Jan Turek

„Proti Domažlické ulici ohrožoval celou Domažlickou ulici až nahoru k Jeseniově ulici, kde byla kapslovna, kulomet. Ten byl umístěn na vrchu Vítkově v takovém betonovém... byl to záchodek. Tam měli udělaný kryt a odtamtud tím kulometem ohrožovali ty lidi, kteří tam přecházeli. Nebo když potřebovali proběhnout k barikádě na Ohradě, tak to vždycky muselo být velice opatrně. Přišel rozkaz ten kulomet zlikvidovat. To měl na starosti major Kubala, který byl zase v jiném úseku velitelství, ale bylo to spojené s námi. A kapitán Herold nás šest poslal na posílení k plnění tohoto úkolu. Mezi nimi jsem byl i já. Byla vybrána skupina zkušených vojáků, kteří měli plížením obklíčit ten záchodek a granátem nebo jinou možností je zlikvidovat. A my jsme byli rozmístěni do domů, které měly okna na vrch Vítkov, kde jsme střelbou z pušek na sebe poutali pozornost. Přestože jsme byli krytí, tak jeden náš kluk byl zraněný od omítky, která ho šlehla, jak se odrazila střela.“

„Taky jsem tam zažil ten divoký odsun. Já vám řeknu – většinou Němci sami chtěli utéct, odejít. My jsme tomu trochu napomáhali. Ale ne zase nějakým násilím, to vůbec ne. Když přišli, že chtějí odejít, tak jsme dali hlášení do Zákup. Ty souhlasily a ať je odvedeme do Zákup. Takže jsme shromáždili skupinu. Ale polovina lidí – víc jak polovina – jich tam ve vesnici zůstala. To se řešilo až později, až začali přicházet čeští lidé na výzvu vlády k obsazování českého pohraničí. To už byl ale rok '46 a podobně. Takže tam ještě zůstali. Ovšem ti, kteří odcházeli, nám třeba vypustili dobytek ze stájí a my jsme museli to honit a dávat dohromady a krmit. Pak začali přicházet čeští lidé se zájmem o ubytování, o získání nemovitostí. Taky se tam projevovalo pár takových těch ‚dobrejch‘, kteří přišli, aby si narabovali a mohli utéct. Takového jsem jednoho musel honit, z nádraží přivléct, aby to všechno vrátil.“

„Hrozil mamince a odjel. Nechal tam českého policajta, aby dodělali nějakou prohlídku. Dělali tedy tu prohlídku. Za chvíli, za hodinu, se vrátil a: ‚Vždyť tady spala! Támhle na té posteli!‘ To znamená, že ji měli, že to z ní již vymlátili. Maminka říkala: ‚To jste měli říct, já jsem ji nepoznala, já špatně vidím. Ano, spala tady, protože nemohla sehnat hotel, všude bylo plno. Já jsem šla zavírat a ona se na mě obrátila, jestli by to nešlo, že mi dobře zaplatí. Já jsem chudák ženská, každou korunu potřebuji.‘ Ten esesák na ni řval, že nás seberou, že pro nás další den přijedou. Pak odjeli.“

„My jsme byli poslaní na posílení této barikády. My už jsme žádnou pancéřovou pěst tam dole neměli. Přišlo se s tím, že jsme vyfasovali flašky s benzinem omotané hadrem jako koktejly. Každý ještě nádobu s benzinem nebo lihem. Byli jsme rozmístění, jak jsou ty domy v té ulici, jsme byli rozestavění do těch prvních poschodí, aby – kdyby prorazili tu barikádu – abychom na ně z okna házeli.“