"A tady je Putin, to je naprosto z masa a kostí zplozenec fízlů a gopniků. To jsem poznal na první pohled. Jakmile byl Putin v březnu 2000 inaugurován, měl jsem sloupek v Nové gazetě v ruštině, jmenoval se "Neznayka v Zazerkalje", takže můj úvodní sloupek věnovaný Putinovi se jmenoval "Ošklivý růst", což znamená moc ošklivých lidí. Od té doby můj názor jen sílí a sílí. Nikdy jsem neskrýval své pohrdání Putinem a jeho režimem, aktivně jsem se účastnil událostí v letech 2011-2012. - Neustále jsem vystupoval na mítincích. Na posledním shromáždění na Bolotném náměstí v únoru 2012 jsem složil a zazpíval píseň. Tento mítink začal tím, že jsem zazpíval píseň, kterou jsem sám napsal, s názvem "Putinova banda na kavalci, Ša-Pu-Na-Na-Na". Svého času to byl mimochodem hit, docela populární píseň. A tak jsem samozřejmě začal mít drobné problémy: samozřejmě jsem nemohl mít vlastní televizní program na velkých kanálech, ale pořád jsem měl televizní programy na menších kanálech, na televizi Styl a ještě na něčem jiném.
Přeloženo automatickým překladačem (DeepL)
"No, v 90. letech jsem měla naprosto okouzlující kariéru. Stal jsem se televizním šéfem, nejprve na kanálu Rossija, kde jsem měl na starosti hudbu, a pak na kanálu NTV. Měl jsem vlastní televizní pořady, uváděl jsem je, dostával jsem nejrůznější ceny a ocenění, zároveň jsem založil ruskou edici časopisu Playboy, byl jsem tam šéfredaktorem, uváděl jsem rozhlasové pořady. Dělal jsem spoustu věcí. Devadesátá léta byla dobou neomezených možností, člověk mohl zkusit cokoli. Samozřejmě to byla dost nebezpečná doba: na jedné straně jste mohli vydělat miliardu, na druhé straně jste mohli spadnout do příkopu s kulkou v hlavě, a pravděpodobnost byla zhruba stejná. Ale byla to zajímavá doba. I když se nepovažuji za Jelcinova fanouška. Prostě proto, že si myslím, že většina těch ohavností, které se v Rusku začaly dít v jednadvacátém století za Putina, byla většinou položena už za Jelcina. Tedy rozstřílení parlamentu z tanků v roce 1993, politické represe a Jelcinovy zmanipulované volby v roce 1996. Jde samozřejmě o strašlivou krvavou koloniální válku v Čečensku. Putin v tom všem prostě pokračoval, prohloubil to a rozvinul, ale všechno to začalo za Jelcina. S počátkem 90. let jsem se pak stal i politickým komentátorem - poprvé jsem začal psát o politice. Tehdy můj přítel Derk Sauer, nizozemský mediální dobrodruh, založil v Moskvě anglicky psaný deník The Moscow Times a pozval mě, abych tam psal sloupky. A já jsem v The Moscow Times psal více než deset let sloupek, který se jmenoval deník Metro a bylo v něm všechno: společenský život, sociální život, kultura, ale také hodně politiky.
Přeloženo automatickým překladačem (DeepL)
"Nejdřív si mě předvolali k předsedovi Pionýrské Družiny, který mi řekl, jaký jsem parchant, že se zabývám propagandou. Pak se stala nejzajímavější věc - předvolali si mé rodiče. Bylo to mimo vyučovací hodiny. Pamatuji si, že to bylo večer. Zavolali si tátu a mámu, přišli po práci. Byl tam ředitel školy, několik dalších lidí: vedoucí učitelka, vedoucí školní komsomolské organizace, předseda rady pionýrské skupiny (paní bez pionýrského věku). A obraz byl takový: táta, máma, já a všichni tihle lidé. Začali otci a matce vyprávět, jaký jsem parchant, jak mě špatně vychovali a jak mohli přehlédnout takového antisovětského člověka. Už se vyptávali a říkali: Vy, Kim Lvovič a Rufina Nikolajevna, jste členové strany, jak jste to mohli dopustit? A mně to vlastně vůbec nevadilo, dokonce jsem se cítil dobře - připadal jsem si jako hrdina, který provedl podvratnou akci. Měl jsem z toho dobrý pocit. Ale moji rodiče se cítili hrozně. Hrozně nějakým neuvěřitelným způsobem, protože stáli rudí, dívali se do podlahy a nedokázali nic říct. Proč? Protože kdyby řekli upřímně: "Náš syn opakuje to, co říkáme doma, my si také myslíme, že intervence v Československu je zločin. Také věříme, a ani ne věříme, ale víme jistě, že tam žádná kontrarevoluce nebyla. Že všichni ti Brežněvové, Pravda, TASS atd. - že všichni zákeřně lžou." Ale to nemohli říct. Protože kdyby to řekli, tak by to byl konec - sbohem členství ve straně, sbohem dobré práci, to znamená sbohem celému našemu současnému životu".¨
Přeloženo automatickým překladačem (DeepL)
Artemy Troitsky se narodil 16. června 1955 v Jaroslavli, tehdejším SSSR. V letech 1963-1968 navštěvoval školu při velvyslanectví v Praze, v době, kdy jeho otec Kiva Lvovič Majdanik, latinskoamerický historik, pracoval pro časopis Otázky míru a socialismu. V Praze se začal zajímat o západní rockovou hudbu, za což byl vyloučen z pionýrů v sovětské škole. Jeho otec podporoval reformy Alexandra Dubčeka a rodina byla v březnu 1968 vrácena do Moskvy. Artemij spolužákům v moskevské škole řekl, že v Československu žádná kontrarevoluce nebyla, že NATO v té době nebylo na hranicích. Z Pionýra byl opět vyloučen. Artěmij vystudoval Moskevský ekonomicko-statistický institut a zároveň se zajímal o západní a undergroundovou ruskou rockovou hudbu. Od roku 1972 pořádal na Moskevské státní univerzitě diskotéky s přednáškami o západní hudbě, dokud výbor komsomolu diskotéku v roce 1974 nezrušil. S podílem nezbytné autocenzury začal psát články o západních kapelách do mládežnického časopisu Rovesnik a postupně do všech významných novin SSSR, díky čemuž se stal jediným sovětským rockovým novinářem svého druhu. Svého věhlasu využil k pořádání koncertů a festivalů ruské undergroundové hudby v domovech mládeže a studentských kavárnách. V roce 1984 byl zařazen na „černé listiny“ a jeho články přestaly vycházet, byl propuštěn z práce v Ústavu dějin umění a nesměl obhájit doktorskou práci. V osmdesátých letech organizoval ve svých bytech a bytech svých přátel „byty“ - undergroundové koncerty rockových hudebníků SSSR, díky nimž znal všechny talentované hudebníky. S nástupem Gorbačovovy perestrojky se stal vyhledávaným televizním a rozhlasovým moderátorem, vedl hudební redakci ústřední televize a byl redaktorem ruského Playboye. V roce 1987 vyšla v Anglii jeho kniha o sovětském undergroundu Back to the USSR. V roce 2000 se stal politickým komentátorem a deset let psal sloupek v deníku The Moscow Times. Od roku 2002 vyučuje na Moskevské státní univerzitě na katedře hudební žurnalistiky. Kritizoval Putinův nástup k moci. Kritizoval Putinův nástup k moci a během prezidentovy inaugurace psal sloupek „Ošklivá moc“ pro populární noviny Novaja Gazeta. V letech 2011-2013 byl jedním z organizátorů protestů na Bolotném náměstí. Napsal hudební manifest protestů „Putinova parta na kobkách“. Jeho pořady byly staženy z centrálních televizních kanálů, jeho pedagogická činnost na Moskevské státní univerzitě byla cenzurována, což ho donutilo rezignovat. Po anexi Krymu v roce 2014 z Ruska emigroval. Žije s rodinou v Estonsku, přednáší na univerzitách v Anglii, Finsku a Estonsku a moderuje autorský pořad na Rádiu Svoboda.
Přeloženo automatickým překladačem (DeepL)
