„V roce 1948 přišli s tím, že nás odsunou někam k polské hranici. Druhý den mě matka v noci vzbudila, ´Pepi, otec je tady.´ Náš otec byl tehdy už asi půl roku v Rakousku. Pak se nějak dozvěděl, že nás mají stěhovat, tak se pro nás vrátil domu. A já jsem byl rád, ´Půjdu s tátou!´. Ale sestra, když jí matka říkala: ´Minko, otec je tady, půjdeme do Rakouska!´, se vykrucovala, měla chlapce ve Frélichově a nechtěla jít. Matka ji musela přemlouvat, že nakonec ano, půjdeme. Otec se ukryl na půdě. Druhý den se přišli podívat na náš dům majetkáři, kteří si ho chtěli zabrat. Tak ano, líbil se jim… Ale žebřík, co byl na půdu, matka dala pryč, schovala pod slámu. Ten pán se pak chtěl jít podívat i tam, ale když matka začala žebřík naoko hledat, sestra řekla, že doma není, že jsme ho půjčili babičce. Já jsem nevěděl, kdy přesně máme jít. Pak už byl večer, a někdy kolem dvanácté, jedné hodiny přišel otec dolů a šli jsme. Nevzali jsme si s sebou nic, jen asi dva nebo tři litry sádla a deku. Šli jsme, Dyje byla plná vody, bylo to někdy v červnu, obilí bylo už až po kolena. Šli jsme od nás kolem hřbitova, pak za sklepy, přes lávku jsme přešli říčku Jevišovku a počkali, až se k nám přidají ostatní. Dostali jsme se přes louky a teď Dyje. Otci šla voda až po ramena. Sestra přeplavala z jednoho břehu na druhý, ale byl silný proud. Já jsem také uměl plavat, ale otec mě vzal na ramena, bál se, že se utopím. Matka plavat neuměla, tak se pro ni otec vrátil, taky ji vzal na ramena a přenesl. Pak jsme šli do Wildendürnbachu.“