Josef Uchytil (* 1934)

1. Riči, rodjina a škuola / Jazyky, rodina a škola

„Tako vaš diede su bili Čeh a baba su bili z Rakus.“ „Moje babička je bila z Rakousko. Z Rakus. A sme bivali va Frielištofi. A ta druga baba, Pevnarka, su bili, to nie znam, odkada su, to znam nek tu babu. Ča je bilo prababička nebo pradědeček, to ni znam.“ „A ovi Uchytilovi, oni su takaj znali hrvatski ili nisu znali?“ „Ti su znali... ta diede ne, ti su česki govorili. A baba nimški, ne? Su bili z Rakusi. Ale kako su se pominali nieznam. Ja je nieznam, su umrli.“ „Tako vi ur ste je...“ „Nisam znav. Ja sam znav nek tu staru babu Pevnarku, od mají maju. To sam rekav, nek hrvatski govorili s manu. Ne nimški. A bei Hitlera a´net.“ „A tako u vas duoma, vi ste se...“ „Nimški pominali, a pak hrvatski. Alebo aj hrvatski, ćaća, maja... Ja nie znam.“ „A česki ste se kadien naučiv?“ „V škuoli. Po vojski sme se učili česki. A doma sme govorili hrvatski, nimški nisu smili govorit, tako sme se holt pominali dica hrvatski.“ „Tako vi ste se narodiv v četire tridesetom lieti, a pak, kad ste hodiv va škuolu, to je bila ta nimška škuola?“ „Nimška škuola. Ja sam hodiv četire lieta va Frielištofi v škuolu, pak sam jedno lieto hodiv v Drinuovac v škuolu. A takaj nimški sme govorili. Pak je bilo po vojski, tako sme šli v Frielištofi v škuolu.“  

„Takže Váš dědeček byl Čech a babička z Rakouska?“ „Má babička byla z Rakouska. Bydleli ve Frélichově. Ta druhá babička, Pevnerová, to nevím, odkud ona pocházela. Znal jsem jen ji, pradědečka, prababičku ne, co bylo předtím proto nevím.“ „Ti Uchytilovi také uměli chorvatsky nebo ne?“ „Ti uměli... děda ne, ten mluvil česky, babička zase německy. Jak mluvili mezi sebou nevím, neznal jsem je. Znal jsem jen tu babičku Pevnerovou, matku mé matky. Ta se mnou mluvila jenom chorvatsky, německy nikdy, ani za Hitlera ne. A doma jsme mluvili německy a potom chorvatsky.“ „A češtinu jste se naučil kde?“ „Ve škole. Po válce jsme se učili česky. Doma jsme mluvili chorvatsky, německy se mluvit nesmělo, s dětmi jsme taky mluvili chorvatsky.“ „Vy jste se narodil v roce 1934, pak jste tedy chodil do německé školy?“ „Ano. Čtyři roky ve Frélichově, jeden rok v Drnholci, tam jsme taky mluvili německy. Pak, po válce, jsme chodili zase do školy ve Frélichově.“

2. Chodí pešek okolo

„Su došli Čehi, ti šandari, a su je v Znuojmu. Tamo su bili zaprti, trebas takaj puov lieta lebo ča. A sme tamo bili je navštívit, ne. Tako nutar ni sme smili puojt. Nek su došli k branki. A su na tom, to sam vidiv, na tom, kod je biv ta plouť, ta plac, tamo su se igrali pešek chodí okolo. Znaš, ča je to? Kad zaprti, tak su tako stali, a Čehi, takaj šandari, tako stali a ti su hodili s takim riemekom, gduo je bouchav. A kad je nek mrvu zatukav, su ga zieli ti Čehi a su njim natukli. Jo. Wi´´ma zugeschaut.“ „A to ste s maju tamo bili?“ „Maju, moja sestra a ja, ćaću navštivit.“ „A ćaca je tamo takaj biv, tamo med timi, ća su stali?“ „Ne, ćaća su došli k nam. Su se s maju pominali, ja nie zam, ja sam nek tak stav, ale sam vidiv ti drugi, ća su bili zaprti, tamo su pešek chodí okolo. On, ta je nek mrvinku, tako su ga zieli tim krompačakem a su mu narizali.“ „A to su bili Nimci, ne? Ča su tamo bili zaprti.“ „Zaprti su bili Nimci, ča su bili pri vojski, vojaki.“

„Došli čeští četníci a odvedli otce do Znojma. Tam ho zavřeli, možná tak na půl roku, a my ho byli jednou navštívit, matka, sestra a já. Dovnitř jsme nesměli jít, jenom k brance. A to jsem viděl, jak za plotem byl takový plac, kde hráli chodí pešek okolo. Vězni stáli nastoupení a Češi, četníci, chodili s řemínkem a bouchali. Když někdo jen trošičku zaťukal, tak ho vzali a zmlátili ho. Otec byl s námi, bavil se s matkou, já jsem jen stál a viděl jsem, jak ti ostatní zavření hráli na chodí pešek okolo. Jen trošičku se pohnul, a vzali ho tím obuškem a nařezali mu. Ti, co tam byli zavření, byli němečtí vojáci.“ 

3. Kad su utikali prek granicu / Útěk přes hranici

„Ochtavierziger Jahr su došli a su povidali, ćeju nas odsunut, na polsku granicu ćeme duojt. No a naraz, drugi dan trebas je to bilo, su došli maja, su me zbudili, ´Pepi, ćaća su ovo´. To su bili v Rakusi naš ćaća, trebas puov lieta. Pak su čuli, da ćeju nas odsunut ti Čehi, da ćeme puojt kraj. Tak su duošli dom a maja su me zbudili, a ja sam rekav: ´Jo, jo, ja ću puojt s ćaću!´ A moja sestra, ´Minka, ćaća su ovo, ćeme puojt va Rakuse!´ ´Ja ne griem, ja ne griem. Ta imala toga Joza Lavička, toga frajira. A ni htila puojt. Tako maja su tako govorili na nju furt, tako dač, ćeme puojt. Ćaća su bili na podi a drugi dan su došli ti majetkaři kukat, jeli ćeju si to ziet, tu hižicu. Je to pěkné… A maja su te škale, ćaća su bili na podi guori, maja su dali te škale weg, pryč, weg, a sa su došli, kukali, jojo, jojo, to grie, grie, grie, ta hlap je htiv na pod. A maja su rekli: ´Kadien su te škale?´ A moja sestra je rekla: ´Ti sme posudili babi, ti nisu ovo.´ Maja su te škale pod slamu sranili. Tako jo, mi ćeme duojt drugi dan, ale ja nie znam, kada ćeme puojt pryč… ja nie znam. No tako pak je bilo viečer už, ja to nisam znav, a o dvanajstih lebo o jednih, su došli ćaća duoli, a maja su rekli: ´Imate sopokovače.´ Nisu ništ zieli, ništ, nek vakovu mast, dve litra triebas, a jednu dieku. Sme šli, a ta Dinja je bila puna voda. To je bilo in Juni, to je bilo to žito trebas aj do koliena. Tak sme šli pri cimitieri, pri cimitieri sme šli od nas, za pivnicami, tam pri Jajšpicu k te lavke. Mi sme tam čiekali, pak su došli drugi. A sme šli, prek luke. Tako na moj ćaće to šla ta voda až do ramena. Moja sestra je plula na drugu stranu, ni došla tamo van, kada je to bilo, na druge strane, ta voda je bila, to je bilo strašno. A miene su ćaća na ramene zieli, su se bojali ja ću se utopit. Ja sam znav takaj plut. A su na ramene, a su me na drugu stranu nosili. A naša maja ne znaju plut. A ćaća su zopet najzad, a su maju na ramene a su na drugu stran. Pak sme šli do Wildendürnbach.“

„V roce 1948 přišli s tím, že nás odsunou někam k polské hranici. Druhý den mě matka v noci vzbudila, ´Pepi, otec je tady.´ Náš otec byl tehdy už asi půl roku v Rakousku. Pak se nějak dozvěděl, že nás mají stěhovat, tak se pro nás vrátil domu. A já jsem byl rád, ´Půjdu s tátou!´. Ale sestra, když jí matka říkala: ´Minko, otec je tady, půjdeme do Rakouska!´,  se vykrucovala, měla chlapce ve Frélichově a nechtěla jít. Matka ji musela přemlouvat, že nakonec ano, půjdeme. Otec se ukryl na půdě. Druhý den se přišli podívat na náš dům majetkáři, kteří si ho chtěli zabrat. Tak ano, líbil se jim… Ale žebřík, co byl na půdu, matka dala pryč, schovala pod slámu. Ten pán se pak chtěl jít podívat i tam, ale když matka začala žebřík naoko hledat, sestra řekla, že doma není, že jsme ho půjčili babičce. Já jsem nevěděl, kdy přesně máme jít. Pak už byl večer, a někdy kolem dvanácté, jedné hodiny přišel otec dolů a šli jsme. Nevzali jsme si s sebou nic, jen asi dva nebo tři litry sádla a deku. Šli jsme, Dyje byla plná vody, bylo to někdy v červnu, obilí bylo už až po kolena. Šli jsme od nás kolem hřbitova, pak za sklepy, přes lávku jsme přešli říčku Jevišovku a počkali, až se k nám přidají ostatní. Dostali jsme se přes louky a teď Dyje. Otci šla voda až po ramena. Sestra přeplavala z jednoho břehu na druhý, ale byl silný proud. Já jsem také uměl plavat, ale otec mě vzal na ramena, bál se, že se utopím. Matka plavat neuměla, tak se pro ni otec vrátil, taky ji vzal na ramena a přenesl. Pak jsme šli do Wildendürnbachu.“