Pavel Trojan

„Víte, já si myslím, že možná jsme měli takovou iluzi trošičku, že ten režim přece jen, že už to nejsou ta padesátá léta. A je fakt, že oni se… Jednou jsem měl takovou nepříjemnou (zkušenost), když u nás byli, já jsem šel do školy – do Prahy na tu nástavbu. Tak oni nějak ráno si přijeli pro tátu a já jsem šel. Chtěli, když už odcházím, abych jim ukázal tašku, abych neodvážel nějaké spisy. Já tam měl jenom školní věci. Takže jsem jim to musel dát, aby si to prohlídli. To bylo takové nepříjemné. Jinak – my jsme se jich nebáli. My jsme se jich fakt nebáli. Nikdy by mě nenapadlo rodičům vyčítat, že byli angažovaní, že jsme kvůli tomu měli… My jsme to prostě brali, že to je nezbytné. A nevzpomínám si… Trápilo mě, že nemůžu cestovat, já jsem opravdu od devětašedesátého, kdy rodiče udělali takovou cestu po Skandinávii, přes Hamburg jsme se vraceli – tak jsem do roku 1988, kdy jsme vycestovali s manželkou, to tehdy už trochu ty ledy se začaly uvolňovat, tak jsem devatenáct let vlastně nebyl na západě.“

„Ten fakt, že jsem vyrůstal v rodině evangelických duchovních mě – a jistě i moji sestru – ovlivnil zcela zásadně. Tatínek, jak známo, byl členem Nové orientace, patřil k tomuto směru. Takže jsme byli vychováváni k tomu, že víra vede k zodpovědnému životu, v nejlepším slova smyslu angažovanému. To asi byl ten největší dar. I když v dospělosti už můj vztah k víře jako takové je trošku vlažnější, tak mi zůstalo to, že to není nějaká taková jenom záliba, že člověk se nějak utěšuje tím, že se modlí k pánubohu, ale je to výzva k zodpovědnému životu. A to si myslím, že bylo to nejcennější. A pokud jde o moji profesi nebo poslání skladatelské, tak v tom mě rodiče podporovali, ač nebyli hudebníky, a tu cestu se mi snažili nějak prorazit.“