Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gerhard Tschunko (* 1935)

• narozen 30. dubna 1935 v Českých Budějovicích

• pochází z česko-německé rodiny

• otec za války sloužil ve wehrmachtu, po válce musel zůstat v Rakousku

• pamětník se v roce 1953 v rakouských Alpách setkal s rakouským prezidentem

• od roku 1964 byl členem reprezentačního výběru horolezců

• v roce 1966 učinil s kamarády prvovýstup na severní stěnu Šchary na Kavkaze

• v zimě 1967 našel trosky letadla, které se roztříštilo o Mont Blanc

• v roce 1968 absolvoval expedici na Špicberky

• v roce 1970 se kvůli zranění neúčastnil expedice do Peru, kde zahynulo patnáct Čechoslováků

• roku 2024, v době natáčení, žil v Dubí u Teplic

Gerhard Tschunko se narodil 30. dubna 1935 v Českých Budějovicích. Rané dětství prožil v centru Českého Krumlova, kde jeho otec vlastnil obchod. Pocházel z česko-německé rodiny, otec byl Němec s českým občanstvím. S příchodem druhé světové války však přijal německou národnost a nastoupil do wehrmachtu.

Před odchodem do Říše koupil své manželce se synem byt v Jeníkově nedaleko Teplic, kde bydleli jeho rodiče. Jelikož se obec nacházela v sudetské oblasti, za války patřila pod německé území. Gerhard se tak ocitl v cizím prostředí, navíc bez otce.

Uměl jsem jen pár slovíček

V Jeníkově nastoupil Gerhard Tschunko nejprve na německou základní školu. Během války češtinu téměř nepoužíval. „Uměl jsem jen dobrý den a děkuju a pár slovíček. Česky jsem mluvil jen někdy s babičkou,“ vzpomíná pamětník. V roce 1945, kdy ukončil čtvrtou třídu, tak nastal problém. Protože byla rodina Tschunkových česko-německá, mohli v Jeníkově i po odsunu německých obyvatel zůstat. Gerhard musel nastoupit do české školy, jenže česky téměř neuměl, proto docházel na doučování. Navíc se s matkou museli z prostorného bytu přestěhovat do suterénních prostor. Pamětník vzpomíná, že místní obyvatelé je jako částečné Němce neodsuzovali, naopak jim nabízeli pomocnou ruku.

Na konci války padl Gerhardův otec do amerického zajetí. Když byl propuštěn, do Čech se už zpátky nevrátil, zůstal v Rakousku. Gerhard Tschunko svého otce znovu po letech uviděl až v roce 1956.

Chodit do školy ve svazáckých košilích jsme nechtěli

Po ukončení základního vzdělání nastoupil pamětník na gymnázium v Bílině. V té době už byli u moci komunisté. Nové poměry se Gerhardovi ani jeho spolužákům příliš nezamlouvaly. „Nutili nás, abychom vstupovali do Svazu mládeže, tak jsme to pořád oddalovali. Chodit do školy ve svazáckých košilích jsme nechtěli, dvojka nebo trojka z chování tak byla jistá,“ vypráví pamětník.

Později dokonce spolužáci utvořili jakýsi zárodek protikomunistické skupiny. „Měli jsme jen několik schůzek, protože to bylo příliš nebezpečné v té době, a ani jsme neměli nikoho, kdo by nás vedl,“ popisuje.

V sobotu jsme mazali do skal a do neděle lezli

Po maturitě nastoupil Gerhard jako technik na pilu. Původně začal studovat na lesnické dřevařské vysoké škole. Po třech měsících byl však vyloučen z důvodu, že „udržuje vztah s otcem žijícím v Rakousku“. Někdy v té době mu kamarád nabídl, aby začal s partou přátel o víkendech jezdit do skal. Gerhard, který k horolezectví přičichl už jako dítě před válkou, souhlasil.

„Tenkrát se ještě pracovalo v sobotu do dvanácti. V půl třetí jel vlak do Libouchce, takže jsme mazali do skal a do neděle jsme lezli,“ vzpomíná. Lezení se brzy stalo nedílnou součástí Gerhardova života. Každou volnou chvíli vyrazil s přáteli do skal. V komunitě horolezců poznal i svou první ženu.

Na počátku šedesátých let poprvé navštívil Vysoké Tatry. S kamarádem Willim Kubincem se utábořili na Žabích plesech, kde zdolali mnoho skal. Do Tater se Gerhard pravidelně a rád vracel. Někdy odjel i na několik týdnů, věnoval se lezení a přivydělával si nošením zavazadel. V roce 1963 při návštěvě otce v Rakousku poprvé vypravil do Alp. O rok později se vydal na Kavkaz a podnikl výstup na Pik Volnoj Ispanije nebo traverz Ušby.

Tehdy s přáteli začal pořádat přednášky o svých zahraničních horolezeckých zkušenostech, ale při vyprávění se nemohl vyhnout rozdílům mezi Západem a Východem. „Ty akce byly samozřejmě utajované. Většinou byly venku. Myslím, že to mělo smysl. Ten tlak té komunistické strany na všechno – na sport i kulturu – byl cítit, a na to jsme my poukazovali,“ vzpomíná pamětník. Přednášky připravovali pod záminkou teoretického výcviku horolezců.

Na Špicberky. A pak stop

V roce 1968 absolvoval Gerhard expedici na Špicberky. Skupinu pozval Norský horolezecký svaz. Bylo však třeba získat dostatek financí, aby bylo možné výpravu uskutečnit. „Na úkor lezení jsme pracovali, až jsme shromáždili všechny peníze… V prosinci 1967 jsme pak vyrazili na Dachstein, abychom vyzkoušeli materiál, co jsme si pořídili,“ vzpomíná pamětník na přípravy na expedici. V květnu 1968 se vydali na cestu.

Po úspěšné a náročné několikaměsíční výpravě se horolezci vraceli zpět domů. V noci z 20. na 21. srpna se ocitli na hranicích nedaleko Drážďan. „Uviděli jsme policisty a najednou: ‚Stop!‘ My jsme měli tu smůlu, že jsme se trefili přesně na tu noc, kdy nás okupovali Rusové. Internovali nás v restauraci. My jsme se snažili uniknout, ale to nešlo,“ vzpomíná Gerhard Tschunko.

Později si u svých věznitelů vymohli, aby si mohli poslechnout v rozhlase zprávy z domova. Tak se dozvěděli o dění v Československu. Po několika hodinách mohli restauraci opustit a přejít hranice poblíž Varnsdorfu. „Vrátili jsme se domů, ale nebylo to moc veselé vítání. Byly to první dny okupace, která všechny překvapila, ohromila a zděsila,“ vypráví pamětník.

V následujících letech podnikl Gerhard Tschunko ještě mnoho zahraničních horolezeckých cest, které však už směřovaly jen na Východ. V současnosti (2021) se stále aktivně věnuje horolezectví i popularizaci a rozvoji tohoto sportu.