Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gerhard Tschunko (* 1935)

• narozen 30. dubna 1935 v Českých Budějovicích

• pochází z česko-německé rodiny

• otec za války sloužil ve wehrmachtu, po válce musel zůstat v Rakousku

• pamětník se v roce 1953 v rakouských Alpách setkal s rakouským prezidentem

• od roku 1964 byl členem reprezentačního výběru horolezců

• v roce 1966 učinil s kamarády prvovýstup na severní stěnu Šchary na Kavkaze

• v zimě 1967 našel trosky letadla, které se roztříštilo o Mont Blanc

• v roce 1968 absolvoval expedici na Špicberky

• v roce 1970 se kvůli zranění neúčastnil expedice do Peru, kde zahynulo patnáct Čechoslováků

• roku 2024, v době natáčení, žil v Dubí u Teplic

Gerhard Tschunko patří mezi významné postavy českého horolezectví. Bývalý reprezentant a mistr sportu pochází z česko-německé rodiny, kterou rozdělila druhá světová válka. Otec Rudolf Tschunko se nemohl na jejím konci k rodině vrátit a musel zůstat v Rakousku. Pamětník se v padesátých letech účastnil pašování horolezeckých potřeb na hranicích s východním Německem. Při své první návštěvě Alp v Rakousku v polovině padesátých let se setkal s tehdejším rakouským prezidentem Theodorem Körnerem.

V roce 1965 se s dalšími československými horolezci vydal na severní stěnu hory Šchara v pohoří Kavkaz. Československá výprava byla jediná, které se tento obtížný výstup podařil. O rok později se při soustředění horolezecké reprezentace v Tatrách zúčastnil výstupu na Baranie rohy, kde lavina s sebou strhla dva horolezce. V roce 1967 byl členem expedice do francouzského Chamonix, kde mimo jiné vystoupal na Mont Blanc. Na jeho vrcholu expedice našla zbytky letadla i s těly pasažérů – roztříštilo se o štít krátce předtím.

Gerhard Tschunko se účastnil také expedice na Špicberky, kde na žádost norské vlády hledali v roce 1968 cestu skrz pohoří, která měla v budoucnu sloužit pro posádky uvízlé na lodích v Severním moři. Horolezci tehdy mapovali zcela neprobádanou část pohoří. Při návratu z Norska museli kvůli invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna čekat několik hodin na sasko-českých hranicích. Zcela jistě by se účastnil i expedice do Peru v roce 1970, kde zahynulo všech patnáct československých horolezců. Pamětníka však zachránilo zranění, které mu nedovolilo odjet.       

Válka rozdělila naši rodinu

Gerhard Tschunko se narodil 30. dubna 1935 v Českých Budějovicích. Otec Rudolf Tschunko byl německé národnosti, měl obchod s lahůdkami a vínem v Českém Krumlově. Matka Růžena Tschunko pocházela ze severních Čech, z Háje u Duchcova. V roce 1941 se pamětníkův otec rozhodl, že manželce a synovi koupí byt v severních Čechách, v Jeníkově. Tam se Gerhard Tschunko s matkou odstěhovali. Díky české babičce se pamětník začal učit česky.

Gerhard Tschunko vzpomíná, jak po válce musel nosit pásku na znamení svého německého původu. Když ale promluvil mezi kluky česky, sami mu ji sundali: „Čeští kluci, kteří se přistěhovali z Čech, si z nás dělali legraci. Jednou jsem jednomu řekl: ‚Co blbneš, vole?!‘ Byl překvapený, že mluvím česky, strhnul mi pásku a řekl, že už mě nebudou honit.“

Otec sloužil za války ve wehrmachtu. V Itálii ho zajali američtí vojáci. Po válce se Rudolf Tschunko pokusil přejít nelegálně z Rakouska přes Šumavu do Československa, ale chytila ho stráž. Deportovala ho zpět do Rakouska a do Československa už nesměl.  

Na hory a skály jsem lezl už jako dítě

Otec Gerharda Tschunka byl milovníkem jazzu a lezení. Svého syna proto vzal například na šumavský Třístoličník nebo na horu Bořeň, když bylo pamětníkovi pět let. V osmi letech zdolal první vrcholy Alp. „Byl jsem na ty hory doslova naprogramován,“ konstatuje pamětník. První skály, které jako student bílinského gymnázia zdolával, byly pískovce v Tisé a v Ostrově na Ústecku. „Tam jsem poprvé viděl lezce. Byli jsme nadšení a taky jsme to zkoušeli. Lezl jsem na Strážní věž a museli při mně stát všichni andělé, že jsem to přežil,“ vzpomíná Gerhard Tschunko.

V Alpách jsem si dal pivo s rakouským prezidentem

Od počátku padesátých let byl pamětník členem horolezeckého oddílu v Teplicích. S kamarády jezdili vlakem přes noc do Tater. V polovině padesátých let komunistický režim povolil mladému Gerhardu Tschunkovi vycestovat do Rakouska. „Když jsem přijel za otcem, který mě neviděl téměř patnáct let, řekl jsem mu, že chci druhý den odjet lézt do Alp. Tak jsme si popovídali a odjel jsem sám do Alp,“ líčí své setkání s otcem pamětník. O výstupy se pokoušel sám. S odstupem času své počínání komentuje takto: „Podnikat sólo výstupy je drzost. Neříkám odvaha, je to spíš blbost.“

Pamětník se vydával na severní stěny ledovců se strmým svahem. Bydlel v podkroví jedné z horských chat. Jedno odpoledne seděl v chatě a pil pivo. Přistoupil k němu muž v tyrolském kloboučku a v typickém rakouském kroji. Zeptal se, jestli si může přisednout. Gerhard Tschunko nic nenamítal. Všiml si, že jejich hovor sledují od dveří dva muži. „Muž se ptal, odkud jsem. Když jsem řekl, že z Československa, projevil zájem. Pak se rozloučil a odešel. Hostinský se mě pak zeptal, jestli vím, kdo to byl. Šlo prý o rakouského prezidenta Theodora Körnera,“ popisuje zážitek pamětník.

Neprošel jsem prověrkami v padesátých letech

Gerhard Tschunko úspěšně vykonal přijímací zkoušky na Vysokou školu dřevozpracující v Zábřehu.  „Po měsíci se zjistilo, že můj původ není dělnický. Otec obchodník, matka úřednice, navíc otec v Rakousku. Nebylo žádoucí, abych studoval, a tak mě vyhodili,“ vysvětluje pamětník. Narukoval na vojnu do Srní na Šumavě.

Po základní vojenské službě nastoupil jako mistr v dřevozpracujícím průmyslu a později přešel na ředitelství podniku jako přípravář výroby. „Tam jsem byl do chvíle, než přišly prověrky na konci padesátých let. Byl jsem shledán nezpůsobilým a přeřazen do výroby. Nastoupil jsem jako topič k parním strojům na pile. Pak jsem ale pracoval v lese, kácel jsem stromy, a to mi vyhovovalo,“ vzpomíná Gerhard Tschunko s tím, že lopatu mu už nikdo z ruky vzít nemohl a on si mohl dělat v práci, co chtěl. 

Odzbrojili jsme Pohraniční stráž

Gerhard Tschunko rád lezl v pískovcových skalách v Tisé. V padesátých letech chybělo v tehdejším Československu horolezecké vybavení. Na vrcholech skal proto kvetl výměnný obchod mezi Sasy a Čechy. Pamětník popisuje pašování takto: „Tenkrát ještě hranice nebyla tak úplně těsná. Takže Němci přišli na české území, vylezli na věž, uložili tam materiál, slezli dolů, my jsme vylezli a dali jsme tam to, co jsme si vzájemně směňovali. Většinou šlo o banány, boty nebo fotoaparáty. My jsme zase chtěli lezečky, německé lehké karabiny nebo smyčky.“

Později ale Československo postavilo i na hranici s východním Německem dráty a výměnný obchod už nebylo možné provádět. V mladých horolezcích ale byla touha po věžích pískovcových skal na saském území. „Hraniční pásmo se skládalo z takzvaného bezpečnostního pásma – to byl natažený drát. Pak byl pětimetrový pás písku kvůli stopám. Před ním byla pěšina pro pohraničníky se psy. Ne všude byly ostnaté dráty, ale většinou tam byly,“ popisuje pamětník. Gerhard Tschunko chtěl s kamarádem vylézt na saský Sokolí vrch.

Zalehli proto do křoví ve tři hodiny ráno a posypali se pepřem, aby zmátli psy pohraničníků. Když kolem nich prošla hlídka a vzdálila se, proplížili se pískovým pásem a zametli za sebou stopu. Přelezli drátěný zátaras. Následně celkem bez problémů vylezli na saský vrchol. Z něj pak viděli, jak se začali srocovat pohraničníci, kteří oba horolezce viděli dalekohledem už při cestě na vrchol. „Slanili jsme, ale místo abychom sestoupili dolů do údolí, vylezli jsme na protější stěnu. Říkali jsme si, že než přijdou a vylezou nahoru, tak poběžíme po vrcholu směrem k Tisé, kde jsme stěnou slezli dolů a propleti se mezi skalami,“ popisuje pamětník.

Parta horolezců se vždy v pátek vydávala do Tisé a navečer šli do sousedního Ostrova. „Pohraničníci měli ve zvyku, když jsme šli už potmě, vyskočit na nás a zkontrolovat nás. Jednoho z kamarádů už to štvalo. A tak při další cestě obešel skály, a když na nás vyskočili zase dva pohraničníci, tak na ně zezadu taky vyskočil a sebral jim samopaly,“ vzpomíná Gerhard Tschunko. Horolezci podmiňovali vrácení zbraní lahví rumu. Přijít o zbraň si vojáci nemohli dovolit, a tak šli s horolezci do nejbližší hospody, kde jim rum koupili.

Severní stěnu Šchary jsme zdolali jako jediní

Českoslovenští horolezci nemohli vyjíždět do západního světa. Častěji proto podnikali výstupy například na Kavkaze. V roce 1965 si vytyčili velmi nebezpečný úkol, a sice zdolat severní stěnu hory Šchara. „Šchara je vysoká přes pět tisíc metrů. Má obrovskou stěnu – více ledovou než skalní. V horní části dvoukilometrové stěny visí takzvaný zbrus. Ledovec ve stěně, který má čelní stěnu vysokou osmdesát metrů. Z té čelní stěny ve výšce čtyři a půl kilometru se občas vlivem záření slunce utrhnou obrovské kusy ledu. Řítí se cestou dolů a smetou všechno, co se jim dostane do cesty,“ líčí pamětník.

Při výstupu na severní stěnu Šchary v minulosti zahynulo několik družstev špičkových sovětských horolezců. Srazila je právě hrozivá lavina. „Neriskujete život, o tom vůbec nepřemýšlíte. Máte před sebou jen jeden cíl. Vylézt! Musíte být na to tak udělaný, abyste do toho šel. Buď do toho jdete, anebo máte jen maličko strach a jste vedle,“ komentuje Gerhard Tschunko motivaci vylézt nebezpečnou cestou vrchol Šchary. Tři horolezci pod stěnou postavili stan ve vzdálenosti asi dvou kilometrů od ní. V odpoledních hodinách začala obávanou stěnou dunět řítící se lavina. Horolezci se museli schovat, protože ledová tříšť dopadala až na stan.

„Řekli jsme si, že když spadla lavina dnes, nespadne zítra. A tak jsme vyrazili,“ popisuje rozhodnutí pamětník. Horolezci se dostali k ledovému zbrusu, který byl mírně převislý. Zdolávali ho pomalu. Když vylezli na vrchol zbrusu – Ludvík Záhoranský, Gerhard Tschunko a Slovák Ján Ďurana – vytáhli vařič a uvařili si kávu. Na vrcholu Šchary měl Ján Ďurana omrzlé nohy. Za jeden z největších prožitků v horolezeckém životě považuje pamětník při sestupu setkání s dalšími Čechy, kteří jim šli naproti, aby jim sestup usnadnili.

„Rusové se tvářili kysele. Sice uznávali výkon jako takový, ale na druhou stranu jim tu největší stěnu přelezli Čechoslováci. A to se jim moc nelíbilo,“ konstatuje Gerhard Tschunko. Za odměnu ale pak mohli naši horolezci letět zvláštním letadlem na deset dní k Černému moři. Při přeletu přes Kavkaz si chtěli Čechoslováci pohoří shora vyfotit. To ale bylo zakázané. Navedli proto letušku, ať zaměstná dozorujícího muže na palubě, a snímek pořídili. Včetně tamní raketové základny.

Žena mrtvého kamaráda mě nazvala vrahem

V roce 1966 se v Tatrách konalo soustředění československých horolezců na Téryho chatě. Sedmého února se skupina čtyř horolezců vydala na výstup východní stěny na Baranie rohy. Gerhard Tschunko lezl jako první se Slovákem Ivanem Kluvánkem, druhou dvojici tvořili Josef Čihula a Erich Soukup. V určité fázi výstupu ale přišla komplikace. „Zapíchl jsem cepín. A jak jsem zapíchl cepín, tak se celý svah utrhl. Já jsem jel s ním a říkal jsem si, že je to naposled, že to je konec. Jel jsem v té lavině dolů a najednou jsem ucítil prudké škubnutí, druhé škubnutí a zůstal jsem stát. Kolem mě hučel sníh,“ vzpomíná pamětník.

Parťák Ivan Kluvánek držel Gerharda Tschunka na svém rameni. Byl zraněný, ale udržel ho. Druhá dvojice však takové štěstí neměla. Josefa Čihulu a Ericha Soukupa našli později jejich kamarádi. Pád z tří set metrů nemohli v lavině přežít. Když se později konalo rozloučení s oběma horolezci, žena jednoho z nich osočila pamětníka, že je vrahem. Novináři totiž tehdy psali o tragédii tak, že ji Gerhard Tschunko způsobil. „Manželka jednoho z nich mě napadla. Říkala, že jsem vrah, který jí zabil manžela. Ostatní kamarádi se ale pamětníka na pohřbu v Liberci zastali. Prožívám to občas dodnes,“ konstatuje Gerhard Tschunko.

Pod vrcholem Mont Blancu jsme našli trosky letadla a lidská těla

Miloš Matras, Jaroslav Budín a Gerhard Tschunko vyrazili v zimě 1966 do francouzských Alp. Kromě jiných vrcholů se vydali také na Mont Blanc. V zimě to není zvykem. Důvodem je lavinové nebezpečí, vítr a mráz. První část cesty měli absolvovat lanovkou. Na tu ale parta horolezců neměla peníze. Nakonec se jim podařilo přemluvit správce lanovky, kterým jim domluvil cestu společně s lidmi, kteří si lanovku zaplatili předtím. „Když jsme nastoupili, bylo tam šest chlapíků a mladá dívenka, Asiatka. Šlo o thajskou princeznu, která svolila, že nás horolezce vezme s sebou,“ vzpomíná pamětník.

Horolezci pokračovali na Bossonský ledovec. Přečkali noc, ráno bylo jasno, foukal jen silný vítr. Postupovali dál. „Najednou, bylo to neuvěřitelné! Ze sněhu do asi pěti metrů trčel zbytek leteckého křídla. Rozhlédli jsme se kolem a viděli jsme kusy motoru, sedačky a mezi nimi beztvaré kusy něčeho, co bylo zabalené do látek. Uvědomili jsme si, že před třemi týdny narazilo letadlo Air India letící z Bombaje do Londýna do vrcholu Mont Blancu. Od té doby tam nikdo nebyl, nedovolilo to počasí. Byli jsme první na místě tragédie. Kolem ležely ohořelé zbytky cestujících,“ líčí smutný zážitek Gerhard Tschunko. 

Horolezci dosáhli vrcholu Mont Blancu za silného větru, téměř orkánu. Teplota na vrcholu klesla k mínus čtyřiceti dvěma stupňům. Sestup se podařil bez větších komplikací. Čechoslováky dole čekali policisté, další horolezci. Poskytli jim přesný plánek trosek letadla. Místní úřady jim následně veřejně vyslovily dík. Odklidit ostatky cestujících a trosky letadla z vrcholu velehory se podařilo až na jaře 1967. 

Norové chtěli, abychom našli novou cestu skrz pohoří

Na jaře 1968 se Gerhard Tschunko vydal do neprobádaných částí Špicberků. Spolu s ním jeli Miroslav Stránský, Jaroslav Budín, Miloš Matras, Wolfgang Bruch, Rudolf Ponocný. Místa, která horolezci prozkoumávali, nebyla do té doby zanesena v mapách, nebyly k dispozici ani mapy pořízené na základě leteckých snímků. Expedice měla tři cíle. Prvním se stala horolezecká činnost, mapování, měření výšek kopců. Druhým byla geologická činnost, zapisování geologických zvláštností, například výskyt uhlí nebo mramoru. Jako třetí cíl si určili najít místo, kterým by posádky lodí uvízlých v ledu mohly projít skrz Špicberky do vnitrozemí.     

„Radiostanice byly tenkrát těžké velké bedny, baterie byly těžké a málo vydatné. Tak jsme od nich upustili a měli jsme s sebou jen jedno bateriové malé rádio. Na improvizovanou anténu, sestrojenou ze stanových tyček a kusu drátu, jsme každý týden v neděli přesně o půlnoci poslouchali Rádio Nord, které pro nás speciálně vysílalo počasí,“ líčí Gerhard Tschunko. Podle pamětníka bylo náročné soužití šesti mužů na malém prostoru. Kvůli bouři museli například sedět týden ve stanu a čekali, až se počasí zlepší. Podle pamětníka nebyla nouze o konfliktní situace. Nikdy ale netrvaly dlouho.

Návrat domů byl smutný, okupovali nás Rusové

Cestou zpátky se šestice horolezců těšila, až přejedou Krušné hory a budou doma, v Teplicích a Ústí nad Labem. Bylo 21. srpna 1968. „Projeli jsme Drážďany a za nimi nás zastavili a řekli nám, že nemůžeme jet dál. Prý z důvodu vojenského cvičení. Rozkázali nám, že se musíme vrátit. Ubytovali jsme se v blízkém motelu a sháněli jsme informace, co se děje,“ vzpomíná Gerhard Tschunko. Horolezci si hladovkou vynutili puštění rozhlasu a teprve v tu chvíli se dozvěděli, co se stalo. „Byla to pro nás rána. Co bude dál? Nemáme jídlo, nemáme nic. Pokusili jsme se o útěk, ale chytili nás, nešlo to. Uběhlo několik dní, spali jsme tam v našich spacácích a chtěli jsme jet domů. Nakonec nás pustili, ale ne přes Cínovec, protože tam byla vojska. Museli jsme přes Rumburk,“ popisuje pamětník. Přivítání si horolezci představovali jinak. Těšili se na besedy a povídání. Na to ale nikdo neměl náladu, lidé cítili zradu a také zklamání.

Gerhard Tschunko se po návratu ze Špicberků účastnil i protestní akce proti okupaci vojsk Varšavské smlouvy u teplického Červeného kostela. „Házeli jsme zápalné láhve, zapálili jsme tank. Tloukli jsme na hrnce, dělali jsme hluk. Odezva nebyla žádná,“ konstatuje pamětník. V roce 1969 se účastnil i expedice do tureckého pohoří Kačkar. Horolezci cestovali třemi vozy Škoda 1 000 MB.

Kdybych odjel s expedicí do Peru, dnes bych tu nebyl

V roce 1970 utrpěl Gerhard Tschunko zranění nohy při pádu laviny v Tatrách. Následně přišla nominace na expedici Huascarán do Peru. „Litoval jsem toho, v té době jsem byl v reprezentačním družstvu, takže bych se zřejmě do expedice dostal. Ale měl jsem nohu v sádře, tak jsem měl smůlu,“ vzpomíná pamětník. Místo něj měl v expedici místo Miloš Matras. Zlomená noha zachránila Gerhardu Tschunkovi život...

Expedice Peru 1970 měla za cíl vystoupit na vrchol Huandoy v peruánském pohoří Cordillera Blanca. V polovině května ale přišlo zemětřesení o síle 7,9 stupně Richterovy stupnice. To uvolnilo masivní lavinu, která usmrtila čtrnáct účastníků československé expedice. Další účastník zemřel krátce před touto událostí po uklouznutí ze srázu. „Celé to údolí končí obrovským ledovcem. Až na místo tábořiště je odvezlo nákladní auto a tam udělali tábor, pod velkým srázem, nad kterým byl obrovský ledovec. A pak to přišlo. Ze stěny spadl obrovský kus ledu a dopadl na ledovec. Spadl jako následek zemětřesení,“ konstatuje pamětník.

Podle Gerharda Tschunka neměli členové expedice šanci na přežití. Pamětník se s odstupem času domnívá, že  tábor měli založit na jiném místě: „Neříkám, že chybou, ale příčinou té katastrofy bylo špatně zvolené tábořiště. Ale asi by ho tam udělal každý. Bylo to na břehu řeky, mohli se tam rozložit a nikdo nepočítá s tím, že přijde velké zemětřesní. Musela to být obrovská síla. Naši výpravu to zasypalo tak, že pozdější výpravy z ní nenašly vůbec nic.“ I přes tragický konec výpravy pamětník lituje, že se jí neúčastnil.

Aktivním horolezcem jsem v podstatě stále

Gerhard Tschunko získal na počátku osmdesátých let licenci vysokohorského průvodce a pro Horolezecký svaz pořádal zájezdy nejen po evropských pohořích. Například v roce 1981 do francouzského Chamonix. Absolvoval i výstup severní stěnou na Matterhorn a další vrcholy. Inicioval vznik Památníku horolezců v Tisé na Ústecku. Napsal knihu s názvem Historky ze skal a hor, která vyšla v roce 2015. O dva roky později získal ocenění za přínos k rozvoji českého horolezectví. Podílel se také na sepsání kroniky obce Tisá. Aktivně se věnoval vysokohorské turistice i v době natáčení, v roce 2024.