něčem mluvit a o něčem zase vůbec ne. Takové to vyvolávání strachu a rozdvojení. Doma se prostě žil jiný život než na veřejnosti,“ říká Jiří Trnka, který se narodil do normalizační Prahy na počátku 70. let.

 

Šedá zóna

Jiřího otec Jiří Trnka byl muž mnoha povolání. Živil se jako instalatér, dělník v kanalizaci, skladník či kotelník. Dělal to proto, aby měl čas na svůj životní koníček, výtvarničinu. „Táta nepatřil k žádnému svazu výtvarníků, pohyboval se v šedé zóně. Potřeboval mít na malování čas. Když jsi v kotelně, přiložíš a máš pak spoustu času na to, aby sis dělal, co chceš,“ vysvětluje pamětník. Jiří Trnka starší čas od času realizoval nějakou výstavu svých prací. Vedle toho začal v průběhu 70. let vyrábět dřevěné didaktické hračky, jež našly uplatnění v ústavech pro postižené děti. Jiřího maminka Marie přispívala do rodinného rozpočtu tím, že doma vyráběla pro módní magazín střihy, podle nichž se šily dámské šaty.

 

Setkávání na okraji

Jiří Trnka rád vzpomíná na různé návštěvy, kam jej otec často brával s sebou. „Byla to setkání lidí na okraji,“ vysvětluje. Intelektuální debaty se mísily s uměleckými, otevřeně se mluvilo o režimu. Jiřímu nejvíc v paměti utkvěl malostranský ateliér divadelního fotografa Jaroslava Krejčího, který mu půjčil fotoaparát Smenu, aby si mohl vyzkoušet, jak správně exponovat, komponovat, a jak v temné komoře voní vývojka.

Trnkovi v tu dobu žili na Malostranském náměstí. Jiřího otec zde topil v kotelně pro vydavatelství zdravotnické literatury Avicenum, jež v domě sídlilo. Jednoho dne za ním přišli z kanceláře a řekli: „Hele, Trnka, možná by bylo dobré, abys vstoupil do strany.“ Jiří Trnka starší po čtrnácti dnech, které měl na rozmyšlenou, přišel s odpovědí: „Dobře, do strany klidně vstoupím. Ale do Lidové.“

 

Husák je vůl

Do malostranské základní školy začal Jiří chodit v roce 1977. Byl to rok, kdy vzniklo prohlášení Charty 77. Doba, kdy se lidé zavírali do vězení pro pouhý názor, dlouhé vlasy či duchovní hodnoty byly neslučitelné s komunismem. „Nevím, jestli to bylo v první, druhé nebo třetí třídě, ale ve škole jsem řekl, co jsem znal z domova. Že Husák je vůl. Nebo blbeček. Zaslechla to učitelka a otec musel na kobereček. Žádnou dohru to nemělo, ona se mnou v podstatě souhlasila. Ale tam přesně začala být vidět ta dvojakost životů, co se tehdy žily,“ vzpomíná Jiří Trnka na svoje raná školní léta.

Během páté třídy, kdy byla do výuky zařazena ruština, dostali žáci adresy dětí ze Sovětského svazu a s tím i úkol začít si s nimi dopisovat. Jiří měl již od školky nejlepšího kamaráda Davida, jehož rodina na konci 70. let emigrovala do Rakouska. „Občas od něj přišel nějaký pohled a mě napadlo, že si budu dopisovat s ním. Když pak chtěla ruštinářka vidět tu korespondenci, co jsme měli vést s žáky spřátelené země, ona byla hodně zapálená, přinesl jsem ukázat dopisy olepené rakouskými známkami, jako že si dopisuju se zahraničním kamarádem a že je to přeci jedno, s jakým. A od té doby už jsem nebyl člen žádných organizací jako Pionýr a SSM, nechtěli mě mezi sebe,“ usmívá se pamětník.

 

Nechápali jsme, proč Supraphon nevydává Plastiky

I když se doma o režimu otevřeně mluvilo, neuměl si Jiří do důsledku představit, co to všechno znamená. První skutečné uvědomění si, že nežije ve svobodné zemi, přišlo kolem puberty. Jiří v roce 1985 začal chodit do učení jako dřevomodelář v pražském ČKD. „Tehdy začaly vylejzat nové kapely nebo staré kapely pod novým názvem. Plastici hráli jako Půlnoc, Garáž nebo Mejlův Velvet Underground Revival, chodili jsme na Psí vojáky, Hudbu Praha. Občas to násilně rozpustili, a tam u mě začala vznikat averze k režimu. Že nám do toho někdo chce mluvit. A taky nám přišlo absurdní, že si musíme kopírovat nahrávky, že v Pantonu a Supraphonu se nedá nic normálního koupit,“ říká Jiří Trnka.

 

Metaláci, depešáci, patkáči

K pubertálnímu období patřilo i protínání různých subkultur. Metalisté v jeansových bundách pobitých stříbrnými cvočky a s nášivkami kostlivých jezdců apokalypsy, to byla nejběžnější učňovská uniforma. V pražských pasážích zase postávali „patkáči“, jak se tehdy říkalo vekslákům s nagelovanými vlasy, kšeftujícím s tuzexovými bony. Depešáci, ovlivnění hudbou a popkulturními znaky britské elektronické skupiny Depeche Mode, nosili černé oblečení a na bocích uhlazený sestřih s delšími vyčesanými vlasy na temeni hlavy. Naprostým zjevením byli v polovině 80. let punkáči, k jejichž hudebním hrdinům patřili Sex Pistols či The Exploited. „Na punkáče, co chodili s čírama na hlavě, byl tehdy hon dost podobný tomu, co komanči pořádali v sedmdesátkách na máničky,“ vzpomíná Jiří Trnka. Sám se k této kultuře řadil také. Nosil dlouhé vlasy, seprané jeansy, kecky a „somradlo“ – vojenskou tašku na plynovou masku, kterou si pomocí fixů vyzdobil nápisy svých oblíbených kapel.

 

Bratříček na Sázavě

V létě roku 1988 se Jiří nechal přemluvit, aby jel na vodu. K trampské kultuře nikdy příliš netíhnul, ale parta lidí, co se točila okolo bigbítu a nyní se chystala na splutí Sázavy, slibovala dobré zážitky. Nešlo ani tak o klasické vodáctví, kdy je potřeba denně ujet přesný počet kilometrů. Jiří s kamarády zastavili u každé hospody, hodně se zpívalo a hrálo na kytaru, spali nadivoko mimo vyznačené kempy v srdci hlubokých posázavských lesů. Bylo 21. srpna a někdo si vzpomněl, že je dvacetileté výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Rozdělali jsme oheň a začali na kytaru Kryla. Najednou nám přinesl vítr, že na okolních tábořištích ho hrajou taky. Někoho tam napadlo pustit po vodě svíčku, tak jsme se přidali a do toho zněla muzika. Svíčky v lodičkách se přidávaly i odjinud a najednou si člověk uvědomil, že nás Rusáci fakt okupujou. I když o tom táta doma mluvil, tak tady to bylo najednou živé,“ vypravuje pamětník.

 

S tátou mezi vodními děly

O půl roku později se Jiří zúčastnil Palachova týdne, jak bývá označována série občanských nepokojů proběhnuvších v Praze na Václavském náměstí od 15. do 19. ledna roku 1989, dosud největší hromadný protest vůči komunistickému režimu během uplynulých dvaceti let normalizace. Palachův týden vešel do historie i brutálním zásahem pořádkových sil vůči demonstrujícím, kdy byla použita vodní děla, slzný plyn. Došlo zde k mnoha zraněním a celkovému zadržení asi 1400 lidí. Policie také zatkla Václava Havla, který byl následně v březnu uvězněn.

„Když to rozháněli poprvé, nebylo to tak masivní. Dva tři autobusy policajtů, vytlačili nás, a: ,Rozejděte se!‘ V dalších dnech se k demonstraci přidávalo víc a víc lidí, a tam se to zlomilo. Bylo to brutální. Najeli se stříkačkami, byl tam slzný plyn a zásahové jednotky, které udělaly kordon ve třech vlnách a hnaly ty lidi zespoda a zeshora. Já jsem byl na straně, kterou tlačili dolů, chtěl jsem zahnout do nějaké uličky a proti mně zase utíkal táta, kterého hnali z druhé strany. Spolu jsme zapadli do nějaké boční ulice, do hospody, kde jsme si dali dvě piva a počkali, až to nejhorší přejde,“ líčí pamětník dramatické okamžiky Palachova týdne. 

 

Trabanty v ulicích Malé Strany

V létě 1989 nastal exodus lidí utíkajících za svobodou z Německé demokratické republiky. Jejich cesta na Západ vedla přes Prahu, srdce socialistického Československa. Východní Němci tehdy doslova zaplavili západoněmeckou ambasádu na Malé Straně. Jiří Trnka vzpomíná, že ulice vnitřního města byly plné lidí a narychlo odstavených aut: „Všude stály otevřené trabanty a oni [východní Němci] vnucovali lidem klíčky, ať si to vezmou. My jsme to sledovali. Kolem ambasády byla spousta policajtů, nechtěli nás tam pustit, ale my jsme měli a znali svoje cestičky přes zahrady zezadu od Petřína. Tam přelejzali plot i někteří Němci. My jsme tam za nimi chodili, koupili jsme jim dvě tři flašky vína a nějaká jablka. Svým způsobem jsme jim hrozně záviděli, že se tomu režimu dokázali takhle postavit, najít tu odvahu k hromadné emigraci.“

 

Mysleli jsme, že akce na Albertově je provokace režimu

O několik měsíců později, dne 17. listopadu 1989, začala v Československu sametová revoluce. Že během následujících dní režim padne a že to celé začne studentským shromážděním na Albertově, konajícím se pod hlavičkou komunistické mládežnické organizace SSM, Jiří Trnka netušil. O chystané akci věděl dopředu týden a jako mnoho dalších lidí ji považoval za provokaci režimu. Tím větší překvapení zažil již na samotném Albertově: „Nevěřícně jsem zíral, kolik je tam lidí, a byl jsem v šoku, když tam mluvili řečníci z řad studentů i z řad SSM a otevřeně kritizovali režim. I transparenty byly strašně moc odvážné: ‚Svobodné volby‘, ‚Konec KSČ‘. Dřív by na podobné akci okamžitě vyskočili tajní a roztrhali by to.“

V odpoledních hodinách se tisíce lidí vydaly z Albertova na pochod na Vyšehrad ke hrobu Karla Hynka Máchy. „Ani jsme tam nedošli, jenom na začátek, před bránu. Někdo začal skandovat: ,Jsme na špatném hradě!‘ A dav se začal otáčet, že půjdeme na Malou Stranu a na Hrad, jenomže ve městě už byly zabarikádované mosty, všude policajti. Spoustu lidí nechali odejít, ale spoustu natlačili do Národní třídy. Celou cestu se skandovalo: ,Pojďte s námi! Konec vlády jedné strany!‘ A na Národní byl zase kordon, za ním antony, stříkačky. Zpívali jsme hymnu a zapalovaly se svíčky. Stál jsem někde v sedmé řadě. Policajti začali bouchat do štítů obušky a snažili se pomalu jít proti nám. Viděl jsem, že tam jsou i vojáci. Instinkt z minulých demonstrací mi velel schovat se, utéct. Běželi jsme Mikulandskou ulicí směrem ke Karlovu náměstí. Domy, jindy otevřené, byly teď všechny zamčené,“ líčí Jiří Trnka, kterému se nakonec přeci jen podařilo najít úkryt v jednom z nezamčených vchodů. „Seděli jsme s dalšími čtyřiceti lidmi na schodech pod půdou. Občas někdo přibyl, zbitý do krve a vyprávěl, jaká je tam venku strašná řežba,“ dodává k tomu. Během dnů, které následovaly, komunistický režim skutečně padl.

 

Život ve svobodě

„Devadesátky, to byl neskutečný mejdan! Vznikaly nové kluby, kapely, lidi už neměli strach a na ulicích se mluvilo otevřeně úplně o všem,“ vzpomíná Jiří Trnka na atmosféru 90. let. Na jejich začátku, v obchodě s dřevěnými hračkami, který v Praze provozoval jeho otec, potkal svoji budoucí ženu Janu. „Jsme spolu dvacet sedm let, to vím úplně přesně, protože na radnici už byla s námi v jejím břiše naše dcera Bára,“ usmívá se pamětník. Trnkovi se brzy nato přestěhovali do Janina rodného Zábřehu, kde žili ještě v roce 2021.