Jan Turek

„Taky jsem tam zažil ten divoký odsun. Já vám řeknu – většinou Němci sami chtěli utéct, odejít. My jsme tomu trochu napomáhali. Ale ne zase nějakým násilím, to vůbec ne. Když přišli, že chtějí odejít, tak jsme dali hlášení do Zákup. Ty souhlasily a ať je odvedeme do Zákup. Takže jsme shromáždili skupinu. Ale polovina lidí – víc jak polovina – jich tam ve vesnici zůstala. To se řešilo až později, až začali přicházet čeští lidé na výzvu vlády k obsazování českého pohraničí. To už byl ale rok '46 a podobně. Takže tam ještě zůstali. Ovšem ti, kteří odcházeli, nám třeba vypustili dobytek ze stájí a my jsme museli to honit a dávat dohromady a krmit. Pak začali přicházet čeští lidé se zájmem o ubytování, o získání nemovitostí. Taky se tam projevovalo pár takových těch ‚dobrejch‘, kteří přišli, aby si narabovali a mohli utéct. Takového jsem jednoho musel honit, z nádraží přivléct, aby to všechno vrátil.“

„V té době musely tyto akce – schůzky u nás – skončit. Ale nepřestalo se pracovat v odboji. To znamená, že jsme opatřovali potravinové lístky, peníze pro osoby žijící v ilegalitě. A to bylo někdy i mým úkolem. Jezdil jsem za našimi příbuznými hlavně do Nymburka, na Žďársko, do Rožďalovic, odkud jsem přivážel buď peníze, nebo potravinové lístky. A ty maminka prostřednictvím bratra předávala dál pro osoby žijící v ilegalitě. To už bylo od samého začátku – od toho devětatřicátého čtyřicátého roku se to konalo. Zároveň se při té příležitosti roznášely ilegální časopisy. Zvláště Rudé právo, ale i ten časopis V boj a další. Nebo později časopis Předvoj nebo Aktiv. Já jako kluk jsem ve školní tašce vozil ani nevím, co všechno. S příkazem nikde nezastavovat, s nikým se nebavit a jet rovnou zpátky.“

„My jsme byli poslaní na posílení této barikády. My už jsme žádnou pancéřovou pěst tam dole neměli. Přišlo se s tím, že jsme vyfasovali flašky s benzinem omotané hadrem jako koktejly. Každý ještě nádobu s benzinem nebo lihem. Byli jsme rozmístění, jak jsou ty domy v té ulici, jsme byli rozestavění do těch prvních poschodí, aby – kdyby prorazili tu barikádu – abychom na ně z okna házeli.“

„Hrozil mamince a odjel. Nechal tam českého policajta, aby dodělali nějakou prohlídku. Dělali tedy tu prohlídku. Za chvíli, za hodinu, se vrátil a: ‚Vždyť tady spala! Támhle na té posteli!‘ To znamená, že ji měli, že to z ní již vymlátili. Maminka říkala: ‚To jste měli říct, já jsem ji nepoznala, já špatně vidím. Ano, spala tady, protože nemohla sehnat hotel, všude bylo plno. Já jsem šla zavírat a ona se na mě obrátila, jestli by to nešlo, že mi dobře zaplatí. Já jsem chudák ženská, každou korunu potřebuji.‘ Ten esesák na ni řval, že nás seberou, že pro nás další den přijedou. Pak odjeli.“