Leopold Tuček

„On tam jezdil na motorce přes Krásnou, z Krásné přes Nové Domy a udržoval v provozu vodárnu. Čistil studny a dosypával do nich drcený mramor. Ten se tam dával kvůli filtraci. Vodárenský vyprávěl, že by tam v budově potřeboval nějaké kanape, gauč – aby si mohl lehnout, když je nadřenej, že tam může jenom sedět nebo ležet na zemi. Tak mu povolili, aby si ho tam vzal, a jednoho dne přijel a říká (hlídce PS): ,Už mám ten gauč, už si ho vezu.‘ Měl za motorkou vozík, na na něm gauč. Kluci to nekontrolovali, věřili mu na sto procent a on v tom gauči měl manželku a dvě malé děti. Dráty z gauče měl vyndané a uvnitř byli schovaní a leželi tam. On projel a přišla tam nějaká kontrola na návštěvu, ono se chodilo za dráty, a vodárenský byl pryč. Potom došla zpráva, že vodárenský je na druhé straně – s manželkou a děckama, že utekl. Já jsem ho znal, toho vodárenského. Takový zarostlý chlapík to byl – a uměl to s těma rukama. Všechno jim ukázal – jako vodárenský měl propustku (do hraničního pásma) a pas. Takových kluků nebylo moc – těch, co byli na druhej straně za drátama.“

„Byl dohovor lesáků s tím Němcem, že se to dřevo tam ztěžilo a přivezlo se k vodárně u Novejch Domů. Ten Němec si tam přijel, a byli tam ještě celník a péesák, a dřevo se tam okolkovalo a očíslovalo. Ten Němec za něj potom normálně platil. Dřevo potom svezl od těch Nových Domů dolů do Německa. Takže tam byl takový bezhraniční styk a prodej tamtoho dřeva, ale jak říkám – za přítomnosti lesáka, celní úředník tam byl a vždycky péesák. No, já jsem tam taky byl kolikrát u toho a ten Němec vždycky přivezl nějakou… A vím, že jednou přijel ještě s dalšíma dvěma autem a říká, že než to naměří, protože tam to řezali na ty dva a půl metru nebo pětimetrový kusy, jak potřeboval ten materiál, to dřevo, tu kulatinu… Tak šel do toho (auta) a přinesl nám upečenou husu a říkal, to je česká husa. Z Německa přinesl husu a nějaké víno, tak jsme to tam podlábli.“

Bodor mi utek! My jsme byli všichni tancovat v klubu PS a přiběhl vyplašený voják a říkal, co se stalo. Prý mám jít rychle do kasáren, je tam průser. Tak jsem se oblík a mazal jsem tam a říkám: „Co se stalo?“ A služba mi odpověděla: „Bodor vzal zbraň, uniformu a všecko a utekl, utekl pryč a už je na druhej straně, protože už jsme kontrolovali dráty a on si otevřel vrátka.“ U kaolínky byla vrata, aby se tam dalo projet i nákladním vozem a u toho ještě byla malá branka pro pěší. Vojáci pak za sebou zamkli a hráběma uhrabali ornej pás. Bodor viděl, že jsme odešli z velitelství, koukal, šel domů, já jsem šel tancovat. On byl holič, on byl člen strany, předseda organizace svazáků, holič, který nás holil a stříhal a měl možnost chodit po celých kasárnách, každý mu věřil, protože to byl stoprocentní soudruh na všechny strany, člen strany, a dovedl kecat. A co mohl, to ukradl a přenesl na druhou stranu Američanům. Skoro bych na to zapomněl, ale za čas si mě zavolal náčelník místní kontrarozvědky. „Mluvil vo tobě Bodor ve Svobodné Evropě. Říkal, odkud jsi, že nejsi členem strany, jaký jsi, kolik toho vypiješ, kolik toho ponadáváš…“ Všechno věděli, všecko v tej Svobodnej Evropě věděli. Já jsem z toho měl průser ohromnej, protože jsem byl velitelem a mně utek. A přijeli z Prahy vyřešit tuhle situaci. A já už jsem byl tak nahněvaný, tak jsem jim říkal, že už se na to můžu vysrat, to jsem řekl i těm důstojníkům. A já můžu odejít a jít dělat jako vyučený truhlář zpátky řemeslo do Lanžhota. „Ty nepudeš nikam, ale pudeš na jinou rotu.“ A odveleli mně na Dolní Paseky. A toho Bodora potom asi za rok vycvičili Američané jako agenta a pod Bratislavou ho vypustili, měl veškeré dokumenty, a oni, jak tam byla ta dunajská pohraniční stráž, tak oni ho našli v těch drátech zamotanýho, protože tam je hlavní rameno a mrtvé rameno Dunaje, a on si to tam nějak popletl a tam byly dráty pod vodou natažený od toho hlavního k tomu mrtvému a on se tam nějak do těch drátů zaplet a zůstal tam. A tam ho ta pohraniční stráž našla utopeného.

„To bylo zjara, protože já jsem byl velitelem roty na Novém Žďáru. A jelikož jsme tam měli velikánskou louku, tak ji kluci chodívali sekat. Seno pak sušili a dávali ho do kup. Tam byla tráva vysoká až po pás. Sena tam bylo opravdu hodně – několik hald. Byli tam kluci, kteří uměli německy, a ta ženská, ta hospodská, ona byla opravdu kozatá, nosila takový čepec na hlavě, na kroji měla vyšité růže, to byla hospodská – majitelka statku. A Američanům tam pronajímala cimru. A ta se domluvila s některým z vojáků, že by potřebovala alespoň pár kop toho usušeného sena, aby jí ho dali blízko hospody, oni by to jinak uklidili. No a vojáčkové, v hlavě žádná stranická výchova, posečeli, usušili, atd. A já se jich ptal: ,Proč jste to tam dali takhle?‘ A oni: ,Tam je silnice, tam se dá krásně vjet, víte.‘ K hospodě tam byly patníky a to seno by se tam naložilo. A já už jsem tomu nevěnoval pozornost, protože tam bylo těch kup sena hodně. A blízko hospody bylo těch velkých kup čtyři nebo pět. Pak to seno začali svážet a já si všiml, že je ho nějak míň. A vojáčkové říkali: ,Nó, to víte, sešlapalo se to...‘ A potom, když jsme tam jednou přijeli na koních, prohlíželi jsme, jak je to posekané, tak ta ženská, ta hospodská, přišla s plnejma rukama, nevím, jestli nesla čtyři nebo pět bavorských piv, přišla a řekla: ,Guten Tag, Herr Kommandant…‘ Jakože je to pozornost. A já říkal: ,Jaká pozornost, za co? Nemáme nic společnýho.‘ A ona prý abychom ochutnali bavorské pivo. Měl jsem trochu obavy, jestli nás někde sledujou dalekohledem špioni (kontrarozvědka) a vidí, jak tam chlemtáme pivo… Ale stejně jsme si každej vzali jedno pivo. Ale dobrý pivo to bylo! Potom když už jsem byl pryč (z roty na Novém Žďáru), tak to někdo prásknul. Tak jsem se konečně dozvěděl, že to pivo nebylo zadarmo, protože bylo asi za ty čtyři kopy sena, které byly na hranici u hospody. Němci totiž v noci přijeli, naložili si seno na trakaře a odvezli si ho. A stopy po sobě zametli.“