Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Trojánek (* 1958)

• narozen 7. března 1958 v Novém Městě na Moravě

• prarodičům z obou stran znárodněny po roce 1948 podniky

• v letech 1968–1970 navštěvoval Skaut ve Žďáru nad Sázavou

• v roce 1973 vyhrál zájezd do SSSR

• v letech 1973–1977 vystudoval gymnázium ve Žďáru nad Sázavou

• v letech 1977–1979 studium na VŠE v Praze

• v letech 1979–1984 studium na Filozofické fakultě UK v Praze

• v 80. letech několikrát zadržen a vyslýchán StB

• přepisoval a šířil samizdat

• zaměstnán jako recepční a závozník ČSAD

• publikuje pod pseudonymem Jakub Šofar

• v době natáčení v roce 2020 žil v Praze

Jakub Šofar, tak zní pseudonym Vladimíra Trojánka, pro kterého se literatura, povolená i zakázaná, čtená a i ta jím psaná stala smyslem života. Utvářela ho filozofie, historie, maloměsto i buržoazní prostředí, ze kterého vzešel.

Narodil se 7. března 1958 v Novém Městě na Moravě, vyrůstal ale v nedalekém Žďáru nad Sázavou společně se starší sestrou. Maminka Zdena, rozená Paulíková, pocházela z Brna. Traduje se, že Paulíkové získali své jméno po francouzských vojácích, kteří bojovali s Napoleonem u Slavkova. Bojiště se totiž nacházelo na dědečkových polích, kde se dodnes dají najít například knoflíky z uniforem. Maminky otec, Vladimírův dědeček Karel, založil v roce 1935 s kamarády továrnu na radiopřijímače Markofon. Za okupace sloužila výroba válečným účelům a po roce 1948 továrnu znárodnili komunisté a přičlenili ji k Tesle Brno. Až do roku 1963 ale musel dědeček splácet půjčku, kterou si na založení továrny vzal. Někteří z babiččiných příbuzných byli brněnští Němci, které po válce odsunuli do Ravensburgu. Jiní zase po roce 1948 emigrovali z vlasti, aby nemuseli žít v další totalitě.

Tatínek Vladimír pocházel ze Žďáru a i jeho předkové byli podnikaví a svobodomyslní. Jeho strýc Hynek, který za války přežil koncentrační tábor, měl největší továrnu na ruční výrobu bot ve Žďáru, a dokonce spolu s dalšími zabránil Baťovi, aby si ve Žďáru nad Sázavou otevřel konkurenční podnik. Když mu továrnu po roce 1948 komunisté zabavili, doufal, že výrobu bot ve Žďáru ponechají, když tam mají tolik zdatných ševců a řemeslníků. Socialistické hospodářství ale potřebovalo především průmyslovou výrobu. Ve Žďáru nad Sázavou, v jehož okolí není žádný zdroj nerostných surovin, vznikl strojírenský podnik Žďas. Za prací se sem přestěhovali lidé z celé republiky, dokonce i volyňští Češi. Starý Žďár byl postupně bourán a modernizován a výsledkem je úplně nové město bez historické kontinuity a paměti obyvatel.

Ze skautů kroužek entomologů

Vladimír nastoupil v roce 1964 na místní základní školu, kde ho automaticky přihlásili do Jisker. Sbíral známky, neustále četl a až do páté třídy zpíval ve sboru. Spolu s kamarády začal chodit v uvolněné době roku 1968 do Skautu. Ve Žďáru rychle vznikly tři oddíly, Vladimír patřil do takzvaných vodních skautů. S nastoupivší normalizací a opětovným zákazem skautování fungoval oddíl nějaký čas jako kroužek entomologů, později přešel pod Tělovýchovnou jednotu Vodní sporty Žďas. Když přišli v srpnu 1968 do Žďáru polští vojáci, pozoroval je ze střechy nedostavěného domu v sousedství. Rodiče šli urychleně nakoupit zásoby potravin, které uložili do skříně na půdě, kde průběžně obměňované vydržely až do konce sedmdesátých let. Dědeček se začal definitivně smiřovat s tím, že mu továrnu na obuv už nikdy nevrátí.

Ačkoliv průmyslová centra bývala často baštou komunistů, ve Žďáru to Vladimír moc nevnímal. Pocházel sice z buržoazní rodiny, ale rodiče, oba zaměstnaní ve Žďasu, neaspirovali na žádné funkce, oběma sourozencům se tedy podařilo dostat na střední školu, i když Vladimírovi až na odvolání. Sestra šla na průmyslovku a on na místní gymnázium. Automaticky ho zapsali do Socialistického svazu mládeže (SSM), i když to tenkrát nevnímal nijak negativně. Jak sám říká, na malém městě se některé věci daly dělat pouze pod hlavičkou nějaké organizace, jako byl právě třeba SSM.

Přesto se nemohl odpoutat od toho, z jakých poměrů vzešel. Byl vychován v tom, že něco jiného se říká doma a něco jiného na veřejnosti a že Sovětský svaz není tak idylický, jak se všude tvrdí. Velkou zásluhu na tom měl matčin strýc Wolfgang Fleck, který měl jako legionář po první světové válce na starost dopravu československých vojáků z Vladivostoku domů. „Doma vyprávěl, jaké to v Rusku skutečně je, neměl o tom žádné iluze. Žďár navíc osvobodila Malinovského armáda, o které se tradovalo, že rabovala a znásilňovala ve velkém. Vždycky říkal, že ve Žďáru by klidně přežili další okupaci, ale další osvobození už by nezvládli. Představu o Rusku si nakonec udělal Vladimír sám, když v deváté třídě vyhrál ve vědomostní soutěži zájezd do Sovětského svazu s pionýry z Velké Bíteše. „Jeli jsme do Oděsy a tam jsem poprvé viděl žebráky. Kontrast mezi tím, co jsme se o Rusku učili tady, a tím, jak vypadala skutečnost, byl velký.“

Místo ekonoma historikem komunismu

Na gymnáziu se Vladimír začal zajímat kromě literatury také o hudbu a společně s kamarády založil skupinu Rozpaky, pro kterou se stal hlavním textařem. Jeho bratranec, který emigroval do Spojených států, jej skrze strýce zásoboval množstvím desek, které potom šířil po celém Žďáru. Psal básně i kratší texty a přepisoval na stroji samizdat, hlavně Egona Bondyho, George Orwella nebo texty kapely The Plastic People of the Universe.

Na přání rodičů se po maturitě přihlásil na Vysokou školu ekonomickou do Prahy, ačkoliv pro to neměl praxi ani předpoklady. Vydržel tam pouhé dva roky. Jeho kamarád ze Žďáru Vít Homolka podepsal v roce 1978 Chartu 77. Její text Vladimír četl, ale zklamalo ho, že byl málo úderný. Štvalo ho, že se nedostane k hudbě a literatuře, která ho zajímá, že mu režim diktuje, co má nosit a jak má vypadat. Za Západ tehdy považoval Budapešť, kde se na rozdíl od Československa dalo koupit leccos. Bylo mu dvacet a nechtělo se mu ani pracovat, ani jít na vojnu.

V roce 1979 přestoupil z ekonomické školy na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy na obor vědecký komunismus, kde bylo překvapivě jen málo straníků. Rodičům o tom řekl, až když byl přijat. Hned v prvním ročníku se seznámil s mnoha inspirativními lidmi, přesto mu chyběla stará parta ze Žďáru nad Sázavou, kamarádi vesměs studovali v Brně. Ačkoliv se snažil nejít s režimem do konfliktu a nikdy ho ani nenapadlo uvažovat o tom, že by mohl režim padnout, přesto se nevyhnul pozornosti policie.

Útok na veřejného činitele

Když se měl v létě roku 1980 ženit jeho kamarád z kapely, uspořádali mu ještě s dalšími typickou moravskou veselku jako rozlučku se svobodou. Když přišli do hospody, kde se měla veselka konat, zjistili, že ji Státní bezpečnost (StB) zakázala. Přesunuli se tedy na hájenku jednoho kamaráda. „Někdo o tom zřejmě někde promluvil a StB nabyla dojmu, že se tam pořádá sraz chartistů. Večer přijela tajná policie včetně příslušníků Veřejné bezpečnosti. Já jsem akorát sekal na zahradě dřevo, a když přijeli, vyběhl jsem se sekerou zpoza rohu. Okamžitě se toho chytli a udělali z toho útok na veřejného činitele. Bylo mi jasné, že za to mohu jít do vězení.“

Druhý den ráno si pro Vladimíra policie domů skutečně přišla a odvezla ho na výslech do Žďáru nad Sázavou. Zjišťovali, co studuje, s kým se stýká a zda není na drogách. Zachránil ho kamarád lékař, který ho dostal do blázince. Tam strávil týden, pak ho propustili. Vrátil se do školy, kde všichni dělali, že se nic nestalo a o ničem neví.

Za další dva týdny mu přišla obsílka, aby se dostavil na StB v Praze 4 k podání vysvětlení. Výslech tehdy trval čtyři hodiny a policisté mu tvrdili, že propaguje americký způsob života. „Ani jsem nevěděl, jak to v Americe vypadá, natož jaký je tam život. Zpočátku jsem byl z StB vyděšený, ale zvykl jsem si. Po tomhle pražském výslechu si mě předvolali znovu ve Žďáru, kde se mě soudruh Kubálek, který si raději udělal kurz StB, než aby pracoval ve Žďasu, pokoušel přesvědčit ke spolupráci. Nepovedlo se mu to, ale svoji složku u StB jsem vyfasoval.“

Od té doby zájem policie o jeho osobu trval až do roku 1987. V roce 1982 ho ještě málem vyhodili z fakulty, že prý ve škole hrál na kytaru písničky o Afghánistánu. Kárnou komisí nakonec prošel a studia zdárně ukončil v roce 1984. S koncem studia nad ním visela hrozba vojenské služby, které se snažil za každou cenu vyhnout. Díky svému krátkému pobytu v blázinci a prohlášení, že má pocit, že jej stále někdo sleduje, dostal modrou knížku a na vojnu nemusel.

Pracoval jako závozník v ČSAD a jako recepční v hotelu. V roce 1986 se oženil a s manželkou a dětmi žil až do roku 1989 ve Žďáru nad Sázavou. Po sametové revoluci se přestěhovali do Prahy, kde žije dodnes. Láska k literatuře ho neopustila. Publikuje v mnoha nakladatelstvích pod pseudonymem Jakub Šofar.